„Tak už pojď, Tomášku.“ zaúpěla jsem a snažila se vyndat malého z pískoviště.
„Ještě nechci.“ odmítl rázně, stejně jako už pětkrát za poslední půlhodinu, co jsem se ho snažila přimět k odchodu. Obrátila jsem oči v sloup a zadívala se na chvíli do slunce, až se mi místo modrého nebe před očima roztancovaly barevné kruhy.
„Ná!“ vrazil mi najednou Tomík do ruky bábovičku.
„Co s tím?“ zeptala jsem se a dosedla zmoženě na okraj pískoviště.
„Udělej pejska.“ nařídil autorativně a zůstal stát s rukama v bok. Nabrala jsem do bábovičky vlhký písek z jámy, kterou jsme hned při příchodu vyhrabali, abychom měli stavební materiál a klepla s ní na dřevěné prkýnko, ze kterého mi Tomášek sfoukl zbytky písku z minulého díla. Po chvíli jsem chtěla bábovku nadzvednout, ale Tom mne zarazil.
„Musíš jí zazpívat, aby se povedla.“ zavrtěl hlavou a přiklopil formičku zpátky.
„Tak zpívej ty, jo?“ navrhla jsem a rozhlédla se, jestli nás nesleduje zbytečně moc lidí.
„Otloukej se bábovičko, jestli se nám nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš!“ začal bez zdráhání prozpěvovat říkanku a tloukl pravidelně do rytmu na formičku.
„Už můžeš.“ zatahal mne po chvíli za ruku a ukázal na bábovku. Nadzvedla jsem opatrně formičku a oddechla si, protože se na prkýnku vyloupl docela pěkný pejsek. Dokonce i malé ouško se pěkně vyklopilo. Tomášek zatleskal a podal mi modrý kyblíček.
„Teď postav hrad.“ poručil a ukázal do rohu pískoviště. „Tady!“
„To snad ne!“ zaúpěla jsem a složila hlavu do dlaní. Tomášek si mne však vůbec nevšímal, protože zrovna vynalezl novou zábavu. Teprve když se na mne snesla první sprška písku, pochopila jsem, o co jde.
„Tome!“ vykřikla jsem a vyskočila urychleně z pískoviště, abych se dostala z jeho dosahu. Rukama jsem se snažila vytřást z dlouhých vlasů písek, kterého na mne prcek hodil celou lopatku. Nejspíš plnou.
„Ahoj.“ ozvalo se najednou za mnou a jak jsem si ve zlomku vteřiny uvědomila,znělo to docela pobaveně a ještě k tomu mi ten hlas byl zatraceně povědomý. Pokusila jsem se upravit vlasy a zvědavě jsem se otočila.
„Čau.“ vydechla jsem překvapeně, protože za mnou stál David. Ten nejkrásnější kluk, kterého si jen lze představit.
„Co to tady provádíš?“ zeptal se s úsměvem s palci zaklesnutými za páskem světle modrých riflí, které zdůrazňovaly jeho postavu.
„Nic moc.“ pokrčila jsem rameny a otočila se na Tomáška, který si vesele sypal písek na hlavu.
„Je to zvíře.“ povzdechla jsem si a pokusila se o ten nejlepší úsměv, který jsem svedla.
„Koukám, že máš ten písek všude.“ usmál se, když jsem vyplivla zrníčko, které mi zaskřípalo mezi zuby a zbytek vytřásla z ofiny.
„Brácha?“ zeptal se po chvíli mlčení a ukázal na Tomáška.
„Ne, to je ségry.“ vyvedla jsem ho z omylu. „Mít ho doma pořád, tak už nejsem mezi živými.“
„Docela dobrej.“ usmál se, když Tomík vstal a zvědavě k němu popošel.
„Pocem.“ čapnul ho prcek najednou za ruku a zatáhl ho na pískoviště. „Uděláš hrad.“ poručil mu a ukázal na mě. „Ona nechce.“
„On taky ne, Tomášku.“ zaúpěla jsem, ale David se překvapivě bez prodlení chopil lopatky a začal vršit písek na hromadu. Poraženě jsem klesla na okraj pískoviště a sledovala jeho budovatelské nadšení.
„Nemáš náhodou dítě?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsem zjistila, jak si s malým rozumí.
„Vypadám snad na to?“ usmál se a potřásl hlavou. „Mám takhle velkýho brášku.“
Chtěla jsem mu říct, že je teda docela dobrej nadšenec, ale zrovna mi v kapse zapípal mobil a přerušil mne.
„Ty máš telefon? Super. Dáš mi pak číslo, viď?“ usmál se a já samozřejmě přikývla. Na telefon jsem si vydělávala těžce skoro celé prázdniny loni v létě na brigádě v malém motorestu jako servírka. Ještě teď jsem se při té představě oklepala, protože pan šéf ode mne očekával, že nebudu obsluhovat jenom hosty, ale i jeho. Ovšem trochu jiným způsobem. Hnusák! Sekla jsem mu s tím o týden dřív než bylo domluveno, ale výplatu jsem požadovala celou. Nakonec mi vyhověl a ani jsem se mu nedivila, nejspíš netoužil po tom, abych o jeho způsobech informovala manželku.
„Píše nám maminka, Tomášku.“ zavolala jsem na malýho, když jsem dočetla zprávu.„Máme jít domů.“
„Ještě nechci.“ odpověděl a zamyšleně vrtal chodbu v Davidově hradu.
„Jak jinak.“ povzdechla jsem si, protože jinou odpověď jsem ani nečekala.
„To číslo.“ přerušil mě David a vytáhl mobil. „0602 .. a dál? … Máš Eurotel, ne?“ podíval se na mne, když jsem mlčela.
„Jo.“ přikývla jsem a nadiktovala mu zbytek. Byla jsem z jeho náhlého zájmu celá zmatená. O tomhle se mi nezdálo ani v mých nejdivočejších snech. Setkání na pískovišti! Perfektní love story..
„Tak to bych měl.“ pokýval hlavou a najednou se zarazil. „Ale jak si tě uložím?“ pronesl dvojmyslně.
„Normálně, prostě jenom Denisa.“ usadila jsem ho a zavrtěla hlavou. Chlapec se nezdá!
„De-ni-sa.“ slabikoval a ťukal soustředěně do telefonu.
„Tak a teď mě prozvoň a já si tě taky uložím.“ kývla jsem na něj a David se usmál.
„Dobře, ale ještě dneska mi zavoláš, jo?“
„Proč?“ podívala jsem se na něj zkoumavě, ale jen pokrčil rameny a udělal tajemný obličej.
„Zvoní telefon.“ vyskočil najednou Tomášek, zahodil bábovku a vrhl se ke mně. „Máma volá?“
„Už ne.“ pronesl zklamaně, když ke mně doběhl a zůstal stát nechápavě s otevřenou pusou.
„To byl on, víš?“ ukázala jsem na Davida a uložila si jeho číslo do paměti. Určitě se bude hodit!
„Tak jdem?“ popadl mě Tomášek najednou za ruku a začal kolem mne netrpělivě poskakovat.
„Tak posbírej hračky, jo?“ popadla jsem ho do náruče a postavila zpátky do pískoviště.
„Hmm.“ přikývl, ale netvářil se moc nadšeně. Uklízení nebylo jeho silnou stránkou. Vždycky když jsem přišla k němu do pokojíčku, vypadalo to tam přinejmenším jako po řádění tornáda.
„Tak zavoláš?“ přistoupil ke mně David. „Budu večer v práci, tak bys mohla třeba přijít.“
„Ještě děláš plavčíka v bazénu?“ zeptala jsem se, jako bych to nevěděla a neměla o něm zjištěno snad úplně všechno.
„Jasně.“ přikývl. „Vždyť jsme se tam nedávno viděli, ne?“
„Už jsem tam dlouho nebyla.“ zažertovala jsem. „Naposled předevčírem.“
„Tak dneska tě čekám, jo?“ chytil mne za ruku, ale k mému zklamání hned zase pustil.
„Když mi to vyjde.“ pokrčila jsem rameny, ale muselo mu být jasné, že mi nic na světě nezabrání, abych se tam dneska objevila.
„Už to mám.“ zatahal mne v tu chvíli za ruku Tomáš, nastoupený s kyblíkem plným hraček a vytrhl mne ze zamyšlení.
„Já už taky musím.“ podíval se David na hodinky a pohladil Tomáška po vlasech. „Tak večer jo?“
„Dobře.“ přikývla jsem. „Ahoj.“ V tu chvíli jsem si přála, aby se mne dotknul taky tak něžně jako Tomáška.
„Ahoj.“ usmál se shrnul mi pramen vlasů, který mi padal do tváře, jakoby četl moje myšlenky. Celá jsem se pod jeho jemným dotekem zachvěla a okouzleně za ním hleděla, jak odchází.
„Ahoj.“ zašeptala jsem ještě jednou a sklonila se raději k Tomáškovi. „Tak jdem?“
„Jo.“ přikývl a chytil mě za ruku.



„Tak tady ho máš.“ vrazila jsem ségře Tomíka do náruče, když otevřela dveře a otřela si zpocené čelo. Tomášek totiž pod schody prohlásil, že pěšky nejde a že ho maminka taky nosí. Naivně jsem ho popadla do náruče, protože jsem netušila, že takhle malý dítě může být tak těžký a vynesla ho až do třetího patra.
„Tys ho nesla?“ užasla Martina, když jsi všimla, jak jsem udýchaná.
„Ty ho prej taky nosíš.“ vydechla jsem a zula si boty.
„To určitě. Myslíš, že jsem blázen. Tohle zkouší na každýho.“ zavrtěla hlavou, stáhla Tomíkovi boty a postavila ho na koberec.
„Ty lháři.“ vrhla jsem se na něj, ale malý mi se smíchem zmizel v pokojíku a zavřel za sebou dveře. Celá zchvácená jsem se vydala směrem k nejbližší židli.
„Chceš něco k pití?“ zeptala se mne Martina, když jsem se posadil ke stolu v kuchyni a natáhla před sebe nohy.
„Něco studenýho, jestli máš.“ přikývla jsem. „Nejlépe colu.“
„Půjdeš si se mnou hrát s autama?“ vykoukl Tomášek z pokojíku a udělal na mne prosebný kukuč.
„Chceš mě zničit?“ vydechla jsem.
„Jen si hraj taky chvíli sám.“ strčila ho Martina zpátky do pokojíku. „Nebo máš hlad?“ zeptala se, ale Tomáš jen zavrtěl hlavou a zavřel za sebou dveře.
„Co novýho?“ zeptala se ségra, když přede mne postavila colu a dosedla na židli.
„Hádej koho jsem potkala na pískovišti?“ předklonila jsem se k ní.
„Na pískovišti?“ zavrtěla hlavou. „Sousedovic Pavlíčka?“
„Ty seš nemožná!“ zasmála jsem se. „Představ si, že Davida!“
„Plavčíka Davida?“ byla hned v obraze, protože jsem o něm již nejednou básnila.
„Přesně.“ zaklonila jsem se a dlouze se napila ze sklenice.
„Taky stavěl bábovky?“ zaculila se.
„Budeš se divit, ale jo. Ale až po tom, co ho k tomu Tomík přinutil.“ odpověděla jsem vážně a musela se usmát, protože jsem si znovu vybavila s jakým zaujetím hrnul písek na hromadu, aby z něho vzápětí mohl uplácat hrad.
Martina vyprskla smíchy a rychle položila pití, aby se nepolila. „To si děláš srandu.“
„Ani ne.“ usmála jsem se. „Ale nejdůležitější je to, že mi dal svoje číslo, napsal si moje a pozval mě večer do bazénu.“
„Boduješ.“ ukázala mi Martina zdvihnutý palec a obdivně se ušklíbla.
„Mám tam jít?“ zeptala jsem se po chvíli a pohrávala jsem si nervózně s pramenem vlasů.
„O tom neštuduj!“ obrátila oči v sloup. „Pokud vím, tak jsi minule přemýšlela o tom, že se začneš topit, aby si tě všiml a teď, když tě pozve, tak váháš. Nejsi ty trošku divná?“
„Abych se neztrapnila..“ povzdechla jsem si a prosebně se na ni zadívala. „Tak mám?“
„Bejt tebou tak neváhám!“ odpověděla rezolutně moje starší sestřička. „Nebo ti ho vyfoukne jiná a utřeš.“ dodala po chvíli, čímž mne přesvědčila.


Vyskočila jsem z postele a hnala ke dveřím, protože jsem zaslechla zvonek. Že by David? Blbost, uvědomila jsem si. Za a) neví ani kde bydlím a za b) je už dávno v práci. V rychlosti jsem si ale pro jistotu stejně pročísla vlasy a pak teprve otevřela prudce dveře. V tu chvíli do chodby vpadl Radek, můj dlouholetý kamarád, se kterým jsme si slíbili, když jsme si hráli ve školce na svatbu, že se jednou vezmeme a přistál mi málem pod nohama.
„Co blbneš?“ zeptala jsem se ho udiveně a při pohledu na jeho výraz jsem se rozesmála.
„Asi jsem byl opřenej o dveře, ne?“ zakroutil hlavou. „Už mi bolely nohy, protože jsi pořád nešla otevřít.“
„Náhodou jsem letěla ihned, jakmile jsem zaslechla zvonek.“ prozradila jsem mu.
„Jenže já předtím asi půl hodiny klepal. Zvonek vám funguje jenom na dobrý slovo. Musel jsem ho dlouho přemlouvat.“ usadil mne a opřel se ležérně o futra.
„A jaký slovo zafungovalo?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.
„Ani se neptej.“ mávl znechuceně rukou. „Nebylo dobrý, ale zatraceně sprostý.“
„Snad bys nenadával našemu ubohýmu zvonku?“ zavrtěla jsem hraně hlavou. „No, to je dneska mládež.“
„Hele, moc se nevykecávej.“ přerušil mne, když jsem chtěla pokračovat a zacpal mi pusu. „Radši na sebe něco hoď, razíme se koupat.“
„Tak to bohužel.“ pokrčila jsem rameny. „Momentálně nemám čas.“
„A co děláš tak zajímavýho?“ naklonil se ke mne.
„Čekám.“ prozradila jsem mu vážně a ustoupila ze dveří. „Nechceš jít dál?“
„Jako čekat s tebou, jo?“ zaculil se. „A na co? Na smilování?“
„To není podstatný.“ mávla jsem rukou a podívala se na hodinky. „Kdyby už bylo aspoň tak pět hodin.“ povzdechla jsem si po chvíli a Radek zavrtěl nechápavě hlavou.
„Fakt nejdeš?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou a prosebně na mne upřel pohled.
„Ne.“ odmítla jsem.
„Do pěti bys to stihla.“ přesvědčoval mne. „Vzal bych tě zpátky z přehrady na kole.“
„O to nejde.“ pokrčila jsem rameny. „Klidně bych vzala auto, abych to stihla, ale..“
„Tak ho vem.“ skočil mi do řeči.
„Ale nechce se mi.“ dopověděla jsem.
„Tak nic.“ usmál se. „Ale kdyby sis to rozmyslela, tak budu vzadu v rohu na betonu, jo?“ upřesnil mi, i když nemusel, protože nikam jinam jsme se v životě na přehradě neuložili.
„Jasný.“ přikývla jsem. „Ale stejně se mnou radši moc nepočítej.“
„Hmm..“ zahučel a mávl rukou. „Tak já letím. Měj se.“
„Ahoj.“ rozloučila jsem se s ním, počkala až seběhne do spodního patra a vrátila se zpátky do pokoje. Přistoupila jsem k oknu a sledovala, jak Radek seskočil ze schodů, popadl svoje horské kole a šlápl do pedálů. Po chvíli jsem odtrhla oči od silnice a posadila se k psacímu stolu. Podívala jsem se na hodinky a složila hlavu do dlaní. Ještě pár hodin, pomyslela jsem si a přivřela oči, abych si mohla vybavit Davidovu tvář.



Seděla jsem na posteli a přemýšlela, proč musela mít Marcela tak blbej nápad odjet teď, v největším horku, na návštěvu k babičce do Prahy. A ještě k tomu na celý týden! Znechuceně jsem odhodila časopis, který jsem měla rozložený na kolenou a popošla k oknu. Do pěti daleko a jiná zábava veškerá žádná. Padla jsem znuděně zpátky na postel a přivřela oči. Vracela jsem se v myšlenkách zpátky k pískovišti a v duchu si znovu a znovu vychutnávala Davidův něžný dotek.
„Je někdo doma?“ ozvalo se od dveří a já vyskočila polekaně z postele. Ani jsem si nevšimla, že už je po třetí hodině, kdy přichází z práce mamka.
„Jo!“ zakřičela jsem do chodby a vydala se jí naproti.
„Tak tebe bych tady nečekala.“ usmála se. „Takhle hezky a ty sedíš doma?“
„A kam mám jít?“ zaúpěla jsem.
„Kam?“ opakovala po mně užasle. „To nemyslíš vážně! Takových možností.“
„No jo, když Marcela je pryč a samotný se mi někam nechce.“ zabručela jsem a posadila se v kuchyni na židli. Že tady byl před hodinkou Radek a chtěl mne vytáhnout na přehradu jsem zamlčela. Mamka položila na linku tašku s nákupem a založila ruce v bok.
„Už abys nastoupila do práce.To si pak volnýho času budeš vážit víc, než abys ho promarňovala zavřená v takovémhle počasí v bytě.“
„Ještě dva měsíce, maminko. Ještě dva.“ zdvihla jsem na ukázku dva prsty a strčila jí je před obličej. „Pak nastoupí paní Jírová na mateřskou a já začnu těžce makat.“
„Už aby to bylo.“ broukla a začala sklízet nákup. „Půjdeš se mnou na zahradu?“
„Ráda bych ti tam pomohla, ale bohužel. Tak za dvě hodiny musím do bazénu.“ zaklepala jsem si významně na hodinky. „To by vůbec nemělo cenu.“
„Musíš?“ zavrtěla mamka hlavou. „Odkdy je bazén povinný?“
„Od tý doby, co tam pracujou tak pěkný plavčíci.“ zaculila jsem se a ukradla jsem jí pod rukou z tašky Fidorku.
„Necháš to.“ pleskla mě. „To je pro Tomáška.“
„To určitě.“ zakousla jsem se s chutí do oplatky.
„Vážně.“
„Vždyť tam ještě máš!“ mávla jsem rukou a nedala se rušit. „Chceš kousnout?“ natáhla jsem k ní ruku, když jsem zjistila, že mě pobaveně pozoruje.
„Ne.“ zavrtěla hlavou. „Ale víš co bys pro mě mohla udělat?“ změnila najednou téma.
„To netuším.“ povzdechla jsem si. „Doufám, že nic namáhavého.“
„Odvezeš mě na zahradu autem, abych se s tím vším nemusela tahat pěšky.“ objasnila mi. „Pak se s ním hned vrátíš, půjdeš si do bazénu a až přijde z práce taťka, tak už tady auto zase bude pěkně mít připravený, aby za mnou mohl přijet.“
„Jenom jestli nemá klíčky zase u sebe.“ zapochybovala jsem. „Znáš ho.“
„Tak se koukni na věšák.“ pobídla mě. Líně jsem se zvedla ze židle, odhodila do koše zmuchlaný staniol od Fidorky a vydala se do chodby obhlédnout situaci.
„Jsou tu.“ informovala jsem mamku z chodby. „Tak se převleč a já tě tam hodím.“
Za chvíli už byla mamka připravená v chodbě, převlečená do pracovního asi se třemi taškami a bednou jakýchsi sazenic.
„Tak to teda nevím, jak jsi chtěla tohle pobrat.“ ukázala jsem na ten náklad a zasmála se. „Ty tašky jedině v zubech, protože ruce by tě na ně už nezbyly.“
„Tak je popadni a jdeme.“ pobídla mě a strčila mi hned dvě do ruky. Nazula jsem si střevíce, počkala až se maminka zauzluje do tenisek a pak jsme sjeli výtahem do přízemí.
„Pane Bože, co v tom máš?“ vzdychla jsem a přehodila tašku do druhé ruky. „Je to těžký jako prase.“
„Jenom hlínu.“ pokrčila rameny. „Ty taky nic nevydržíš.“
„Hlínu?“ zopakovala jsem po ní nechápavě. „Odkdy se vozí hlína na zahradu? Pokud vím, tak tam je země snad dost, ne?“
„Tohle je ale speciální rašelina na moje azalky, víš?“ poučila mě. „Tak pěkně nes a nevymejšlej.“
„No jo.“ zahučela jsem a byla nevýslovně šťastná, že už jsme u auta, neboť hrozilo, že mi náklad utrhne ruku. Naskládaly jsme tašky i bednu na zadní sedadla a za chvíli už jsme uháněli k zahrádkářské kolonii. Zaparkovala jsem před vrátky, pomohla mamce vynosit náklad, orvala pár krásně červených jahod, které jsem si nacpala ihned do pusy a naskočila zpátky do auta, protože mi bylo jasné, že budu ještě doma potřebovat spoustu času, abych se psychicky i fyzicky připravila na moje první rande s Davidem.



Natáhla jsem na sebe plavky, hodila na dno skříňky boty, složila šaty a vydala jsem se do sprch. Zmáčkla jsem uzávěr a uskočila pod proudem studené vody. Rychle jsem pootočila kohoutkem a protáhla se pod teploučkými kapkami. Ještě trochu upravit vlasy a jde se. Odvážně jsem vykročila do areálu bazénu a nenápadně se rozhlížela, kde je David. Stál u skákacího prkna s nápadnou blondýnkou a zřejmě jí vysvětloval chyby, kterých se dopouští při skoku šipky. Tu ale na první pohled nezajímal tolik jeho výklad, jako on sám. Prošla jsem kolem nich se zářivým úsměvem, vylezla na prkno a předvedla perfektní šipku.
Když jsem se vynořila a shrnula si vlasy z obličeje, ozval se pochvalný výkřik a potlesk.
„To bylo super.“ naznačil mi David a pozvedl do výše palec.
„Díky.“ usmála jsem se a připlavala ke kraji.
David mi podal ruku, abych se mohla vyhoupnou ven z vody a blondýnka s kyselým výrazem odkráčela.
„Ještě, že už je pryč.“ oddechl si David a otřel si dlaní čelo.
„Docela ukázkově tě balila.“ poznamenala jsem, ale hned jsem se kousla do rtů. Vždyť já jsem se vždycky snažila o totéž. A vlastně ještě snažím.
„Není můj typ.“ poznamenal a pokrčil rameny.
„A jaký je tvůj typ?“ pozvedla jsem obočí a s napětím čekala odpověď. David se na mě pobaveně zadíval, složil ruce na prsou a začal po mě přejíždět pohledem.
„Dlouhovlasý, krásně opálený, se zelenýma očima, dlouhýma řasama, pěknou postavou, perfektně tvarovanýma nohama…Nepřipomíná ti to někoho?“ zeptal se nakonec s úsměvem a očividně se pásl na mých rozpacích.
„Ani ne.“ zavrtěla jsem hlavou. „Ten začátek možná, ale pak ta postava a nohy..To už ne.“
„To se teda docela podceňuješ.. Rozhlídni se kolem a ukaž mi nějakou, která je na tom líp než ty.“
„Třeba ta blondýnka, co tě tady před chvíli okouzlovala.“ navrhla jsem.
„Tak ta mě teda určitě neokouzlila. Vlasy má blonďatý jen s dopomocí peroxidu. A postava? Bejt jí, tak nevylezu z kalhot.“ odfrkl znechuceně.
„Proč?“ vydechla jsem nechápavě.
„Protože je má křivý.“
Kriticky jsem se zadívala na svoje nohy. Opálený sice byly, ale jinak jsem si o nich velký iluze nedělala.
„Ty je máš krásný.“ usmál se, když zachytil můj pohled a já přestávala chápat.
„To je vtip?“ pokusila jsem se o úsměv.
„Ne, to je fakt.“ usadil mě. „Nechceš jít ještě skákat? Byl na tebe pěknej pohled.“
„Radši si zaplavu, abych si udržela tu super postavu.“ navrhla jsem a David přikývl.
„Budu tě sledovat. Za hodinku končím, tam si zaplav a pak můžeme někam zajít, když budeš chtít.“
„Můžeme..“ načala jsem větu, ale byla jsem přerušená.
„Davide, telefon!“ zakřičela plavčice, která byla celou dobu zalezlá v kanceláři. „Slyšíš? Zvoní ti mobil!“ hulákala dál, když se k ní David podle jejích předpokladů ihned nerozběhl.
„Jdu to zvednou. Hop do vody.“ strčil do mě a já efektně zahučela do bazénu. Když jsem se vynořila a protřela si oči, stál už opřený o rám dveří a vybavoval se vesele do telefonu.
Udělala jsem několik temp, zařadila se do plavecké dráhy a zdolávala metr po metru. Cítila jsem na sobě Davidův upřený pohled a to mě nutilo, aby moje pohyby byly co nejladnější. Přeplavala jsem několikrát celý bazén, pak jsem udělala několik temp, abych se dostala ke kraji a vyhoupla se na okraj. Opatrně jsem se postavila, abych neuklouzla a roztaženými prsty jsem se pokusila trošku si rozčesat a upravit vlasy. Uslyšela jsem kroky, ale než jsem se nadála, chytil mě David kolem pasu a naklonil nad hladinu bazénu.
„Chceš ještě do vody?“ zeptal se s úsměvem a já zavrtěla hlavou.
„Jestli já, tak ty taky, protože já se nepustím.“ oznámila jsem mu a popadla ho pevně kolem krku.
„Doufám, že nikdy.“ poznamenal a já zkameněla.
„A co když nepustím já tebe?“ pokračoval s úsměvem ve škádlení.
„Tak se budeme držet navzájem.“ pokrčila jsem rameny. „Taky možnost.“
David mne zaklonil ještě víc a zároveň mne jednou rukou pustil. Držela jsem se co nejpevněji, protože jsem čekala, že uvolní sevření a já zase skončím ve vodě, ale on neměl očividně nic takového v úmyslu. Jemně mi shrnul z obličeje přilepený mokrý pramen vlasů a něžně mě pohladil po tváři.
„Jsi milá.“ zašeptal. „Krásná, ale přitom taková.., ani nevím, jak to říct.“
„Obyčejná.“ napověděla jsem, ale zavrtěl hlavou.
„Neobyčejná.“
Ústa měl jen několik centimetrů od mých, jeho ruka mne pálila na kůži a já si přála, aby se naklonil a políbil mne.
„Davide!“ vytrhlo mě ze snění volání plavčice z kanceláře a já se probrala. David povolil sevření a já zůstala nehybně stát.
„Počkej chvilku.“ zašeptal. „Hned se vrátím.“
Přikývla jsem a udělala několik kroků k nejbližší lavičce. V celém těle jsem cítila chvění a podlamovaly se mi nohy. Složila jsem hlavu do dlaní a z přemýšlení mě vytrhl až David, který dosedl vedle mne až v lavičce zapraskalo.
„Musím pro něco zajet.“ usmál se na a moje představa krásně stráveného večera se rozplynula.
„Běž se oblíct a počkej na mne u auta.“ pokračoval po chvíli a já se na něj překvapeně podívala.
„Pojedeš se mnou, ne?“ vzal mě za ruku a já kývla.
„Jasně.“
„Tak už se běž oblíkat.“ pleskl mne po stehně.
Zvedla jsem se z lavičky a vydala se na roztřesených nohách směrem ke sprchám.
„Jsi tady tím červeným Peugeotem nebo Renaultem?“ zastavila jsem se po několika krocích. „Abych věděla, co mám hledat.“
„Koukám, že máš o mým vozovým parku docela přehled.“ usmál se.
„To víš, přehled musí bejt.“ pokrčila jsem rameny. „Tak čím?“
„Peugeotem. Renault je našich.“ odpověděl. „A běž už.“
„Vždyť ty taky ještě nejsi převlíknutej.“ zaprotestovala jsem.
„Jenže já budu raz dva.“ usadil mne. „Ale tobě to bude trvat nejmíň půl hodiny. Známe ženský.“
„No dovol.“ ohradila jsem se a zašla do sprchy. „Za chvíli jsem u auta.“



Zaparkovaného Peugeota jsem našla okamžitě, ale David u něj ještě nebyl.
„Už letím.“ ozval se najednou od schodů výkřik a já sledovala, jak několika skoky zdolává schodiště.
„Nepřeraž se.“ zavrtěla jsem hlavou, když se chytil zábradlí, přeskočil několik posledních schodů a dopadl na asfalt.
„To byla teda rychlost.“ zašpičkovala jsem a podívala se vyzývavě na hodinky. „To mi jako raz dva nepřipadalo.“
„Malovala ses?“ naklonil se ke mně podezíravě.
„Jenom řasy.“ zarazila jsem se. „Proč?“
„Protože líčení zabere každý přibližně půl hodiny, tak jsem si ještě dal pití, abych taky netvrdnul. Asi jsem podcenil tvoji rychlost.“ vysvětlil mi a odemkl auto.
„Tak nasedej.“ pobídl mne a hodil si sportovní tašku na zadní sedadlo.
Pohodlně jsem se usadila a upravila si šaty, které se mi při nastupování vyhrnuly. Zvědavě se na mě podíval a pak teprve nastartoval.
„Je libo hudbu?“ zeptal se s úsměvem a zapnul rádio. Vozem se rozlehla příjemná melodie.
Natočila jsem se trošku doleva, abych ho mohla nenápadně pozorovat a opřela jsem si hlavu. Měla jsem neodolatelnou chuť sáhnout mu do vlasů a vyzkoušet, jestli jsou tak hebké, jako vypadají. Nad čelem se mu kroutilo několik pramínků, které teď, když byly mokré, ještě více vynikly.
„Jak jsem dopadl?“ zeptal se najednou David, pustil jednou rukou volant a chytil mě za ruku.
„Dopadl?“ zakoktala jsem nechápavě.
„V tvém hodnocení.“ usmál se. „Vždyť si mne celou dobu podrobně prohlížíš.“
„Dobře.“ pokrčila jsem rameny a stiskla mu ruku.Na chvíli se uvolnil z mého sevření, aby mohl přeřadit a podal mi ji zpátky.
„Proč?“ zeptala jsem se jakoby lhostejně po chvíli.
„Protože bych chtěl vědět, jestli se ti líbím tak, jako ty mně.“ pokrčil rameny.
„Ty se mi líbíš už dávno.“ přiznala jsem. „Ale já tobě asi ne, co?“
„Proč myslíš?“ zeptal se nechápavě.
„Že ses mi nikdy nevšímal.“ odpověděla jsem a kousla se do rtů.
„Tak teď si tě budu všímat, až tě to bude možná mrzet.“ usmál se.
„Tak to nehrozí.“ zavrtěla jsem hlavou. „Pozornosti není nikdy dost.“ dodala jsem a když se na mne usmál a přikývl, srdce se mi zatetelilo radostí. Že bych já mohla mít takové štěstí!?
Najednou David nečekaně zabočil a zabrzdil před vysokou budovou. Protože jsem na to nebyla připravená, prudce jsem se předklonila a poté zase zapadla do sedadla.
„Bacha, nebo mi rozbiješ hlavou přední sklo.“ zavrtěl hlavou a vážně se na mne podíval. Hodila jsem po něm vražedný pohled a ostentativně se odvrátila.
„Vždyť se mnou jedeš, jako kdybys mne ukrad.“
„Pokud vím, tak jsi do tohoto vozidla nastoupila z vlastní vůle a to docela dobrovolně.“ začal šaškovat.
„Doufám, že budu moct i vystoupit.“ zaculila jsem se na něj.
„Tak to není jisté.“ zachmuřil se. „Zatím ale nechceš, viď?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani ne, je to tady docela pohodlný a navíc začíná moje oblíbená písnička.“
„Tak tady chvíli počkej, jo? Jenom skočím nahoru pro ty věci.“
Souhlasně jsem pokývala a zesílila rádio. Vozem se rozlehla příjemná melodie a já se zabořila do sedačky. Najednou mi zapípal v batohu mobil. Vydolovala jsem ho z postranní kapsičky a najela na přijaté zprávy.
- Tak jak to dopadlo? - psala mi moje zvědavá sestra.
- Ještě nijak. Jsem u něj v autě a čekám… - odepsala jsem jí a položila mobil na palubovku.
„Už jsem tady.“ nakoukl do auta David a vyndal klíčky ze zapalování, aby si mohl odemknout kufr. „Jenom to naložím a frčíme.“
„No konečně.“ protáhla jsem se a sledovala ho, jak skládá do auta zabalené korkové destičky.
„S kým textuješ?“ zeptal se udiveně, když nasedl do auta a zrovna mi zapípal telefon.
„Se ségrou..“ odpověděla jsem a s úsměvem se začetla do zprávy.
- Pak mi dej vědět a žádný blbosti. Víš, že jsi ze slušný rodiny! ( Držím ti palce.) -
„Co píše?“ zeptal se po chvíli, když si všiml mého úsměvu.
„Ani se neptej.“ zavrtěla jsem hlavou a pleskla ho po stehně. „Tak jedem?“
„Samozřejmě. Už startuju.“ usmál se. „Ale stejně by mě to zajímalo.“
„To ti věřím.“ pokrčila jsem rameny a odeslala Martině dík za projevenou důvěru.
„Dáváš jí avízo, jak to se mnou vypadá?“ zatahal mě za vlasy a šlápl na plyn, až jsem se zabořila do sedačky. Udiveně jsem se po něm podívala.
„Tak nějak.“ potvrdila jsem po chvíli, když jsem si všimla, jak mu cukají koutky úst. Zřejmě se výborně bavil. Strčila jsem telefon zpátky do batohu a pohodlně se opřela.
„Tak kam teď?“ zeptal se David a probral mě z přemýšlení.
„Nemusíš to jet vyložit?“ ukázala jsem dozadu.
„Ne.“ zavrtěl hlavou. „Vezmu to, až půjdu zítra do práce. Teď už stejně zavírají.“
Podívala jsem se na hodinky a zachytila Davidův zachmuřený pohled.
„Máš doufám čas?“ vyhrkl.
„Jo.“ přikývla jsem.
„Už jsem se leknul, když jsi se tak zadívala na ty hodinky.“ vydechl a pohladil mne po noze.
Celým tělem mi proběhla vlna vzrušení a já se zachvěla.
„Mám zavřít okýnko. Je ti zima?“ zeptal se starostlivě, když si všiml, že mi naskočila husí kůže.
„Ne.“ odmítla jsem. „To je z tebe.“
„Ze mne?“ podíval se na mě užasle.
„Za prvý jsem tak trochu lechtivá a za druhý ty tvoje doteky…“ usmála jsem se na něj svůdně a nechala schválně nedokončenou větu.
„Nejsou snad příjemný?“ udělal na mne oči a položil mi ruku zpátky na koleno, odkud pokračoval pomalu výš.
„Až příliš..“ vydechla jsem a zastavila jeho dlaň těsně u okraje šatů.
„Copak?“ podíval se na mě.
„Radši dávej pozor na cestu.“ usmála jsem se, položila mu ruku na tvář a otočila hlavu směrem dopředu.
„Ta není tak zajímavá.“ poučil mě, když mi chytil ruku a vtiskl lehký polibek do dlaně.
„Nepřeháněj..“ plácla jsem ho lehce přes tvář a vymanila mu ruku. Cítila jsem se tak krásně jako nikdy. Srdce mi prudce bušilo, jako bych absolvovala ten nejdelší běh v mém životě a kdybych stála, nohy by se pode mnou už dávno podlomily, jak se mi třásly. V celém těle jsem cítila jemné mravenčení a bylo mi nádherně. S úsměvem jsem sledovala Davidův profil, který se teď opravdu soustředil na silnici, protože jsme vjížděli zpět do centra města, kde byla doprava poměrně hustá. Najednou prudce zatočil do postranní ulice a zastavil před domkem s velkou zahradou.
„Vystupujeme.“ zahlaholil vesele a vyskočil z auta. Nechápavě jsem otevřela dveře a vysunula se ven. Jedním pohybem jsem si rozhodila vlasy po ramenou, upravila zamyšleně ukazováčkem obočí a vykročila za Davidem, který už otevíral branku.
„Co tady budeme dělat?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po záhonech plných kvetoucích růží.
„Zvu tě na návštěvu.“ usmál se a odemkl vchodové dveře, které mi galantně otevřel.
„Ty máš přece byt na sídlišti..“ nechápala jsem stále a prudce se otočila, protože se David začal smát.
„Ty víš fakt všechno.“ zalykal se a já se kousla do rtu. Takhle hloupě se prořeknout.
„Tady bydlí babička, ale jela na týden pryč a mně svěřila klíče.“ vysvětlil mi, když viděl jak se tvářím.
„Někdo musí krmit papouška.“ pokrčil rameny a postrčil mě k obýváku.
„Sedni si.“ pobídl mne a ukázal na sedačku. Zabořila jsem se do měkkého čalounění a rozhlédla se kolem sebe. V rohu pokoje stála krásná palma, která vyrůstala z kokosového ořechu v nádherném květináči. Na podlaze ze světlého dřeva byly rozprostřené velké kožešiny a dojem dotvářely doplňky ze dřeva a proutí.
„Ahóój!“ ozvalo se najednou za mnou a já nadskočila leknutím. Překvapeně jsem se otočila a uviděla za sebou zlatou ozdobnou klec s obrovským pestrým papouškem.
„Babička si ho přivezla asi předloni z Afriky, naučila ho česky a od tý doby má blbý kecy.“ vysvětlil mi David.
„Viď, Ferdo?“ otočil se na něj.
„Ty trdlo, ty trdlo!“ začal vykřikovat papoušek a já se rozesmála.
„Asi tě má rád, co?“
David jen pokrčil rameny a přistoupil ke kleci.
„Jestli budeš otravovat tak ti zavážu zobák, jasný?“ zasyčel na něj výhružně.
„Jasný, jasný.“ přikyvoval Ferda a roztomile naklonil hlavičku na jednu stranu. Mžoural na mne krásným černě korálkovým okem a čekal, až mu David nasype do krmítka zrní.
„Potvora jedna.“ ulevil si David na papouškovu adresu a dosedl vedle mne na sedačku.
„Náhodou je roztomilej.“ pronesla jsem na jeho obranu a David mne obejmul kolem ramen.
„Víc než já?“zeptal se s úsměvem.
Schválně jsem se zamyslela a dělala, jako že se nemohu rozhodnout. David to dlouho nevydržel a než jsem stačila odpovědět, přitiskl mne k sobě a vášnivě políbil.
„Myslím, že ne…“ vydechla jsem, když mě na okamžik pustil. „Ty seš roztomilejší.“
„Fuj!“ ozvalo se najednou z klece a já ustrnula. Oba jsme se jako na povel otočili a když jsme uviděli Ferdu, jak znechuceně vrtí hlavičkou a naklání ji na stranu, vyprskli jsme smíchy.
„Já ti dám fuj.“ usadil ho David. „Náhodou tady slečna chutná velice dobře.“
Ferda se na něj chvíli nehybně díval, pak se otřepal a otočil se na druhou stranu.
„Radši se přesuneme ke mně.“ navrhl David. „Příšera už je nakrmená. Tak můžeme jít.“
„To bude asi jistější.“ přikývla jsem a zvedla se z pohovky. Urovnala jsem si šaty a vykročila za Davidem, který už stál u dveří.
„Ahóój!“ volal za námi vesele Ferda, který nejspíš pochopil, že už odcházíme a nebudeme ho rušit. Připadalo mi, že z toho má docela radost.
„Ahoj.“ odpověděla jsem mu a vklouzla do střevíců. David jen nechápavě zavrtěl hlavou a zamknul za námi.


„Tak tohle je moje království.“ rozmáchl se, když mne postrčil před sebe do svého bytu. Položila jsem batoh na zem pod věšák a zůstala stát překvapeně na prahu obýváku.
První, co mě upoutalo, byla pohodlná sedačka v nádherné modré barvě, u které stála kokosová palma, ještě větší a krásnější než ta v domě jeho babičky. Nízká, černá obývací stěna zabírala celou stranu pokoje. David sáhl na konferenční skleněný stolek a dálkovým ovládáním pustil televizi zabudovanou ve stěně. Pokojem se rozlehla příjemná hudba a já se udiveně rozhlédla, protože zněla ze všech stran. Všimla jsem si rozmístěných reproduktorů a užasle zapadla do modrého křesla.
„Máš to tady fakt pěkný.“ vydechla jsem a prohlížela si zdi, na kterých byly vkusně rozmístěny obrázky v zlatých rámečcích.
„Taky to trvalo, než jsem to všechno zařídil.“ pokrčil rameny a sedl si vedle mne na opěradlo křesla.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se po chvíli.
„Jestli máš něco studenýho.“ přikývla jsem a David se zvedl.
„Samozřejmě. Pro tebe všechno.“ uklonil se a zmizel za šoupacími dveřmi v kuchyni. Slyšela jsem bouchnou dveře od lednice a za chvíli byl David zpátky s dvěmi sklenicemi coly.
„Prosím.“ podal mi jednu a sedl si na sedačku.
„Díky.“ odpověděla jsem a dlouze se napila. Potřebovala jsem nutně zchladit.
„Pojď ke mně.“ pohladil David sedačku. „Na křeslo se oba nevejdeme.“
Položila jsem sklenici na stůl a posadila se na kraj pohovky.
„Pěkná barva.“ poznamenala jsem tiše a složila ruce do klína. Tušila jsem, že něco přijde a začínala jsem být nervózní. Najednou jsem ucítila Davidovu ruku na svojí noze. Okamžitě mi naskočila husí kůže a já se napnula.
„Uvolni se.“ pohladil mne a objal kolem pasu. Pootočila jsem se a položila mu ruce kolem krku. Políbil mě něžně na ústa, po chvíli začal být vášnivější a celým mých tělem projel elektrický výboj. Opětovala jsem jeho polibky a nechala jeho ruku, která zabloudila pod moje šaty a hladila mě po zádech. Vyhrnula jsem mu z riflí tričko a začala ho nesměle hladit.
„Jsi nádherná, Deniso.“ zašeptal, když se na chvíli vymanil z mého objetí, ale jen proto, aby si stáhl tričko a položil mne na sedačku. Poslušně jsem dala nohy nahoru a uvolnila se. David mi shrnul z tváře pramen vlasů a jemně pokryl celou mou tvář polibky. Pokračoval na krku, na ramenou a já se k němu vzrušeně tiskla. Líbilo se mi jeho stále odvážnější laskání,ale v podvědomí jsem cítila, že bych ho asi měla zarazit. Nechtěla jsem dojít hned napoprvé příliš daleko.
„Počkej, Davide.“ odstrčila jsem ho jemně, když mi rozepnul podprsenku a jemně vsál moji bradavku do úst. Zachvěla jsem se rozkoší, ale rozum mne varoval.
„Co se děje?“ zamumlal a dál se věnoval mým prsům, což mne maximálně vzrušovalo. Cítila jsem, jak pode mne vsunul ruce a pokouší se mi stáhnout kalhotky.
„Ne…“ zaprotestovala jsem a David se na chvíli stáhnul. Pohladil mne přes tenkou látku a já cítila, jak se mne zmocňuje ukrutná touha. Přejížděl mi rukou po stehnech a já se jako omámená přitiskla klínem k jeho dlani. Pochopil to jako výzvu a odhrnul jemnou krajku stranou, aby se mohl dostat k mému nejcitlivějšímu místu. Zalykala jsem se vzrušením a nechala jeho ruce bloudit, kde chtěl. Přijímala jsem jeho polibky a moje ruce si začaly pohrávat se zipem jeho kalhot, který se mi podařilo během chvíle rozepnout. Když jsem se ho dotkla, vzrušeně zasténal a uchopil mne za ruku, kterou si přitiskl na místo, kde ji chtěl cítit. Shodil ze sebe kalhoty i slipy a já si uvědomila, že když ho okamžitě nezarazím, vstoupí do mne. Rozevřel mi nohy od sebe a nalehl mezi moje stehna.
„Ne…“ zaprotestovala jsem podruhé, ale David nedbal. Rukou hledal cestu k mému klínu. Pevně jsem ho chytila a odstrčila. „Ještě ne..“ opakovala jsem.
„Proč?“ nechápal a já se vážně podívala do jeho touhou zastřených očích.
„Vždyť tě vůbec neznám.“ namítla jsem a David se rozčarovaně posadil.
„Promiň..“ pronesl po chvíli a něžně se na mě podíval. „Nechci, aby sis myslela, že mi jde jen o tohle.., ale fakt mě šíleně vzrušuješ.. Nemohl jsem si pomoct.“
„To nic..“ pohladila jsem ho jemně po tváři. David sáhl na zem po slipech a chvatně si je natáhl, aby zakryl svoje vzrušení. Natáhla jsem si kalhotky, zapnula podprsenku, knoflíčky na šatech a podívala se zahanbeně po Davidovi. Chvíli jsme vedle seděli jako dva školáci, přistižení při opisování a pak jsem se k němu přisunula o něco blíž.
„Nezlobíš se?“ zeptala jsem se tiše a hleděla mu upřeně do tváře.
„Ne..“ zavrtěl hlavou. „Bylo to krásný, i když jsme to nedokončili. Alespoň se mám na co těšit..“
„Budu muset jít. Už je spousta hodin.“ pronesla jsem po chvíli a David přikývl.
„Odvezu tě.“
„Díky.“ usmála jsem se a zvedla se z pohovky. Sebrala jsem ze země polštář, který jsme shodili a naaranžovala ho zpátky na sedačku. David na sebe hodil chvatně zbytek oblečení, dopil colu a už stál v chodbě. Nazula jsem si střevíce a společně jsme ruku v ruce seběhli schody.
Cesta trvala jenom chviličku, i když to bylo přes půl města. Nebylo to ani tak tím, že jel David jako blázen, ale že jsem vůbec nedávala pozor na cestu a nevnímala, protože jsem si přehrávala v mysli každý okamžik, který jsem s ním dnes prožila. Ještě teď jsem cítila jeho ruce na svém těle a celá se chvěla.
„Jsme tady.“ oznámil mi David a zaparkoval u kraje chodníku.
„Díky.“ usmála jsem se a vzala za kliku.
„A co odměna?“ zadržel mne.
„Za co?“ usmála jsem.
„Za odvoz a krásně strávený večer.“ odpověděl. „Nebo se ti nelíbil?“
„Líbil.“ vydechla jsem a naklonila se k němu. Jemně jsem ho políbila, ale David mne podržel a nevinná pusa na rozloučenou se změnila ve vášnivé líbání.
„Tak ahoj.“ rozloučila jsem se, když mě konečně pustil a otevřela dveře.
„Zítra se ozvu.“ poklepal na mobil a já šťastně přikývla. „Ahoj.“
Zabouchla jsem dveře a rozběhla se k bytovce. Na chvíli jsem se zastavila u vchodových dveří a sledovala jak koncová světla Peugeotu mizí v dálce. Opřela jsem se o zeď, zvedla ruku ke rtům a nevěřícně je obkroužila ukazovákem. Nechtěla se mi věřit, že je opravdu před chvilkou líbal David. Ten nejnádhernější kluk z města.


Padla jsem unaveně na postel a chvíli jen tak bez hnutí zírala na strop. Zabořila jsem si ruce do vlasů a přejela si něžně po tváři. Uhladila jsem si krajkovou noční košili a přivolávala jsem k sobě pocit Davidových doteků. Najednou jsem vyskočila a začala se přehrabovat v batohu. Vytáhla jsem mobil a skočila zpátky na postel. Opřela jsem se pohodlně o zeď a skrčila před sebou nohy. Vytočila jsem Martiny číslo, aniž jsem si uvědomila kolik je hodin. Slíbila jsem jí přece, že jí dám vědět, jak to dopadne.
„Prosím.“ ozvalo se po dlouhém vyzvánění ospale na druhém konci.
„Nespi!“ vyhrkla jsem do telefonu.
„To jsi ty Deniso?“ zívla Martina rozespale do telefonu.
„Jo.“ odpověděla jsem a zahrnula ji přívalem slov. Na její straně bylo chvíli ticho.
„Nekecej!“ vydechla, když jsem jí vylíčila, co se dělo na modré sedačce.
„Bylo to nádherný.“ zašeptala jsem. „Pak mě odvezl až domů a slíbil, že zítra zavolá.“
„Tak to máš dobrý.“ pochválila mojí situaci. „Ale skočila si do toho docela po hlavě.“
„Náhodou jsem se ovládla.“ usadila jsem ji. „Málem jsme se milovali, ale pak jsem si vzpomněla na moje dobré vychování a zarazila ho.“
„Ale nechtělo se ti, co?“ zašpičkovala.
„Vůbec ne..“ vydechla jsem. „Bylo to tak vzrušující a něžný..“
„Víš, co? Skoč sem zítra na kafe a dopovíš mi detaily. Teď už se mi docela zavírají oči.“ přerušila mě. „Tomášek byl dneska jak z divokých vajec.“
„Jakýho jste si udělali, takovýho máte.“ ušklíbla jsem se.
„No to jsem zvědavá, jakýho si uděláte vy.“ usadila mě.
„My děti dělat zatím nebudeme.“ zasmála jsem se. „Tak se měj a běž chrnět. Zítra jsem u tebe jak na koni.“
„Tak čau.“ zívla.
„Ahoj.“ odpověděla jsem a položila telefon.
Natřásla jsem si polštář a zabořila do něj hlavu. Chvíli jsem pozorovala, jak si jemný vítr pohrává se záclonou u otevřeného okna a pak jsem zavřela oči. V tu chvíli se přede mnou vynořila Davidova tvář a já upadla do krásného snu.


Probudila jsem se, až když mne zašimral na nose sluneční paprsek, který pronikl mezi napůl stáhlými žaluziemi. Posadila jsem se na posteli a zamyšleně si prohrábla vlasy. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Davida a moje tvář se rozjasnila. Vyskočila jsem z postele a letěla do koupelny. Za chvíli už jsem stála u okna s mobilem v ruce a měla neodolatelnou chuť vytočit Davidovo číslo. Bylo už po jedenácté hodině, tak bych ho snad neměla vzbudit. Zmáčkla jsem jedničku, pod kterou jsem si ho uložila a přiložila telefon k uchu. Najednou jsem zazmatkovala, protože jsem si uvědomila, že nevím, co mu řeknu a ukončila jsem hovor.
Vyšla jsem na balkon, abych zjistila, jak velké je venku horko a v tu chvíli mi zazvonil telefon v ruce, až jsem s sebou trhla. Podívala jsem se na display a s úsměvem zjistila, že volá David.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ho.
„Čau. Co děláš?“ ozvalo se na druhé straně.
„Nic.“ pokrčila jsem rameny. „Proč?“
„Žes mě prozvonila.“ odpověděl a já se chytla za hlavu. Myslela jsem, že jsem to stihla položit včas, ale Davidovi zřejmě naskočil nepřijatý hovor.
„Hrála jsem si s telefonem a nechtěně jsem tě vytočila.“ vymýšlela jsem si a snažila se, aby to znělo co nejlhostejněji.
„A já už myslel, že se ti po mě tak stýskalo, žes mi chtěla volat hned po ránu.“ zasmál se.
„To taky..“ přisvědčila jsem po chvíli a zašla zpátky do pokoje.
„Máš čas?“ zeptal se David a já bleskurychle přikývla.
„Jasně.“ vyhrkla jsem do sluchátka, když jsem si uvědomila, že moje kývnutí mu asi nebude moc platný.
„Tak za deset minut pod vaším barákem.“ pronesl rozhodně. „Zajedeme se vykoupat.“
„Kam?“ zeptala jsem se a mezitím šla sáhnout k topení na plavky, jestli jsou suché.
„Do bazénu.“ odpověděl. „V řece je špatná voda. Včera jsem mluvil s kámošem, co dělá na hygienický stanici.“
„V bazénu je dneska dopoledne zavřeno.“ namítla jsem.
„A od čeho mám asi klíče, co?“ zeptal se pobaveně. „Tak za deset minut, jo?“
„Tak jo. Ahoj.“
„Ahoj.“ rozloučil se, položil telefon a já vypískla radostí. Strhla jsem z topení usušené plavky, hodila je spolu s ručníkem a šamponem do batohu a vlítla do koupelny, abych se trochu upravila. Namalovala jsem si řasy, rozčesala mascaru hřebínkem, přejela rty jemnou tužkou a leskem, načechrala vlasy a už jsem stála na chodbě. Nazula jsem si střevíce a seběhla schody do přízemí. Před domem jsem se esteticky posadila na lavičku, nohu přes nohu a vyhlížela Davida. Občas jsem si zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho, ale vítr mi jemné vlasy neustále rozfoukával.
„Tak pojď a nespi!“ zakřičel na mne David z otevřeného okýnka, když zastavil u chodníku a já k němu stále nešla. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem jeho auto úplně přehlédla.
„Jé, ahoj..“ probrala jsem se. „Už letím.“ Popadla jsem z lavičky batoh a za chvíli už jsem se vítala v autě s Davidem krásným polibkem.
„Hrozně se mi po tobě stýskalo.“ přiznala jsem, když se zeptal, co jsem dělala celé dopoledne. „Převážně jsem spala nebo snila.“
„Tak to jsme na tom podobně. Myslel jsem na tebe i když jsem si ráno krájel chleba a takhle to dopadlo…“ natáhl ke mně pořezaný prst.
„Chudinko.“ politovala jsem ho a pofoukala mu bolístku jako malému dítěti. Zatvářil se celkem spokojeně a něžně se na mě usmál.
„Příště už tě nenechám odejít a budeš spát u mě.“ pronesl po chvíli do ticha.
„Hmm..“ přikývla jsem a přemýšlela, co by tomu asi řekli naši. I když nápad to nebyl špatný.
„Do školy už nevstáváš, do práce ještě taky ne. Začaly ti prázdniny, tak se jich musí pořádně využít, ne?“ pokračoval. „Taková malá odměna na úspěšné složení maturity.“
„Úspěšné?“ zopakovala jsem po něm. Netušila jsem, že David ví, kam jsem chodila na střední, natož jak jsem dopadla u maturity.
„Jedna dvojka, jinak samý, to není tak špatný skóre, ne?“ usmál se.
„Koukám, že seš informovanej.“ vydechla jsem překvapeně.
„To víš, já mám lidi všude.“ pronesl s klidem a pokrčil frajersky rameny.
„ A co, že ten náhlý zájem o mou osobu?“ ušklíbla jsem se.
„Zájem byl vždycky, ale tobě i mně chyběl čas, kočko.“ zatahal mne za pramen vlasů.
„Vždycky ses mi líbila, když jsi vtančila do bazénu v těch pěkně vykrojených plavkách a házela po mně úsměvy.“
„Nic jsem po tobě neházela.“ zaprotestovala jsem.
„Ale jdi.“ pohladil mě po noze a zajel na parkoviště vedle bazénu. „I Míra říkal, že se ti očividně líbím.“
„To je…“ chtěla jsem kámoše ze třídy patřičně otitulovat, ale David mi zacpal pusu překrásným polibkem a já nestihla ani dopovědět větu. Chvíli jsme se líbali v autě, než jsme konečně vystoupili a vydali se po schodech k bazénu.
Chtěla jsem zajít do dámské převlékárny a sprch, ale David mě zadržel.
„Ne, ne, ne..“ zavrtěl hlavou a zatáhl mě do pánské. „Ty jdeš se mnou.“
„To nemyslíš vážně?“ vydechla jsem.
„Naprosto.“ přikývl.
„Když já se před tebou budu stydět.“ namítla jsem.
„Po včerejšku?“ zeptal se a přivinul mě k sobě. Jen jsem pokrčila rameny a pomyslela jsem si, že včera byla tma. Tady bylo světla až až.
„Jen pojď.“ nevšímal si mého váhání a vedl mě dovnitř. „Tady máme skříňku.“
Položila jsem si batoh, vydolovala z něj plavky a přemýšlela, jak nejrychleji se do nich dostat. Než si David rozepnul rifle, stáhla jsem si pod šaty kalhotky a navlékla spodní díl černých plavek.
„Tak dělej.“ pobídl mě David, který si nevšiml právě provedené akce. Zvedl mi ruce a pomohl stáhnout šaty přes hlavu.
„Jdeš na to zajímavým stylem.“ všiml si, že už jsem tak napůl převlečená. „Těšil jsem se, že se pěkně pomalu svlečeš a pak zase oblečeš, ale že alespoň chvíli mezitím budeš úplně nahá.“
„Ty ještě netušíš, že jsem ze slušné rodiny.“ zažertovala jsem. „A to se přece nedělá, svlíkat se na veřejnosti.“
„Já ti dám veřejnost..“ chytil mě kolem pasu. „Jsme tady sami…“ Ucítila jsem jeho ruce, jak mi putují po zádech, chvilinku zápasí se sponou na podprsence a najednou jsem před ním stála s obnaženými ňadry. Překryla jsem se zkříženýma rukama, ale David mi je něžně odtáhl a přitiskl mě na sebe. Na citlivé kůži mně zalechtaly jeho chloupky a já cítila, jak mnou prostupuje vzrušení.
„Před vstupem do bazénu se musíme osprchovat.“ zašeptal a vsunul mi ruce za okraj plavek. „V tomhle nemůžeš.“
„Sprchovala jsem se doma.“ namítla jsem, ale David jen zavrtěl hlavou.
„To se nepočítá.“
„Jak to?“ namítla jsem.
„Koukej!“ ukázal na ceduli připevněnou na dveřích a přečetl mi nápis. „Před vstupem do bazénu se vždy osprchujte. Prosím, sprchujte se bez plavek.“
„Vtipný.“ usmála jsem se a na moment zadržela jeho ruce, které se mi stahovaly plavky přes zadek.
„Nebraň se.“ usmál se. „Nedá se nic dělat.“ Podvolila jsem se jeho rukám a za chvíli jsme se k sobě tiskli ve sprše úplně nazí pod proudem vody. I když byla krásně teplá, naskakovala mi po celém těle husí kůže. David putoval rukama i ústy po mých prsou a já cítila jeho vzrušení.
„Radši skočíme do bazénu, nebo se neudržím.“ zašeptal zastřeným hlasem po chvíli a pustil mě na moment z klouzavého objetí. Sehnula jsem se pro plavky, ale David mne zadržel.
„Nikdo tam není, tohle nepotřebuješ.“
Opatrně jsem našlapovala po mokrých dlaždicích, abych neuklouzla a dávala si záležet na každém kroku, protože jsem na sobě cítila jeho zvídavý pohled. Zatáhla jsem břicho, vypnula prsa, napjatá ještě předchozím laskáním a vešla k bazénu. Žaluzie na velkých prosklených oknech byly zpola zatažené, takže tu nebylo takové světlo jako normálně. Odrazila jsem se od kraje a propíchla hladinu povedenou šipkou. Plavala jsem kousek pod vodou a vynořila se schválně až v polovině bazénu. Shrnula jsem si mokré vlasy z obličeje, protřela si oči a rozhlížela se, kde je David. Najednou mne chytilo něco za nohu, až jsem vykřikla. David se vynořil těsně vedle mne a něžně mě políbil.
„Snad ses nelekla?“ zeptal se s uličnickým úsměvem.
„Vůbec.“ zavrtěla jsem hlavou a ovinula kolem něho nohy. Vzhledem k tomu, že jsme byli úplně nazí, to byl celkem riskantní krok, ale to jsem si uvědomila, až když se ke mně David přitiskl a já ucítila jeho vzrušení. Vášnivě mě políbil a rukama mi putoval po zádech a zadečku. Cítila jsem příjemné mravenčení a oplácela mu jeho vášnivé polibky. Jednu ruku jsem měla zabořenou do jeho hebkých vlasů, které se krásně leskly, jak byly mokré a druhou jsem si pohrávala s jeho chloupky na hrudi.
„Zničíš mě.“ zašeptal a pomalu se se mnou v náručí brodil vodou ke schůdkům.
„Proč?“ zeptala jsem se nevinně a stiskla ho rukou.
„Drž se.“ poručil mi a začal vystupoval po schůdcích z vody. Ovinula jsem mu ruce pevně kolem krku, nohy kolem boků a napjatě čekala, co se bude dít. Donesl mne dovnitř do kanceláře plavčíků, otevřel dveře do jakéhosi skladu plného pěnových plovacích desek a na jednu z nich, kterou vytáhl na zem, mne položil. Nalehl na mne a začal mne laskat ústy po celém těle. Po chvíli jsem to už nemohla vydržet a navedla ho sama na to místo, kde jsem ho chtěla cítit.
„Můžu?“ zašeptal a když jsem po chvíli přemýšlení přikývla, políbil mne na ústa a něžně do mě pronikl. Pohybovali jsme se v pomalém rytmu, líbali se, hladili a já se cítila strašně nádherně. Jakoby mi v celém těle vybuchovaly roje jisker a lezly tisíce mravenců. David začal zrychlovat tempo, tiskl se ke mně, drtil moje ústa vášnivými polibky a já se jen přizpůsobovala změně poloh se stejnou vášní. Dlouho potom jsme zůstali bez hnutí ležet a drželi se za ruce. Vychutnávala jsem ten nádherný pocit a cítila se strašně šťastná.
Zpátky do sprch jsem pomalu na rozechvělým nohách ani nemohla dojít, oblékání mi dalo mnohem větší práci než normálně a to hlavně kvůli tomu, že mne David pořád svlékal. Zapnula jsem si podprsenku, ale při mezihře, než jsem si stihla obléct šaty, mi ji David při vášnivém polibku znovu rozepnul. Do jeho auta jsem sedala příjemně unavená a se šťasným úsměvem na tváři. Prostě zamilovaná!!!


Jako ve snách jsme vyšla do schodů, opřela se o dveře a zastavila se s nepřítomným výrazem u schránek. Začala jsem hledat klíč v batohu a vůbec nevnímala klapnutí dveří, které se za mnou ozvalo. Vzhlédla jsem až když mi Radek zafuněl za krk, aby se podíval, co kde lovím.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ho a s vítězoslavným úsměvem vytáhla klíč od schránky.
„Nějaká veselá.“ zavrtěl nechápavě hlavou a sledoval, jak se culím i na noviny, které jsem zrovna vyndala z kastlíku.
„To víš, no. Dobrá nálada.“ zaculila jsem se na něj.
„A co se ti stalo, tak hrozně dobrýho, jestli se můžu zeptat?“ podíval se na mne skepticky.
„Potkala mne láska.“ použila jsem slova z básně, na kterou jsem si v tu chvíli vzpomněla a odolávala pokušení zarecitovat mu i ten zbytek. Když jsem se mu ale podívala po chvíli do tváře, přešla mne chuť.
„Hm.“ přikývl po chvíli a snažil se ten svůj nešťastný výraz zamaskovat úsměvem.
„Už musím letět.“ oznámila jsem mu po chvíli, když přede mnou stále nerozhodně přešlapoval a zabouchla plechová dvířka od schránky. Radek s sebou trhnul a sebral ze země tašku, kterou si předtím opřel o zeď.
„Tak ahoj.“ rozloučil se a zašel do chodby, aby si přivolal výtah. Chvíli jsem stála nerozhodně s novinami v ruce a přemýšlela, jestli je mám odnést domů, ale pak jsem je narvala škvírou zpátky do schránky a vyšla ven ze vchodu.
„Ty nejedeš?“ uslyšela jsem za sebou ještě Radkův hlas, když výtah dosedl v přízemí, ale neobtěžovala jsem se ani otočit.
„Ne.“ pronesla jsem polohlasně, ale nedělala si iluze, že by to mohl slyšet. Přehodila jsem si jeden popruh batohu přes rameno a vydala se směrem k sídlišti, kde bydlela ségra.


„Kterej blbec..“ slyšela jsem Martinu za dveřmi a schválně se ještě jednou opřela dlouze o zvonek.
„Čau.“ vydechla překvapeně, když otevřela a uviděla mne, jak se ležérně s úsměvem od ucha k uchu opírám o zeď.
„Ahoj.“ pozdravila jsem a skopla z nohou střevíce. „Můžu doufám dál?“ zeptala jsem se dodatečně, když zůstala stát mezi dveřmi. „Nemáš tam nějakýho chlapa?“
„Kde by se tam vzal.“ zavrtěla hlavou. „Já jenom sleduju, jak se blbě culíš.“
„No dovol.“ odstrčila jsem jí a vešla do chodby. „Já se jen mírně usmívám.“
„Fakt mírně.“ pleskla mě po zádech, když jsem v chodbě zakopla o Tomáškovo Tatru, složila se na zem, kde jsem setrvala delší dobu a smála se, až mi tekly slzy.
„Ahoj!“ vyřítil se na mne najednou z pokojíku Tomášek, kterého přilákala ta velká rána, jak mi později vysvětlil a skočil mi na záda.
„Nech ji.“ sundala ho ze mne po chvíli Martina, když se ze mne malej rozhodl udělat koníka a začal na mně rajtovat.
„Proč?“ zeptal se udiveně. „Denisa si chce hrát, viď?“ podíval se na mě.
„No..“ zaváhala jsem diplomaticky. „Chci, ale napřed bych se radši na chvíli posadila, jo?“
„Hmm.“ přikývl Tomášek zklamaně a zvedl se ze země. „Ale pak půjdeš, jo?“
„Nebo si můžeme hrát na schovku.“ navrhla jsem mu. „Běž se zatím schovat a já tě pak někdy najdu.“
„Tak to radši ne.“ zavrtěla hlavou Martina a pohladila Tomáška po vlasech.
„Náhodou…“ protáhla jsem. „Docela dobrej nápad.“
„Běž radši doskládat ty puclíky a pak je ukážeme Denise, jo?“ sklonila se Martina nad malým. „Ta se bude ale divit, jak jsi šikovnej.“ Tomášek se rozzářil, s úsměvem přikývl a rozběhl se zpátky do pokoje.
„Tak a chvilku bude klid.“ usmála se Martina a postrčila mě před sebou do kuchyně. Už automaticky vytáhla z ledničky colu, nalila mi ji do skleničky s obrázkem roztomilých berušek a posadila se naproti mně.
„Mluv!“ pobídla mě a přistrčila mi blíž talířek se sušenkami.
„O čem?“ podivila jsem se schválně a nacpala si do pusy linecké kolečko. Se zaujetím jsem pozorovala namalované berušky a snažila se překontrolovat, jestli mají všechny opravdu sedm teček.
„Stačí se na tebe podívat a je mi jasný, že se něco stalo.“ usmála se a zase mi talířek sebrala.
„S plnou pusou se nemluví.“ objasnila mi, když jsem se po něm znovu natáhla a pleskla mi přes ruku.
„Já nechci mluvit, chci jíst.“ zafňukala jsem a rozesmála se při pohledu na ségry výraz.
„Mám to z tebe vymlátit, nebo co?“ postavila se výhružně a naklonila se přes stůl. „Budu tě mučit, jestli to ze sebe urychleně nevysypeš.“
„Dobrá, dobrá…“ uklidnila jsem ji. „Už povídám, klidně si sedni a poslouchej. Teda určitě si sedni, protože bys mohla omdlít až začnu. Ty, taková slabá povaha..“
„K věci.“ přerušila mě suše a opřela se.
„Tak ti tak ráno vstanu, najednou mi zazvoní mobil, tak ho zvednu a hádej, kdo mi volá?“ začala jsem a proložila vyprávění otázkou, která mou zvědavou sestru doslova nadzdvihla ze židle.
„David!“ zařvala. „To je mi jasný, tak dál!“
„Tak promiň..“ pokrčila jsem rameny. „To jsem nemohla tušit, že jsi jasnovidec.“
„Kdyby ti volala máma, co máš nakoupit, tak se tak blbě neculíš a nevyprávíš mi to.“ usadila mne. „Tak dál!
Pohodlně jsem se opřela a s pohledem upřeným na Martinu, aby mi neušla ani jedna její reakce, jsem začala vyprávět. Detailně jsem jí vylíčila naši společnou očistu pod sprchami před vstupem do bazénu, vychutnala jsem si její nevěřícný úžas a po dramatické pauze jsem jí vylíčila i zbytek.
„No to snad není možný..“ vydechla, když jsem skončila a vstala ze židle, aby si mohla natočit vodu. Opřená bokem o linku na mě nechápavě hleděla, vrtěla hlavou a vypila přitom jedním hltem skoro celou skleničku.
„Odkdy piješ čistou vodu?“ podívala jsem se na ni tázavě.
„Od tý doby, co mi moje sestra vypráví takový věci, z jakých se dusím!“ usadila mě.
„Nepotřebovala bys spíš něco ostřejšího?“ rozesmála jsem se, když dopila poslední doušek a rozkašlala se, protože jí zaskočilo.
„Teda Deniso, já to fakt nechápu!“ ignorovala mojí otázku a popošla zpátky ke stolu. „Ty, dívka ze slušné rodiny a takhle se spustíš!“ zalamentovala a dosedla těžce na židli. „Stydíš se aspoň?“
„Ne.“ zavrtěla jsem vážně hlavou a obě jsme vyprskly smíchy.
„Tak to je dobrý..“ vyrážela ze sebe Martina mezi smíchem. „Ale víš co?“ zvážněla najednou. „Stejně se mi to zdá nějaký rychlý.“
„Tak to mně taky.“ povzdechla jsem si. „Nechtěla jsem to nechat zajít takhle brzy až tak daleko, ale uznej, že prostě nešlo přestat..“
„Hmm…“ zabručela a tázavě se na mě podívala. „A co bude dál?“
Podívala jsem se na hodiny na telefonu a usmála se. „Za necelých dvacet minut mi zazvoní mobil, David mi oznámí, že čeká před domem a pojedeme…“
„Kam?“ skočil mi do řeči Tomášek, který se objevil najednou mezi dveřmi. „Slíbilas, že si spolu budeme hrát!“
„…do lesa.“ dopověděla jsem po chvíli a Martina vyprskla smíchy. Tomášek zůstal stát zklamaně na prahu a nechápavě se díval na maminku, která se zalykala smíchy.
„Já chci taky do lesa.“ pronesl po chvíli do ticha. „Na zvířátka.“
„Ale Denisa nejde na zvířátka, víš?“ pohladila ho Martina po vlasech, když k ní popošel.
„Ona si jedno velký zvíře bere s sebou….“ dopověděla tiše a ušklíbla se na mě. „Viď, Deniso?“ dožadovala se mého souhlasu.
„Hmm.“ zabručela jsem souhlasně a popadla Tomáška do náruče. „Spolu půjdeme jindy, brouku.“ slíbila jsem mu.
„Kdy?“ dožadoval se přesné odpovědi a netrpělivě se mi vrtěl na klíně.
„Až bude mít čas.“ odpověděla za mne Martina. „A to teď asi nebude jen tak, viď?“ usmála se na mě spiklenecky.
„Chci k babi.“ oznámil nám najednou Tomášek a začal se sápat dolů.
„Není doma.“ zavrtěla hlavou Martina
„Jsou na zahradě.“ podotkla jsem a malému se rozzářila očka.
„Chci taky na zahradu.“
„Žádný takový..“ odchytila ho Martina, když seskočil z mého klína a rozběhl se ke dveřím. „Babi tě tam nechce, protože tě musí hlídat a nestačí pak nic udělat. Nemůžeš tam být pořád.“
„Vždyť je ráda, když ho tam má.“ pohladila jsem Tomáška po hlavě.
„Minule moc ráda nebyla.“ usmála se Martina.
„Proč?“
„Orval jí nějaký kytky.“ pokrčila rameny ségra.
„No bože, narostou nový, viď?“ usmála jsem se na Tomíka. „Že jo?“
„Jenže tyhle byly nějaký vzácný, nebo co.. Kvetou jednou za já nevím jak dlouho..“
„Hmm, tak to je blbý.“ přikývla jsem a otočila se na prcka, který už si stahoval bačkůrky. „Musíš rvát nějaký normální a ne si vybírat ty nejvzácnější.“
„Nezouvej se.“ všimla si najednou Martina Tomáška. „Co děláš?“
„Jdu k babi.“ oznámil jí klidně a stáhnul si pravou ponožku.
„Bos?“ zeptala jsem se ho a musela se smát jeho vážnému výrazu.
„Jako ty.“ ukázal na moje holé nohy.
„Žádný takový.“ usadila ho Martina. „Nikam nejdeš. Za prvý, sám nemůžeš, za druhý, já tam s tebou nepoběžím, musím uklidit a uvařit večeři a za třetí, Denisa spěchá na rande.“
„Co?“ zeptal se udiveně Tomášek. „Kam?“
„Na rande.“ zopakovala mu.
„Co to je?“ zeptal se bezelstně a Martina obrátila oči v sloup.
„Bože, to je ale zvědavý dítě.“
„Má bejt po kom.“ usadila jsem jí. „Celá maminka.“
„No dovol.“ ohradila se a navlékla Tomáškovi zpátky ponožky. „Já a zvědavá?“
„Jo.“ přikývla jsem krátce a dál to nerozváděla, protože mi zrovna zazvonil telefon.
„Kšc!“ zamávala jsem Martině před obličejem, když se ke mně zvědavě naklonila a zvedla jsem ho.
„Ahoj.“ pozdravila jsem Davida co nejroztomileji a sledovala, jak Martina špicuje uši, aby jí nic neušlo.
„Nemůžeš?“ zopakovala jsem nechápavě po Davidovi, když mi po chvíli došlo, co se mi snaží naznačit.
„Proč?“ vydechla jsem zklamaně a Martina si nervózně poposedla.
„Tak kdy? …Až za hodinu…dobře, tak jo..Zatím se měj… Ahoj.“
„Co se stalo?“ vykulila na mě ségra oči, když jsem zavěsila a zklamaně pohodila mobil zpátky na stůl.
„Musí odvézt mámu s bráškou někam na návštěvu nebo co.“ pokrčila jsem rameny. „Takovejch aut v baráku a ona si nemůže udělat řidičák.“
„Jak víš, že ho nemá?“ podivila se Martina.
„Nevím, předpokládám.“ odpověděla jsem. „Jinak by se tam odvezla sama ne?“
„Taky možnost.“ usmála se. „Ale osobní řidič se hodí vždycky.“
„Tak jedeme na zahradu, Tomášku.“ obrátila jsem se na malého. „Mám hodinu čas a taky bych se měla mrknout na naše. Když jsem doma já, tak tam nejsou oni a když oni přijdou, tak já odcházím. Dobrý, ne?“
„Na zahradu!“ vyskočil Tomík z koberce a hnal se ke dveřím.
„Maniak.“ okomentovala jsem jeho nadšení směrem k Martině a vydala se za ním.


„Ahoj!“ zakřičela jsem do prostoru, když jsme prošli vrátky a rozhlížela se, kdo je kde zašitý.
„Ahoj!“ zopakovala po mě malá ozvěna. „Kde jsou?“ otočil se ke mně Tomášek po chvíli, protože nikde nikoho neviděl. Pokrčila jsem rameny a popadla ho za ruku.
„Tady.“ vynořila se najednou mamina mezi jahodami a zamávala nám. „Ahoj. Kde se tady berete?“
„Babi!“ rozběhl se k ní Tomášek a skočil jí do náruče.
„Počkej, budeš špinavej.“ snažila se ho marně setřást.
„Byla jsem u nich na návštěvě a Tomík chtěl za každou cenu za babičkou, tak jsem ho sem vzala.“ pokrčila jsem rameny, když ke mně tázavě vzhlédla. „Martina uklízí, tak mi ho půjčila.“
Mamina ho vzala a postavila zpátky na cestičku. „Netrhat žádný kytky, jasný?“ upozornila ho dřív, než se rozběhl ke skalce.
„Hmm.“ zabručel a sklonil se nad kyblíčkem plným jahod. „Ňam,ňam..“ zamlaskal a nacpal si do pusy tu největší a nejčervenější. Rychle jsem k němu popošla, abych taky nějakou ukořistila.
„Necháte je, ty jsou na knedlíky.“ všimla si nám mamka. „Trhejte si svoje.“
„To není ono.“ vysvětlila jsem jí. „Tyhle jsou lepší. A stejně už si všechny orvala. Tak co máme trhat?“
„Zítra jich tu bude zase plno. Zrajou jak praštěný.“
„Zítra je pozdě. My je chceme teď. Viď?“ dožadovala jsem se Tomáškova souhlasu.
„Hmm.“ přikývl s plnou pusou a hrábl znovu do kyblíčku.
„Běžte radši na maliny.“ odehnala nás po chvíli, když zjistila, že nasbíraných jahod povážlivě ubylo. „Těch jsou tam spousty.“
„To není špatnej nápad.“ přikývla jsem a chytila Tomáška za ruku. „Jdeme?“
„Ale budeš mě krmit.“ určil si podmínku a vykročil za mnou.
„Náročnej!“ podotkla jsem a zavrtěla nechápavě hlavou. „To jsou dneska lidi.“
Za chvíli už jsme stáli mezi maliním hustě obsypaným červenými i žlutými malinami a cpali se jako nezavření.
„Otevři pusu.“ zaklonila jsem Tomáškovi hlavu a nasypala mu do pusinky plnou hrst malin. Spokojeně zamlaskal a za chvíli už se dožadoval další porce.
„Deniso!“ zatahal mě za ruku a ukázal prázdnou pusu. „Už nemám.“
„Tak taky trhej!“
„Ne-e..“ protáhl. „Ty trhej a krm mě.“
„A kdo bude krmit mě?“ zeptala jsem se s ublíženým výrazem. Tomášek se na chvíli zamyslel a pak pokrčil rameny. Pak se najednou rozzářil.
„A co to tvoje zvíře, co si bereš do lesa?“ navrhl s úsměvem. V tu chvíli jsem šla málem do kolen. Musela jsem se opřít o plot a začít se smát. Tomík mě nechápavě sledoval.
„Co je?“
„Nic.“ škytla jsem. „Ty seš prostě boží!“
„Já vím.“ pronesl vážně a utrhl z keře velkou malinu. „Tak otevři pusu, já tě teda nakrmím.“
Sedla jsem si na bobek a nechala jsem si vsunou mezi rty několik malin. Vždycky, když mi dával malinku do pusy, schválně jsem mu stiskla lehce zuby prstíky a dělala, že ho chci sníst. Tomášek se neustále chechtal a hra ho začínala očividně bavit, protože do mě ládoval maliny takovým tempem, že jsem nestačila polykat.
„Už dost.“ zarazila jsem ho se smíchem, když už byl celý spodek maliní, kam Tomášek dosáhl, otrhaný. „Už nemůžu..“
„Ale můžeš..“ nedal se odradit a utrhl další. „Papej.“
„Ne.“ odmítla jsem. „Teď papej ty, jo?“
Tomášek si vsunul malinu do pusy a za chvíli už trhal jenom pro sebe. Nechápala jsem, jak se to do něj může vejít. Napřed spořádá čtvrt kyblíčku jahod a teď tu spořádá všechny maliny, na které dosáhne. Prodrala jsem se maliním zpátky na cestičku a popošla směrem ke skleníku, kde jsem zahlédla maminku.
„Co děláš?“ zeptala jsem se jí a opřela se o sud plný vody.
„Sázím..“ ohlédla se přes rameno. „Jdeš mi pomoct?“
„Za chvíli musím jít vrátit prcka.“ upozornila jsem ji. „A stejně bychom se do té úzké cestičky obě nevešly.“
„Za chvíli?“ otočila se. „Někam chvátáš?“
„Na rande.“ prozradila jsem jí.
„Ale?“ postavila se a oprášila si ruce od hlíny. „A s kým?“
„S Davidem.“ odpověděla jsem. „Proč?“
„S Davidem Pešinou?“
„Jo.“ přikývla jsem. „Koukám , že máš přehled.“
„Přehled?“ usmála se. „Vždyť jsi o něm jednu dobu mlela v jednom kuse!“
„No dovol, mami!“ ohradila jsem se.
„To teda nedovolím.“ usadila mě. „Já jsem si hned myslela, že do toho bazénu nechodíš jen z velké lásky k vodě a plavání.“
„Náhodou plavání miluju.“ usmála jsem se. „A teď navíc i plavčíka.“ dodala jsem po chvíli.
„A on tebe?“
„Když on je tak nádhernej..“ zasnila jsem se. „Co jsi říkala?“
„Jestli miluje taky on tebe?“ zopakovala mi.
„Jo.“ vydechla jsem a tělem mi proběhlo jemné mravenčení, když jsem si vzpomněla na jeho doteky pod tekoucí sprchou.
„Pozor!“ probrala mě mamka ze zamyšlení a odsunula od sudu, o který jsem se opírala. „Potřebuju nabrat vodu.“
„Hmm..“ přikývla jsem a udělala krok stranou.
„Už jsem napapanej!“ objevil se přede mnou najednou Tomášek a zatahal mě za ruku. „Všechny jsem je sněd.“
„Ty vypadáš!“ vyprskla jsem smíchy a pokoušela se mu otřít opatlanou pusu kapesníkem, který jsem mu vytáhla z kapsičky. „To by měla máma radost, kdybych tě vrátila takhle špinavýho.“
„Nech mě!“ kroutil se Tomík a vůbec se nesnažil spolupracovat na svojí očistě.
„Pojď se mnou do chaty.“ popadla jsem ho za ruku. „Musíme ten kapesník namočit.“
„Nechci!“ zavzdoroval jako vždy, když jsem po něm něco chtěla.
„Nezájem.“ oznámila jsem mu s pokrčením ramen a popadla ho kolem pasu. Hodila jsem si ho přes rameno jako pytel brambor a snažila se ignorovat jeho vřískání.
„Takovej velkej kluk a vyvádí jako mimino.“ vynořil se od chaty najednou taťka a popošel
k nám.
„Jé, děda!“ vyhrkl Tomášek. „Ahoj.“
„Čau.“ pozdravila jsem a s radostí předala prcka do jeho natažených rukou. „Klidně si ho vem, já už ho nechci. Vypadá jako prasátko.“
„Tak já ho hodím do rybníka.“ navrhl vážným hlasem, ale koutky úst mu cukal smích. „Třeba se ho zbavíme. A když náhodou vyleze, tak už bude aspoň čistej.“
„Do rybníka nechci!“ vyrazily Tomáškovi z očí velké slzy a koulely se mu po opatlané tvářičce.
„Netrapte ho, chudinku.“ zasáhla mamka a vzala ho do náruče. „Tomík se půjde pěkně umýt do koupelny, viď?“
Tomášek popotáhl a nesměle přikývl. „Jo, ale jenom s tebou.“ určil si po chvíli váhání podmínku.
„To víš, že jo, broučku.“ uklidnila ho a pohladila po vlasech. „Tak jdeme.“
Vzhledem k tom, že se jí ho podařilo opravdu zcivilizovat, jsem ho odevzdávala za půl hodiny Martině v celkem přijatelné formě a navíc s kyblíčkem malin.


„Už jsem se nemohl dočkat!“ vtiskl mi David pusu na tvář a pevně mne obejmul. „Zpátky jsem jel jako blázen.“
„Kolik přesně?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Asi tak stopade..“ vydechl a znovu mne políbil.
„Nejvyšší povolená rychlost devadesát kilometrů v hodině ti asi moc neříká, co?“ cvrnkla jsem ho do nosu. „Počkej až tě jednou změří!“
„Stalo se.“ pokrčil rameny. „Ale ukecal jsem to, byl to mladej kluk a měl pochopení pro to, že spěchám za nádhernou dívkou..“
„Kecko!“ pleskla jsem ho lehce přes tvář a zasmála se. „To ti tak věřím!“
„Přísahám!“ zvedl dva prsty a položil si ruku na srdce. „Na mou duši.“
„Na psí uši, na kočičí svědomí.“ dořekla jsem za něj. „To máš od brášky, ne?“
„Zrovna si říkám, kde jsem to pochytil.“ pokrčil rameny. „To bys koukala, kolik umím říkanek od Lukáška. Chceš nějakou zarecitovat?“
„Teď raději ne.“ umlčela jsem ho. „Měla bych zájem o něco jiného.“ dopověděla jsem po chvíli a svůdně se na něj usmála.
„Moje tělo je ti zcela k dispozici.“ zašaškoval a přitiskl se na mne. „Mám se svlíct hned tady?“
„Raději ne.“ zavrhla jsem jeho nápad a rozhlédla se kolem sebe. „I když paní Beránkové by se to mohlo líbit.“ kývla jsem hlavou směrem k oknu paneláku, ve kterém byla vystavená stařenka, ruce složené na parapetu a sledovala situaci na sídlišti. David mrkl do okna a pobaveně se usmál.
„Aby nedostala kolaps, až se svleču.“
„To ses teda značně přecenil, brouku.“ poškádlila jsem ho. „Ta už viděla jiný chlapáky.“
„Tak dobře.“ kapituloval nakonec. „Přesuneme se někam jinam.“
Nechala jsem si otevřít galantně dveře od auta, které měl David zaparkované opodál a odvézt se do jeho bytu. Schody jsme vyběhli ruku v ruce a když jsme zapadli udýchaní do chodby, ani jsem si nestačila odložit kabelku a David mi odnesl v náručí do ložnice.
„Kroť se ty divochu!“ usměrnila jsem ho s veselými ohníčky v očích, protože jsem se nedokázala tvářit vážně.
„Musím ti přece dokázat jaký jsem chlapák, když jsi o mne pochybovala!“ vysvětlil mi a odhodil moji kabelku na koberec.
„Opatrně.“ zaúpěla jsem. „Mám tam mobil!“
„To přežije.“ mávl David rukou a zmlkl, protože se nehodlal věnovat ničemu jinému, než mému tělu. Svlékl mi podprsenku i kalhotky a jazykem mi začal mapovat celé tělo. Začal na prsou, obkroužil jemně nejprve levou bradavku a když jsem se k němu vzepjala, začal se věnovat i pravé. Přitiskla jsem se k němu klínem a donutila ho, aby se vysvlékl z riflí. To bylo to jediné, co nás dělilo. Tričko už jsem mu dávno stáhla a zahodila daleko za sebe.Když do mne konečně vstoupil, prohnula jsem se slastí a zkřížila nohy za jeho zády. V tom se David překulil na záda a přitáhl mne na sebe. Milovali jsme se dlouho a tak dravě, až jsem cítila v těle každý sval. Líbal mne na ústa, na tváře, na krk, mapoval jazykem moje prsa i břicho a já se pod ním svíjela vzrušením. Když jsme skončili, tak jsme ještě dlouho zůstali ležet bez hnutí na letišti a jen tak se navzájem něžně hladili.
„Víš co?“ zeptala jsem se náhle Davida a opřela jsem se o loket, abych mu viděla do tváře. Ležel na zádech , nahý, na těle se mu leskly kapičky potu a já v tu chvíli nevěděla, jestli se mi to jen celé nezdá. Trošku moc štěstí najednou, Deniso!
„Co?“ zeptal se tiše a podíval se mi do očí.
„Miluju tě.“ oznámila jsem mu a políbila ho.
„Já vím.“ odpověděl a přitáhl mne k sobě. „Já tebe totiž taky.“


„Co se ti stalo?“ zeptala se mne podezdřívavě moje milá sestřička, když jsem u nich zabouřila na dveře a ona mne po delší době konečně pustila dovnitř.
„Proč by se mi něco mělo stát?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Je teprve devět hodin!“ upozornila mne a zaklepala si významně na hodinky. „V tuhle dobu máš ještě normálně půlnoc.“
„Jenže teď není normálně.“ vysvětlila jsem jí. „Dřív jsem nechvátala vstávat, jelikož jsem stejně neměla co dělat, ale teď..“ odmlčela jsem se významně. „Teď mám Davídka a ještě k tomu s ním mám za chvíli rande, takže jsem tu jen na skok, víš?“
„Tak to musíš být těžce zamilovaná, když se necháš vytáhnout z postele takhle brzo.“ pokývala hlavou.
„Jenže já se tam zase nechám zatáhnout.“ uchichtla jsem se a pokoušela se udržet rovnováhu, protože mi do náruče skočil Tomášek, který se s hurónským řevem vyřítil z pokojíčku.
„Ahoj Denisko!“ opusinkoval mne a pohladil po vlasech. „Budeme si hrát?“
„A na co?“ zeptala jsem se prozíravě, abych neskočila do nějaké pasti.
„Na co chceš.“ pokrčil bezelstně ramínky. „Ale nejvíc by se mi líbilo na čarodějnice.“ dodal po chvíli.
„A jak se to hraje?“ zeptala jsem se pro jistotu, protože čarodějnice pro mne byla novinka. Hráli už jsme si na leccos, například na obry, na papoušky, na slony, opice, jednou dokonce i na princezny a bezdomovce, ale čarodějnice ještě na programu nebyly.
„Normálně si vezmeme koště a budeme lítat.“ osvětlil mi.
„Tak na to zapomeň.“ rozcuchala ho Martina. „Dneska už si rozbil talíř.“
„Ty jedeš.“ nadhodila jsem ho uznale a postavila ho zpátky na zem, protože mne začal tížit.
„Já jsem nechtěl.“ pokrčil rameny. „Hodil jsem ho mamince jaký v tý reklamě, aby ho umyla v obláčcích pěny a ona ho nechytila.“
„Ty seš číslo!“ otitulovala jsem ho a musela se začít smát. Co toho prcka nenapadne! „A proč tys ho teda nechytila?“ otočila jsem se na Martinu.
„Vtipný!“ procedila mezi zuby. „Drobeček mne totiž neupozornil a prostě jen hodil.“
„Jako v tý reklamě, ne?“ pokrčila jsem rameny. „Měla bys sledovat víc televizi.“
„Spíš Tomášek míň!“ usadila mne a zaculila se na malého. „Viď, broučku?“
„Hmm.“ pronesl zamyšleně, protože maminku očividně nevnímal. „Tak na mšice!“ pronesl najednou zcela nelogicky a my jsme s Martinou jen nechápavě vykulily oči.
„Na jaký mšice?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Budeme si na ně hrát, když nesmíme na čarodějnice.“ odpověděl mi vážně a zavrtěl hlavou, až se mu kolem hlavičky rozevlály ty jeho kudrnaté vlásky.
„A jak tě napadly mšice?“ zeptala se Martina opatrně, nechápajíc, kam na to ten její synáček chodí.
„Protože babička minule povídala, že jsou to potvory a všechno ožerou.“ vysvětlil nám. „A já mám hlad!“
Podívala jsem se na Martinu, která si prohlížela Tomáška se zdviženým obočím a zřejmě vůbec nechápala o co jde a vyprskla jsem smíchy. Po chvíli se ke mně přidala a v tom okamžiku to byl Tomík, který netušil, co se děje.
„Mám hlad.“ zopakoval nám a nechápal, proč jsme se zase začaly smát. Popošla jsem tedy ke skříňce, kde měla Martina uložené pečivo, vyndala odsud suchý rohlík a vrazila mu ho do ruky.
„Tak papej, ty moje malá mšice.“ pohladila jsem ho po hlavě a sledovala, jak drobí pěkně na koberec.
„Ke stolu!“ zahnala ho najednou Martina, která už se vzpamatovala, z obýváku a podívala se na zem. „Budeš vysávat.“
„Já jsem ještě malej.“ usmál se na ní roztomile a rozběhl se do kuchyně. Nesedl si však hned ke stolu podle příkazu, ale nejprve došel k ledničce a vytáhl odsud nějaký balíček.
„Ještě salám.“ vysvětlil mi, když jsem se ho zeptala, co si vzal.
„Suchý rohlíky jí jenom bezdomovci.“ dodal po chvíli s plnou pusou a já šla do kolen.
„Fakt netuším, kam chodí na ty hlášky.“ podívala jsem se na ségru.
„To já taky ne.“ pokrčila rameny a zapadla do křesla. „Zapneme si radši televizi.“
„Já už budu muset.“ zavrtěla jsem se netrpělivě na sedačce a podívala se na hodinky. V tu chvíli mi zazvonil jednou mobil a já vyskočila.
„Co blázníš? Už nezvoní.“ volala za mnou Martina, když jsem se rozběhla do kuchyně ke stolu, kde jsem si ho položila.
„To vůbec nevadí.“ ujistila jsem ji. „To byl jen signál, že už mám jít, víš brouku?“
„Tak zdar a nikde nic nevyveď!“ rozloučila se mnou ve dveřích s úsměvem a pobaveně sledovala, jak si v rychlosti zapínám pásky na střevících, abych už mohla letět.
„Si mě pleteš s Tomáškem, ne?“ podívala jsem se na ni a zavrtěla hlavou. „Co bych kde vyváděla?“
„To se ani neptej!“ mávla nade mnou rukou. „Radši už běž.“
„Tak čau!“ zaculila jsem se a rozcuchala Tomíkovi, který strčil do dveří hlavu, vlasy. „Měj se, mšice!“
„Ještě přijď Denisko!“ volal za mnou, když jsem sbíhala schody. „Budeme si hrát!“



„Tak jakou si dáš?“ zeptal se mne David, když jsme došli před cukrárnu, kde prodávali zmrzlinu a vylovil z kapsy drobné.
„Čokoládovou a meruňkovou.“ vybrala jsem si, když jsem důkladně prohlédla všechny vaničky a předem se olízla, protože zmrzlinu odmalička miluju.
David mi objednal podle přání, sám si vzal čokoládovou a vanilkovou a odvedl mne za ruku k nejbližší lavičce, která stála pod vzrostlou lípou.
„Ahoj!“ mávla jsem na Pavlínu, která zrovna opodál přecházela ulici a překvapeně se zadívala na naši dvojici. Schválně jsem si přisedla blíž k Davidovi, přitulila se k němu a políbila ho dlouze na ústa. Jelikož netušil o co jde, obejmul mne kolem pasu, jeho zmrzlinou mi přejel přes rty, aby mi je mohl vzápětí olíznout a vášnivě mne políbil. Po chvíli jsem se uvolnila z jeho objetí a mrkla zpátky na chodník. Pavlína tam stála, jak špatně vyřezaná socha a i když už nejelo žádné auto, neměla se pořád nějak k přecházení, protože nás upřeně sledovala. Vyslala jsem k ní triumfiální úsměv a schválně odvrátila pohled. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak sebou trhla, jakoby jí někdo vrazil facku a přeběhla silnici.
Pukni závistí, popřála jsem jí v duchu a cítila se skvěle. S Pavlínou jsme vždycky bojovaly. Předháněly jsme se ve škole, v tanečním kroužku, do kterého jsme obě chodily i v balení kluků. Davida měla na seznamu už dávno, ale nepodařilo se jí na něj zapůsobit. Hlavně taky díky tomu, že se jí udělal po příjezdu z dovolené v Africe, kde byla předminulý rok s rodiči, nějaký ošklivý ekzém, kvůli kterému musela přestat chodit do bazénu a já měla volné pole působnosti.
„Co se tak culíš?“ naklonil se ke mne David, který si všiml mého zamyšlení a úsměvu.
„Myslím na tebe..“ vysvětlila jsem mu a schroupla zbytek kornoutku, který jsem ještě držela v ruce. „Půjdeme?“
„Kam jen si budeš přát.“ usmál se a chytil mne za ruku.
„Nechám to na tobě. Veď mě kam chceš.“ pobídla jsem ho a zůstala stát.
„Tak nejdřív do auta a pak uvidíme. Souhlas?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny a vysvětlila mu, že souhlasím se vším a ať si se mnou dělá, co chce. Potutelně se usmál a popadl mne do náručí. Vypískla jsem překvapením a chytila se ho pevně kolem krku.
„Jsi jako pírko.“ ubezpečil mne, když jsem se zeptala, jestli si ze mne neudělá kýlu a postavil mne na zem až těsně u auta. Nasedla jsem dovnitř a když se rozjel, jen sledovala ubíhající krajinu. Za chvilku jsme vyjeli ven z města a kolem se začaly míhat stromy. Najednou David odbočil z vyasfaltované silnice na polní cestu a já si málem překousla jazyk, protože byla samá díra. Dokodrcali jsme takhle až k lesu, kde David zaparkoval a vytáhl mne za ruku ven z auta.
„Kam jdeme?“ zakňourala jsem po chvíli, když jsem vedle něj cupitala lesem a on se ještě nevyjádřil, kam mne vlastně vleče.
„Nebuď zvědavá!“ usadil mne. „Říkala jsi, že si s tebou můžu dělat, co chci.“
„Nechceš mne doufám znásilnit, zabít a zakopat někde pod stromečkem?“ zeptala jsem se opatrně.
„To první možná, ale myslím, že by se tomu nedalo říct znásilnění, protože by se ti to určitě líbilo a nebránila by ses.“ zasmál se a pokračoval v chůzi.
„Ty si seš nějak jistej!“ ušklíbla jsem a klopýtla, protože jsem zakopla o nějaký kořen. „Tak a už nikam dál nejdu.“ zatvrdila jsem se a posadila se do mechu. „Bolí mne nohy.“
„Už je to jenom kousek.“ zvedl mne David ze země. „Ještě chvilinku a jsme tam.“
„Jestli ne, tak uvidíš.“ pohrozila jsem mu a vyskočila zpátky na nohy.
„Tak a jsme tu.“ prohlásil najednou a zastavil. Zvedla jsem hlavu, protože jsem si celou dobu civěla na špičky bot, abych se neukopávala a rozjasnila tvář.
„Dřív tady byl lom na kámen, ale teď je zpola zatopenej a už dávno k ničemu.“ vysvětlil mi a podal mi ruku, aby mi pomohl slézt po velkém hladkém kameni dolů k vodě. „Nádhera, co?“
„Super.“ vydechla jsem a sklonila se, abych rozčeřila rukou hladinu, která vypadalo jako zrcadlo. Nádherně modrá voda kontrastovala s bílým vápencem a nejvíc se mi zamlouvalo, že široko daleko nebylo ani živáčka.
„Vykoupeme se?“ navrhl David a stáhl si přes hlavu tričko.
„Nemám plavky.“ pronesla jsem zklamaně. „Mel jsi mi říct, abych si je vzala.“
„Za a) jsem nevěděl, že sem dneska pojedeme, napadlo mne to až na zmrzlině a za b) vůbec je tady nepotřebuješ, jsme tu sami.“ vysvětlil mi a popadl mne za spodní lem šatů, aby mi je stáhl přes hlavu. „No problem.“
„A co když sem někdo přijde?“ zeptala jsem se.
„To nehrozí. Cestu lesem nikdo nezná, je to dost daleko a po normální cestě nikdo nepřijde, protože je sem vstup zakázán a jsou tam vrata zamčený řetězem.“
„A jak to, že jsme tady, když se sem nesmí?“ povytáhla jsem tázavě obočí.
„To je jednoduchý.“ osvětlil mi a rozepnul mi podprsenku. „Chtěl jsem s tebou být sám na nějakém pěkném místě a tady je to jedinečný.“
„Tak dobře.“ kapitulovala jsem nakonec a nechala se vysvléknout. Docela nazí jsme pomalu, ruku v ruce, vstoupili do vody a já na chvíli zatajila dech. Voda se zdála krásně teplá, ale příjemná byla jen na povrchu. No nohou mne bodalo tisíc jehliček a bradavky zimomřivě ztuhly.
„Jsi krásná.“ všiml si toho David a přitiskl si mne na hrudník. Protože jsem ale takový výpad nečekala, ztratila jsem rovnováhu a stáhla s sebou pod hladinu i jeho. Rychle jsem vyplavala a shrnula s mokré vlasy z čela.
„Tak holt si zaplaveme, no.“ pokrčil David rameny. „Když už jsme mokrý.“
„A co jsi chtěl dělat jinýho?“ zeptala jsem se ho provokativně a našpulila rty do polibku. Rukou jsem kolem sebe rozčeřila hladinu a pozorovala drobné vlnky.
„Chceš to vidět?“ zeptal se a přihmouřil oči. Na chvilku jsem se zamyslela a když jsem prudce kývla, udělal pár rychlých temp a objal mne kolem pasu. Na pár vteřin mne stáhl pod vodu, aby mne mohl nádherně políbit a pokračoval v tom, i když jsme se už vynořili.
„To mělo být ono?“ zeptala jsem se jakoby nespokojeně, když přestal a pohladila ho po mokré tváři. „To jsem teda čekala něco lepšího!“
„Lepšího, jo?“dloubnul mne do žeber a jemně kousl do ušního lalůčku.
„Hmm.“ zavrněla jsem slastně a prohnula se v zádech. „Ale, ale..“ zašeptala jsem mezi polibkem, protože jsem jedním hmatem zjistila, že Davida vzrušuji i ve studené vodě. „Copak se děje?“
„To snad víš, ne? Co se mnou děláš.“ pokrčil rameny a za ruku mne táhl zpátky ke kraji.
„Už nebude plavat?“ zeptala jsem se nevinně a vylezla za ním na břeh.
„Ne.“ ubezpečil mne. „Teď budeme dělat něco úplně jiného.“ Smyslně jsem se na něj usmála a vyždímala si vlasy. Popošel ke mně s upřeným pohledem na moje tělo, jemně mi setřel kapky vody z obou prsů a popadl do náruče.
„Do toho, brouku!“ pobídla jsem ho a zcela se odevzdala jeho rukám.
Ten den jsem se vracela domů příjemně unavená a při vzpomínce na naše milování se mi ještě podlamovaly nohy. Že by tolik štěstí najednou?


Znechuceně jsem natáčela špagety na vidličku a víc než do talíře, jsem se dívala z okna, kde bylo nádherné počasí. Už od rána svítilo sluníčko a na nebi se jen občas vyskytl nějaký ten bílý mráček, který ale v žádném případě neohrozil slunečné dopoledne.
„Už nemůžu.“ odsunula jsem od sebe po chvíli talíř a zvedla se, abych si mohla natočit do sklenice vodu k pití.
„Nechutnalo ti?“ zeptala se mamka starostlivě a smetla ze stolu nepatrný drobeček.
„Bylo to dobrý, ale mám už prostě dost.“ pokrčila jsem rameny a vylokla naráz půl skleničky.
„Bodejť by ne, když se nacpala před obědem rajčatama.“ ozval se táta, ale zřejmě mu moje nedojídání zase tak nevadilo, protože si k sobě přisunul můj talíř a zbytek špaget si shrnul do svého.
„Aspoň nebudu tlustá.“ dosedla jsem zpátky na židli a opřela se.
„Půjdeš s námi dneska na zahradu?“ zeptala se mne maminka a vstala, aby sklidila ze stolu prázdné nádobí.
„No..“ zaváhala jsem diplomaticky. „Vzhledem k tomu, že jsem slíbila Martině, že s ní a s Tomáškem půjdu na procházku..“
„Martina volala, že se pro ně máme stavět, že pojedou s prckem s náma.“ přerušil mne táta a vzhlédl od talíře.
„Aha..“ ztuhla jsem a přemýšlela, jak se z toho vykroutit.
„Jestli nechceš, tak nemusíš.“ zasmála se mamka. „Je mi naprosto jasné, že máš na práci něco lepšího než se hrabat v hlíně.“
„No, tak bych to zrovna neformulovala, ale v podstat máš pravdu.“ vydechla jsem šťastně, že na mojí přítomnosti netrvá a vstala, abych utřela nádobí, které začala umyté skládat na linku. Mamina domyla poslední talíř a zmizela v ložnici, aby se převlékla.
„Tak čau.“ rozloučila jsem se s nimi, když se ověsili připravenými taškami a zavřela jsem za nimi dveře. Došla jsem zpátky do kuchyně, pootevírala všechny dvířka, jestli někde není něco čokoládového a pak jsem zklamaně zapadla do svého pokoje, protože jsem nic, kromě čokolády na vaření, nenašla. Padla jsem na postel a s otevřenýma očima začala smít o Davidovi. Ještě teď jsem nemohla uvěřit, že jsem opravdu sbalila toho krásného kluka a zároveň svého oblíbeného plavčíka, na kterého si brousilo zuby půl naší bývalé třídy. Vlastně co kecám, uvědomila jsem si, nejen třídy, ale celé školy!
„Ale ne!“ vydechla jsem, když jsem po chvíli vstala a zapnula svoji minivěž na oblíbené stanici a ozvalo se techno. „To mi ještě scházelo.“ V okamžiku jsem se zahrabala do šuplíky, abych co nejrychleji založila do přehrávače nějaké cédečko, protože mi ta muzika šla šíleně na nervy a posadila se na koberec. Po chvíli jsem vytáhla jsem s úsměvem Enyu a vzpomněla si na hodiny strávené v tanečním kroužku. Když se ozval první akord, odkopla jsem na stranu předložku, kterou jsem měla u postele a se zdviženýma rukama, kterýma jsem si podchytila vlasy, jsem začala pomalu tancovat. Nejprve jen jednoduché kroky, krátké variace a pak už jsem jela naplno. Pohyb mne neskutečně uspokojoval a já se cítila najednou jako znovuzrozená.
Proč jsem vlastně přestala tancovat, položila jsem si v duchu zásadní otázku, když jsem celá zpocená, ale zároveň nádherně uvolněná, dopadla po skončení posledních tónů na postel a shrnula si vlasy, které se mi uvolnily z uzlu, za uši. Zavřela jsem oči a přejela si dvěma prsty přes zavřená víčka. Zaposlouchala jsem se do další písničky a zjistila, že mne to samo nutí, abych vstala a pokračovala.
Přerušil mne až zvonek, který jsem zaslechla po hodně dlouhé době. Otevřela jsem s úsměvem dveře a zůstala nechápavě civět na sousedku, která stála mezi dveřmi s naštvaným výrazem.
„Dobrý den.“ kuňkla jsem připravená přibouchnout dveře, protože se tvářila celkem výhružně.
„Dobrej.“ odsekla mi a založila si ruce v bok. „Že tu furt pouštíš nějakej vřískot na plný pecky, to už jsem si celkem zvykla.“ spustila s výrazem fúrie. „Ale to dupání je už nad mojí síly!“
„Jaký dupání?“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.
„Málem nám spadnul lustr!“ zaječela na mne a já jen pokrčila rameny.
„To ho máte asi nějak špatně přidělanej!“ odsekla jsem jako správný spratek a zaculila se na ni. „Nashledanou.“ Stačila jsem si ještě všimnout, jak zalapala po dechu a přibouchla jsem dveře. Prý dupání! Baba jedna! Tancovala jsem přesně tak zlehka, jak nás učil Pavel v kroužku, jako vánek.. A ona řekne, že je to dupání nad její síly! Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se zpátky do pokoje, kde právě dohrávala moje nejoblíbenější skladba z celého cédéčka. Rychle jsem ji pustila od začátku a postavila se doprostřed pokoje. Ozval se první takt a já se v tu chvíli změnila v lehounkého motýlka. Jen jednou jsem provokativně dupla a pak už jsem tančila jako vánek.




„Tak kam vyrazíme?“ zeptal se David, když jsem se pohodlně uvelebila na přední sedačce jeho Peugeotu a zeslabila rádio.
„Jsi hluchej, nebo co?“ podivila jsem se, když ho opět zesílil.
„Ani ne.“ pokrčil rameny a naklonil se ke mně. „Pusu!“
Jemně jsem ho políbila na rty a chtěla se znovu opřít, ale David mě nepustil. Chvíli jsme se líbali v autě před domem, až jsem si na sobě uvědomila něčí upřený pohled. Na chodníku stál Radek, můj dlouholetý kámoš a pobaveně nás sledoval. Když jsem se na něj ale zadívala, zjistila jsem, že ten jeho pokřivený úsměv nejde příliš dohromady s pohledem jeho očí. Bylo v něm něco tak smutného a definitivního až mne zamrazilo. Usmála jsem se na něj, pohoršeně zakroutila hlavou a raději pobídla Davida, aby už jel. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, jak se Radek odlepil od lampy veřejného osvětlení, o kterou byl opřený a vydal se na druhou stranu.
„Kdo to byl?“ zeptal se David zvědavě s náznakem žárlivosti v hlase.
„Jeden kluk z baráku.“ odpověděla jsem a odtrhla pohled od zrcátka. „Proč?“
„Chodila jsi s ním?“
„Jo.“ odpověděla jsem. „Ale jenom do školky.“ dodala jsem rychle, když jsem zaregistrovala Davidův výraz.
„Jenom aby..“ zapochyboval.
„Žárlíš nebo co?“ zeptala jsem se udiveně. „Ty jsi snad přede mnou s žádnou holkou nechodil?“
„Možná..“ pokrčil rameny.
„Možná?“ zopakovala jsem po něm. „Tak to dost dobře nechápu.Vysvětlíš mi to blíž?“
„Tak kam jedeme?“ změnil najednou téma, aniž mi odpověděl.
„Nevím.“ pokrčila jsem rameny. „Ale mám docela hlad.“
„Jíš pizzu?“
„Když je dobrá, tak jo.“ odpověděla jsem a David zahnul úzkou uličkou zpět k náměstí.
„Kam jdeme k Petrovi.“ oznámil mi, když zastavil u chodníku před restaurací. „Peče ty úplně nejlepší.“
„Já vím.“ přikývla jsem a vystoupila z auta.
„Jak to?“ zeptal se podezíravě.
„Protože sem chodíme s kámoškou dost často a Petra znám.“ odpověděla jsem a počkala až zamkne auto.
„Tak jdeme.“ vzal mě za ruku a strčil si klíčky do kapsy. Vešli jsme dovnitř a rozhlédli se po místnosti. Většina stolů byla obsazená a dokonce i u baru se na vysokých stoličkách tísnilo několik lidí.
„Ahoj.“ pozdravila jsem servírku, která zrovna procházela s plným tácem kolem. „Je tu někde místo?“
„Hmm.“ přikývla. „Vzadu zrovna platili, tak se tam uvolní během chvíle stůl.“
„Ahoj.“ mávla jsem směrem ke kuchyni, kde vykouknul v tu chvíli zrovna Petr.
„Ahoj.“ odpověděl, když ho pozdravil i David a s utěrkou v ruce k nám zvědavě popošel.
„Co vy dva tady spolu?“
„Teď už pořád jenom spolu.“ usmál se David a objal mě vlastnicky kolem ramen.
„A já myslel, že čekáš na mě.“ podíval se na mě Petr vyčítavě.
„Nevím, co by tomu řekla tvoje žena.“ zasmála jsem se. „Jitka je celkem od rány.“
„To nevím.“ připustil.
„Raději se vrať do kuchyně a začni pracovat, protože mám chuť na nějakou pořádnou pizzu.“ popleskala jsem ho po rameni. „Jdeme si sednou, tak za chvíli ať tam je.“
„Tak nahlaš své ctěné přání napřed Petře.“ ukázal na servírku, která zrovna procházela kolem. „A pak hned začnu kmitat.“
„Dobrá.“ přikývla jsem a postrčila Davida směrem k prázdnému stolu. Během chvíle jsme si prohlédli jídelní lístek v kožených deskách a shodli se na stejné pizze.
„Koukám, že se s Petrem znáš líp než já.“ opřel se David pohodlně do židle a zkoumavě se na mne podíval. Odložila jsem jídelák, ve kterém jsem ještě zběžně listovala, i když jsme již měli objednáno a nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
„To vadí nebo co?“
„Odkud ho znáš?“ ignoroval David mojí otázku.
„Jeho žena je mimochodem moje kamarádka, víš? Byla jsem jim i na svatbě.“ vysvětlila jsem mu ironicky, protože mě už začínal rozčilovat.
„Já jen, že to byl vždycky pěknej děvkař.“ pokrčil rameny.
„Tak o tom nevím. Brali se před rokem a teď čekají miminko. Jitka si nestěžuje, naopak je s ním šťastná. Lepšího a pozornějšího manžela by hledala jen těžko. Udělá pro ni první poslední.Jestli si myslíš…“
„Prosím.“ vytrhla nás Petra s rozhovoru a položila před nás dva talíře s krásně vonící pizzou. Překvapeně jsem zmlkla.
„Dík.“ usmála jsem se na ni po chvíli a když odešla, chopila jsem se nedočkavě prvního kousku.
„To pálí!“ vyjekla jsem, když jsem si ukousla první sousto a položila zbytek hezky rychle na talíř. „A mám popálenou celou pusu…“ brblala jsem a pokoušela se nebrat na vědomí Davida, který nejspíš ještě čekal, že budu pokračovat v mém dlouhém monologu.
Dlouze jsem se napila ze skleničky a úspěšně se vyhnula jeho upřenému pohledu. Po chvíli jsem to už ale nevydržela. Pizza byla tak horká, že se ještě nedala jíst a colou už jsem byla docela nalitá.
„Máš nějakej problém?“ zeptala jsem se ho na rovinu.
„Já?“ podivil se.
„A kdo jinej?“ utrhla jsem se na něj. „Já jsem byla naprosto v pohodě.“
„Byla?“ chytil se slovíčka a prudce položil na stůl skleničku.
„Jo, byla.“ přikývla jsem. „Než jsi mi zkazil náladu.“
„Já jenom, že…“ načal větu, ale kluk, který se znenadání objevil u stolu ho přerušil.
„Ahoj!“ vykřikl a plácl ho do zad. „Co ty tady? Můžu si k vám sednout?“
Na odpověď ale nečekal a přisunul si k nám volnou židli . Pozorně jsem si ho prohlédla. Povědomý mi sice byl, ale nevěděla jsem, kam ho zařadit. Takhle pěkných kluku se u nás zase nevyskytuje tolik. Sledovala jsem, jak si naučeným pohybem sčísl pramen vlasů, který mu padal do čela, za ucho a kouzelně se na mě usmál.
„My se ještě neznáme?“ pronesl tázavě a zvědavě si mě prohlížel. Pokrčila jsem rameny a podívala se na Davida, který se netvářil příliš nadšeně.
„To je Denisa, moje holka.“ objasnil mu a objal mě kolem ramen. „A tohle můj kámoš Jirka.“ otočil se na mě. Podali jsme si přes stůl ruku a já se pohodlně opřela do židle. Kamarádi se začali živě bavit a já jen naslouchala.
„Kde jsi přišel k takhle pěkný holce?“ zeptal se Jirka najednou a David prudce vzhlédl od talíře.
„Musíš znát ty tahy.“ odsekl a přisunul se ke mně o kousek blíž i se židlí. „Ale máš smůlu, Denisa je moje a takhle hezkou holku už tady neseženeš.“
„Nepřeháněj.“ vydechla jsem. „Náhodou mám hezkou kámošku a ta je momentálně bez kluka.“
„Jméno, věk, adresa?“ vychrlil ze sebe s úsměvem Jirka a zvědavě se naklonil přes stůl. „Ale musí být aspoň z poloviny tak hezká jako ty!“ upozornil mě.
„Ještě hezčí…“ uklidnila jsem ho. „A jmenuje se Marcela.“
„Dlouhý blond vlasy, modrý oči, celkem štíhlá…“ doplnil mě David. „Je to ona, ta, jak s tebou chodí někdy do bazénu?“
„Jo.“ přikývla jsem. „Koukám, že si všímáš!“
„Ale víc jsem si všímal tebe.“ uklidnil mě. „Ona neumí skákat tak pěkný šipky jako ty.“
„Děkuji.“ usmála jsem se a nechala se od Davida krátce políbit na rty.Už jsem zapomněla na předchozí rozhovor a nálada se mi opět rapidně zlepšila. Možná i proto, že Jirka nebyl špatný společník a lichotilo mi, jak David dává najevo, že k němu patřím.
„To si nechte na doma.“ přerušil nás Jirka, když mě David opět políbil a znechuceně zavrtěl hlavou. „Tohle mám tak chuť sledovat.“
„Závidíš!“ usadil ho David.
„A divíš se? Ty máš takovouhle kočku a já nic!“
„Mohla bych zavolat Marcele, aby se stavěla.“ navrhla jsem a vytáhla mobil. „Mám?“
„Včera bylo pozdě.“ usmál se Jirka. „Už volej!“
„Hmm.. Nebere to.“ položila jsem po chvíli naslouchání telefon. „Smůla. A jo, vlastně!“ pleskla jsem se najednou do čela. „Vždyť je ještě v Praze.“
„No nic.“ pokrčil rameny David. „My už stejně musíme letět.“
„Ještě zaplatit.“ upozornila jsem ho, když se zvedl ze židle.
„Zaplatíme u baru.“
„Dobře.“ přikývla jsem a dopila zbytek coly. Odsunula jsem židli, vstala a uhladila si šaty. Zachytila jsem na moment Jirkův obdivný pohled a usmála se na něj.
„Tak já taky padám.“ pokrčil rameny a zvedl se. „Tak se mějte.“
„Ahoj.“ rozloučila jsem se a následovala Davida k baru.
„Počkej.“ zadržel mne Jirka, když nám začala Petra počítat účet a David se k nám otočil zády.
„Co je?“
„Uvidíme se?“ usmál se na mě a udělal prosebný výraz. Nadechla jsem se k odpovědi, ale pak jsem jen pokrčila rameny.
„Jak to myslíš?“ vydechla jsem a povytáhla tázavě obočí. Jirka sáhla do kapsy a podal mi vizitku.
„Tady máš moje číslo.“
„Mám ho dát Marcele?“ zeptala jsem se a obrátila ji v prstech.
„Máš si ho nechat..“ pošeptal a usmál se. „Třeba někdy zavoláš.“ Podívala jsem se na vizitku a v tom mi blesklo, odkud ho znám.
„Ty seš ten frajer z posilovny, že jo!?“
„Hmm.“ přisvědčila já se na něj nechápavě zadívala.
„Takže se s Marcelou znáš….“ pronesla jsem. „Vždyť ona o tobě jeden čas docela dobře básnila, dokonce mě jednou vytáhla cvičit, abych tě okoukla, tak proto jsi mi byl povědomý…“
„Jo, znám ji.“ přikývl a já se na něj nechápavě zahleděla.
„Tak proč jsi chtěl, abych jí volala?“ Jirka se záhadně usmál, ale už mi neodpověděl, protože se k nám připojil David a majetnicky mě objal kolem pasu.
„Tak jdeme.“ postrčil mě směrem ke dveřím.
„Ahoj.“ zahalekali jsme ještě od vchodu směrem do kuchyně na Petra a vyšli jsme na ulici.
„Tak čau.“ odpojil se od nás Jirka a popošel k modrému Fiatu. Sledovala jsem ho pohledem, dokud nenasedl do auta, nerozjel se a nezmizel mi z dohledu. Přitom jsem stačila nepřítomně nasednou do Peugeotu k Davidovi a ignorovat nejméně dvě otázky, které mi položil.
„Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že na mě mluvil a omluvně se usmála.
„Já jen, že musím jet za dvacet minut pryč.“ pokrčil rozpačitě rameny. „Je mi to líto, ale než jsem pro tebe předtím přijel, tak mi volal táta, že musím něco odvézt do firmy.Vzal bych tě s sebou, ale nepřipadá mi to jako nejlepší výlet, v tomhle horku a takovou dálku.“
„V pohodě.“ usmála jsem se nepřítomně. „Vezmi mě domů.Uvidíme se zítra.“
„Hned jak se vrátím tak ti zavolám, jo?“ pohladil mě po tváři, když zastavil před našim domem a dal mi pusu.
„Hmm…“ přikývla jsem a nechala se znovu políbit. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“ rozloučil se, počkal až zabouchnu dveře a šlápl na plyn. Pomalu jsem se loudala směrem ke vchodu do bytovky a přehrávala si v duchu dnešní odpoledne. Překvapilo mě, že je David tak šíleně žárlivý. Ještě, že si nevšiml té vizitky od Jirky. Vytáhla jsem ji z pouzdra od mobilu a zadívala jsem se na ni. Málem jsem s přerazila na schodech, protože jsem si nevšimla, že u jsem u domu a bolestivě se uhodila do ramena o železné zábradlí.
„Sakra!“ zaklela jsem a vrazila do dveří.
„Au!“ ozvalo se spíš naštvaně než bolestivě z druhé strany a já vyprskla smíchy. Ve vchodu stál Radek a držel se za hlavu. „Kterej vůl!“ rozčiloval se a pokoušel si zamáčknout bouli, která mu rašila na čele.
„Jenom já.“ usmála jsem se.
„No jo, princezna jde z rande, hlavu v oblacích a nekouká, kde co lítá, samozřejmě.“ ušklíbl se kysele. „Proč bych jí zajímal zrovna já.“
„Co blbneš?“ podívala jsem se na něj udiveně, protože to jeho nařčení znělo hrozně opravdově a vážně.
„Nic.“ odsekl. „A příště dávej pozor co děláš!“
„Tak sorry!“ cvrnkla jsem ho do nosu a zavrtěla hlavou. „Aby ses nezbláznil.“
„Bez obav!“ zakřičel za mnou a já se musela rozesmát.
„Nech toho, Radku. Jsme kámoši, ne?“ vrátila jsem se k němu. „Taková bolest to snad nebyla.“
„Promiň, mám dneska celej den šíleně blbou náladu.“ omluvil se. „Nechtěl jsem si to vylejvat na tobě.“
„V pohodě.“ zaculila jsem se. „Tak ať se ti zlepší.“ popřála jsem mu. „Ahoj.“
„Ahoj.“ odpověděl a vyšel ze vchodu ven. Zavolala jsem si výtah, vlezla do kabinky a opřela se o chladivou umakartovou stěnu. Hlavou se mi zmateně honilo asi tak milion myšlenek najednou a já nebyla schopná je utřídit. S povzdechem jsem vystoupila z výtahu a zapadla do našich dveří. Skopla jsem z nohou střevíce, pohodila pod věšákem batoh a zapadla do svého pokoje. Pleskla jsem s sebou na postel a zavřela oči. V duchu jsem si vybavila Davidovu tvář a spokojeně zaryla hlavu do polštáře. Netrvalo dlouho a moje snění se změnilo v spánek.



„Jé, ahoj.“ ozvalo se za mnou, když jsem se vracela na sídliště z nákupu a já poznala Jirkův hlas.
„Čau.“ pozdravila jsem a otočila se. Měl na sobě světlé džíny a pod bílým tričkem s krátkým rukávem, mu hrály svaly. Nejspíš se v té svojí posilovně nefláká, pomyslela jsem si a zálibně si ho prohlížela.
„Kam razíš?“ zeptal se a já nadzvedla nákupní tašku.
„Z krámu domů.“ upřesnila jsem mu a shrnula si pramen vlasů z tváře. Vítr mi je neustále rozfoukával a já jich měla co chvíli plnou pusu.
„Chceš svézt?“ ukázal na zaparkovaného Fiata, ale já jen zavrtěla hlavou.
„Bydlím támhle.“ ukázala jsem na bytovku, které už byla v dohledu.
„Tak tě aspoň doprovodím.“ navrhl a já jen pokrčila rameny.
„Ty nejsi dneska v práci?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Zaskakuje kámoš.“ usmál se. „Byl jsem něco nakupovat, teď jsem se vrátil.“
„Aha.“ prohodila jsem konverzačně a netušila, o čem se s ním mám bavit.
„Ukaž. Vezmu ti to.“ chtěl ode mne převzít tašku, ale já ji nepustila.
„To je dobrý. Je lehká.“ odmítla jsem, protože jsem nechtěla, aby nás takhle někdo viděl.
„Jak chceš.“ pokrčil rameny a já cítila, jak mne propaluje jeho upřený pohled. Nenápadně jsem se po něm podívala a nesměle se usmála, protože jsme se setkali pohledy.
„Díky za doprovod.“ rozloučila jsem se s ním, když jsme došli před náš dům. „Zbytečně ses ale kvůli mně zdržel.“
„Zbytečně ne.“ vysvětlil mi. „Alespoň teď vím, kde bydlíš.“
„Hmm.“ přikývla jsem, protože jsem nevěděla, co mu na to odpovědět.
„Tak se měj hezky.“ usmál se a popošel o krok blíž. Zatajila jsem dech, ale Jirka jen zdvihl ruku a pramínek vlasů, který mi lechtal na nosu, mi zasunul za ucho.
„Dík.“ vydechla jsem a ustoupila. Chvíli jsme na sebe v tichu hleděli a pak jsem se raději otočila.
„Tak ahoj.“ mávla jsem volnou rukou a zmizela ve vchodu.
„Ahoj.“ zaslechla jsem ještě za sebou a vlítla do výtahu. Počkala jsem, až se za mnou zavřely dveře kabinky a pak si hlasitě vydechla. Cítila jsem v celém těle divný pocit, který jsem si nedokázala vysvětlit. Blbnu, pomyslela jsem si a násilím vytlačila z myšlenek jeho obraz. Mám přece Davida!


„Ahoj a Veselé Vánoce!“ ozvalo se ve sluchátku a já obrátila oči v sloup.
„Co chceš, ty maniaku?“ zaúpěla jsem, když jsem poznala Marcelu..
„No dovol!“ ohradila se okamžitě. „To musím vždycky něco chtít, když volám své nejlepší kamarádce?“
„Nemusíš.“ uklidnila jsem ji. „Ale většinou chceš.“
„Pch..“ vydechla opovržlivě.
„Co to mělo znamenat, ty Vánoce?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla na úvodní pozdrav.
„Myslela jsem, že tě zblbnu a poběžíš mi koupit nějaký pěkný dáreček.“ zaculila se. „A mimochodem, volám ti proto, že ty jsi volala mně, aby bylo jasno. Furt otravuješ a když ti člověk zavolá zpátky, tak ho div nepokoušeš.“
„Sorry andílku.“ omluvila jsem se slušně. „Příště se svého mobilního telefonu ani nedotknu a tvé jméno i s číslem pro jistotu smažu z paměti.“ šaškovala jsem, podle jejího vzoru.
„Radši vyval, co jsi chtěla.“ uzemnila mě.
„Jo, chtěla jsem tě…“ načala jsem větu, ale pak jsem se kousla do rtu. „..vidět.“ dodala jsem a zprávu o seznámení s Jirkou jsem raději spolkla. Vzpomněla jsem si, jak mi podal vizitku a vlastně si přiznal, že Marcelu zná. Takže o seznámení, které jsem mu nabídla u stolu zase tak moc nestál. Ale herec by z něj byl dobrej, usoudila jsem v duchu.
„No nekecej.“ podivila se Marcela. „A copak to, že ti tak strašně chybím?“
„Ále..“ protáhla jsem líně. „Je tu trošku nuda, tak jsem myslela, že bys sem mohla naklusat a trošku mě pobavit.“
„Tak připrav občerstvení a za chvíli jsem tam.“ zasmála se Marcela.
„Dobře. Jdu ukrojit chleba a natočit vodu. Budeš to mít na stole.“ přikývla jsem. „Tak už to polož a poběž.“
„Prosila bych kaviár a šampaňské, jinak se takovou dálku neobtěžuju.“ upřesnila mi, co myslela tím občerstvením.
„Tak zatím čau. Jdu vyplenit ledničku.“ rozloučila jsem se s ní a položila s úsměvem telefon. Proč zrovna já musím mít za kamarádku takovýho šílence. Načala jsem sklenici zavařených broskví, po kterých jsme se obě mohly utlouct a očekávala Marcelu, která bydlela jen o jeden blok paneláků dál.
„Tak jsem tady.“ vpadla Marcela do chodby, když jsem po jejím šíleném zvonění otevřela dveře a odstrčila mne stranou. „Kde je jídlo?“
„Blbe!“ oslovila jsem ji důvěrně a zatlačila do pokojíku.
„Jé, broskve!“ spatřila skoro okamžitě misku s velkými půlkami broskví a hnala se ke stolu.
„V klidu.“ usměrnila jsem ji a posadila se na postel.
„Tak co je novýho?“ zahuhlala s plnou pusou a setřela si sladkou šťávu z brady. Opřela jsem se pohodlně o zeď, skrčila nohy, přitáhla je až pod bradu a začala jsem vyprávět. Začala jsem epizodou od pískoviště a skončila zážitkem v bazénu. Marcela moje vyprávění prokládala nevěřícnými výkřiky a udivenými výdechy. V jednu chvíli jsem byla dokonce nucena svůj poutavý monolog přerušit, abych ji z ní mohla vytlouct broskev, která jí zaskočila při mém líčení našeho společného sprchování.
„Ty vole.“ vydechla, když jsem byla u konce a dosedla překvapeně vedle mě. „Ty se nezdáš.“
„No dovol?!“
„Člověk tě nechá pár dní bez dozoru a ty se takhle spustíš.“ narážela na to, že opustila na týden město. „Kdybych tu byla, tam se to nestalo.“
„Tak to teda díky bohu, že jsi odjela.“ poděkovala jsem jí s úsměvem.
„Tak Davídek nakonec těm tvým žhavým pohledům, které jsi po něm vrhala v bazénu podlehl.“ zaculila se a nabodla na vidličku poslední půlku obrovské broskve.
„Tys je sežrala všechny?“ vyskočila jsem, když jsem si všimla, že je miska podezdřele prázdná.
„Ani jsem si nevšimla.“ pokrčila rameny. „Nemáš mi vyprávět takový zkazky. Vždycky když něco poslouchám nebo se dívám na televizi, tak musím jíst.“ ospravedlňovala se.
„Hmm..“ zahučela jsem a převzala od ní prázdnou misku. „Ty se teda vyplatíš.“
„Nedramatizuj to.“ usměrnila mě. „Co to je jedna sklenici broskví jako pohoštění pro nejlepší kamarádku.“
„Další doufám načínat nemusím?“ pozvedla jsem tázavě obočí a založila si ve dveřích ruku v bok.
„No..“ zaváhala Marcela, ale když spatřila můj výhružný pohled zavrtěla hlavou. „Prozatím ne.“
„A jak ses měla na návštěvě ty?“ změnila jsem téma a za chvíli jsem již poslouchala ódy na naše hlavní město. Marcela byla ve svém živlu a detailně mi líčila jak krásu pražských uliček, muzeí a diskoték, tak i krásu tamních chlapců, kteří se samozřejmě snažili mojí nebohou kamarádku všemožně svést.
„Ale odolala jsem.“ zakončila svoje vyprávění se zdvihnutým ukazováčkem. „Na rozdíl od tebe.“ dodala po chvíli, když jsem se neměla k jejímu pochválení.
„Seš prostě dobrá.“ uklidnila jsem ji a sledovala, jak si nenuceně pročesává dvěma prsty svoje dlouhé blonďaté vlasy. Ani jsem se těm hochům nemohla divit, že se tak snažili, protože moje kámoška byla docela dobrá kočka.
„Já totiž čekám na Jirku.“ povzdechla si najednou. „Už to konečně musí pochopit.“
„Co?“ vydechla jsem a zakuckala se. „Tebe to ještě nepřešlo?“
„Ne.“ oznámila mi s klidem. „Od pondělí začínáme chodit do fitu.“
„Já taky?“ zaskučela jsem nešťastně a při Marcelině rázném kývnutí, jsem rezignovaně vydechla. V duchu jsem si vybavila Jirkovu usměvavou tvář a pohlédla směrem ke stolku, kam jsem si uložila jeho vizitku.
„Ono ti to neuškodí, neboj.“ uklidnila mě. „A navíc!“ zdvihla ukazovák. „Pomůžeš své nejlepší kamarádce sbalit rozkošného trenéra.“
„Radek by se ti nelíbil?“ navrhla jsem opatrně. „To by bylo snadnější…“
„Ne.“ uzemnila mě Marcela přísným pohledem. „V pondělí na to jdeme a ať tě ani nenapadne se z toho pokoušet vykroutit. A snadnější by to nebylo, Radek byl vždycky zatíženej na tebe.“ dodala. Významně jsem si zaťukala na čelo, abych vyjádřila, co si myslím o jejích myšlenkových pochodech.
„Já ale musím chodit do bazénu za Davidem. To nemůžu všechno stíhat.“ pokusila jsem se jí po chvíli nenápadně vysvětlit.
„Tam zajdeme vždycky po cvičení.“ vysvětlila mi svůj plán. „Aspoň se hezky protáhneme a smyjeme ze sebe pot, víš drahoušku?“
„Hmm..“ přikývla jsem zachmuřeně, nepříliš nadšená jejím plánem. „To je teda dobrý.“
„Viď?“ zaculila se, ale na odpověď už nečekala. Znenadání se začala věnovat jinému tématu a já si musela vyslechnout, jak snadno by našinec v Praze mohl dojít k úhoně. Za chvíli mě bolela břicho od smíchu, ale Marcela měla, jak se zdálo, v zásobě ještě několik příhod a nehodlala jen tak skončit. S vážným výrazem mi líčila svojí procházku po parku, kde se k ní pokusil přidat nějaký mladík a jak ho pejsek, kterého byla venčit, doslova uzemnil, jelikož na něj skočil a chlapec nebyl na takový nápor připraven.
„A co má babička za psa?“ zeptala jsem se v záchvatu smíchu, protože mi Marcela zrovna předváděla jeho poděšený výraz.
„Dogu.“ odpověděla klidně a pokrčila rameny. „Ty dnešní kluci taky nic nevydrží, viď?“
„Ne.“ vyprskla jsem a prosila kamarádku, ať už mlčí.
„Proč?“ podivila se. „Počkej až ti řeknu, co se mi stalo v muzeu!“
„Ne!“ zasténala jsem a strčila hlavu pod polštář. Marcela můj nesouhlas však nebrala vůbec vážně a pusa už jí zase jela naplno.
Když se konečně rozloučila a zvedla k odchodu, tak už se venku stmívalo. Doprovodila jsem ji ke dveřím, počkala až nastoupí do výtahu a zabouchla dveře. Dosedla jsem na botník a složila hlavu do dlaní. Tak tohle nebude jen tak jednoduchý, pomyslela jsem si a odhrnula si vlasy z čela.
„Co teď?“ zeptala jsem se svého odrazu v zrcadle, když jsem zvedla hlavu, ale odpovědi jsem se nedočkala. Pomáhat jí balit Jirku je nad mé síly.


„Spálíš se!“ upozornila jsem Marcelu, která se vystavovala už dobrou hodinu slunečním paprskům a ani se neobtěžovala namazat krémem.
„V životě jsem se nespálila.“ zamžourala na mne a potřásla hlavou. „Vím, co snesu.“
„Jenom aby..“ zapochybovala jsem a zalovila v batohu, abych vytáhla opalovací olej ve spreji. „Fakt nechceš?“ nabídla jsem jí ho, když jsem si potřela důkladně nohy, břicho a prsa.
„Ne-e.“ protáhla líně a otevřela jedno oko. „Chci se opálit, když se namažu, tak z toho nic nebude.“
„Zajímavej názor.“ podotkla jsem. „Sice blbej, ale i tak..“
„Ty vole!“ přerušila mne najednou Marcela a prudce se posadila. „Sleduj!“
„Co?“ nepochopila jsem ihned, kam směřuje pohledem. Mezi hordou lidí, která se usadila o kousek dál, jsem nic zajímavého nezaregistrovala. „Kdo?“
„Jitka, ty slepouši!“ upozornila mne Marcela důrazně a já vyhledala pohledem zmiňovanou osobu. Stále jsem ale nechápala, co může být na naší bývalé spolužačce tak světaborného, že to vyvedlo Marcelu z míry.
„No a?“ zeptala jsem se nesměle, ale v tu chvíli jsem pochopila, protože jsem si všimla, že kamarádka nepřišla sama. Skláněl se nad ní vysoký, krásně opálený kluk s hřívou blonďatých vlasů ostříhaných na pánské mikádo.
„Patrik.“ vydechla v tu chvíli Marcela. „To je můj Patrik.“
„Můj?“ zopakovala jsem po ní. „Chodila si s ním na základce. To už je docela dávno, ne? A pokud vím, dalas mu kopačky ty!“
„To jsem byla ještě hloupá.“ ušklíbla se. „Ale je z něj kus, co?“ zadívala se na něj a povzdechla si. „Škoda ho pro Jitku.“
„Ty seš blbá!“ zasmála jsem se a padla zpátky na deku.
„Ještě řekni, že ne!“ dloubla do mě.
„Náhodou nevypadá tak hrozně jako na konci osmičky.“ zastala jsem se někdejší spolužačky.
„Tak se podívej na ty zuby. Bejt Patrikem, tak mám strach, že mi při líbání pokouše.“ zašklebila se Marcela. „Šel s laťkou hodně dolů..“
„Třeba se mají rádi.“ namítla jsem bezelstně a skrčila se před Marceliným vražedným pohledem. Kdyby měl sílu zabíjet, byla bych prošpikované skrz na skrz.
„Vtipný.“ usmála se kysele a nahodila falešný úsměv, protože si nás Jitka zrovna všimla a hrnula se k nám.
„Jé, ahoj holky.“ zamávala na nás ještě z dálky a popadla Patrika za ruku. „Dlouho jsme se neviděli, jak se vede?“ zeptala se, když k nám dorazila a bezprostředně si kecla na kraj mojí deky.
„Jde to.“ odpověděla jí Marcela a s filmovým úsměvem, který patřil pouze Patrikovi, odsunula svůj batoh, aby mu udělala místo.
„A ty?“ otočila se ke Jitka ke mně.
„Nádhera.“ usmála jsem se na ni. „Maturita v kapse, prázdniny před námi, budoucnost zajištěná…“
„Hm.“ přikývla. „Já nastupuju od prvního do kadeřnictví Lola, tak kdybyste chtěli ostříhat nebo tak něco, tak se stavte.“ Nepřítomně jsem přikývla a dodala, že určitě velmi ráda využiji služeb jejich salonu a pobaveně sledovala Marcelu, jak se pokouší flirtovat s Patrikem.
„Dlouho jsme se neviděli, co?“ usmála se na něj zářivě a pohrávala si přitom s pramenem vlasů, který se jí stáčel těsně nad levým prsem.
„Hm.“ přikývl a polknul, aby mohl vůbec pokračovat. Zaujatě sledoval její počínání a zřejmě mu nebylo vůbec do řeči. „Fakt je to už dlouho, co?“ vykoktal ze sebe nakonec a já zadržovala smích. Ten chlapec je celkem mimo. Vzpomněla jsem si na někdejšího frajera z osmé A a vůbec mi k tomuhle nervóznímu klukovi neseděl.
„Půjdeme?“ položila mu najednou Jitka ruku na rameno. Patrik, který smolil zrovna v duchu nejspíš nějakou duchaplnou větu, překvapeně zamrkal.
„Kam?“ zeptal se nechápavě.
„Na naší deku.“ odpověděla mu Jitka lehce naštvaná s údivem v hlase. „Spíš nebo co?“
„Hned jsem tam.“ usmál se na ni a vyprovodil ji pohledem.
„Tak ahoj.“ rozloučila se s námi a sebrala si z deky odložené sluneční brýle. „Možná se ještě uvidíme.“
„Ahoj.“ odpověděly jsme jí s Marcelou dvojhlasně.
„Neměl bys taky radši jít?“ zeptala se kamarádka ironicky Patrika, který si pohrával nejistě s cípem její deky.
„Ne!“ vyhrkl. „Proč?“
„Jdu si koupit něco k pití.“ zvedla jsem se rychle z deky a pokoušela se zadržet výbuch smíchu. Vylovila jsem v postranní kapsičce batohu pár drobných mincí a bosky se rozběhla směrem ke kiosku, který stál kousek od nás. Stoupla jsem si do fronty a pohledem sledovala řádění několika kluků v kalné vodě. Marcela přiběhla hned po obědě celá nadšená, že razíme na přehradu a já blbec jí skočila na povídačky o čisté teploučké vodě, prima partě lidí a nádherném počasí. Netrpělivě jsem podupávala ve zválené trávě a modlila se, aby už se ten had lidí před kioskem trochu hnul.
„Co to bude slečno?“ zeptal se mě příjemný kluk, kterého jsem tipovala tak na 25 let, s milým úsměvem, když jsem se konečně dostala na řadu.
„Něco hodně studenýho k pití nebo zhynu.“ vydechla jsem a upřela na něj prosebný pohled.
„Tak to tady mám něco speciálního.“ zamrkal na mne a otevřel mrazák, kde mezi nanuky vylovil umělohmotnou láhev s colou, která tam byla jediná.
„To bylo z mého osobního fondu.“ vysvětlil mi, když jsem mu podávala kovovou dvacetikorunu, kterou odmítl. Pokrčila jsem tedy jen rameny, zamumlala dík a popadla kelímek s nádherně ledovým pitím.
„Kdybys příště chtěla pro změnu místo ochlazení zahřát, měl bych ještě něco lepšího.“ zavolal za mnou ještě, když už jsem odstoupila od stánku, abych uvolnila místo dalším zájemcům o jeho dobroty.
„Čaj s rumem?“ hádala jsem mylně, co by mi mohl nabídnout.
„Ne.“ zavrtěl hlavou a udeřil se zatnutou pěstí do hrudníku. „Sebe.“
„Dík za nabídku, budu uvažovat.“ zasmála jsem se a rozběhla se s poloprázdným kelímkem zpátky k dece. Kousek od našeho ležení jsem obezřetně zpomalila, ale když jsem zjistila, že se na dece válí pouze Marcela, přidala jsem do kroku.
„Tak co?“ zeptala jsem se, když jsem dosedla na deku.
„Je to furt stejnej vůl.“ odfrkla a otočila se na břicho.
„Jak to?“ nechápala jsem nepěkně hodnocení jejího někdejšího miláčka.
„Pořád stejnej ňouma.“ pokrčila rameny. „Vždycky si hrál na frajera, ale když potom došlo na věc, skoro jsem ho musela znásilnit, aby mi dal aspoň pusu.“
„No nekecej..“ vydechla jsem udiveně. „Takovej lamač dívčích srdcí.“
„Hmm, to jo.“ uchichtla se. „Když jsi odešla, nevěděl co s rukama, kam s pohledem a začal skoro koktat.“
„Fakt jo?“ rozesmála jsem se a představila si, jak na něj byla Marcela určitě drsná. „Dalas mu zabrat, co?“
„Trochu.“ pokrčila rameny. „Když jsem ho požádala, jestli by mi nemohl natřít krémem, abych se nespálila, tak se málem udusil.“
„Ty se přece nikdy nespálíš!“ skočila jsem jí do řeči a pohoršeně zavrtěla hlavou.
„To byl jen takový malý pokus.“ usmála se. „Když to zaregistrovala Jitka, tak si ho stejně odvlekla pryč.“
„A co si chtěla namazat?“ blesklo mi najednou hlavou podezření a zadívala jsem se na Marcelu, která se potutelně usmívala.
„Jenom prsa.“ vyprskla a posadila se. „Pěkně se zpotil chudák. Hlavně když jsem ho bez úvodu požádala, jestli by mi mohl rozepnou podprsenku.“
„Brouček..“ politovala jsem nebohého Patrika a jedním douškem dopila poslední hlt coly, který mi zbýval na dně. „Bude z toho mít trauma.“
„No a?“ odfrkla si Marcela a nahodila filmový úsměv, protože z vody kousek vedle nás právě vylézala Jitka s Patrikem v závěsu. Sledovala jsem, jak našpulila vyzývavě rty a poslala mu vzdušný polibek. Ten vůl se ještě k tomu zatvářil tak blaženě, že jsem málem padla do mdlob. Někteří lidé jsou opravdu nenapravitelní!!



„Tady se posaď a čekej.“ usadila jsem Davida na mojí houpačku a strčila mu do pusy velkou jahodu. „Ještě otrhám maliny a hned jsem u tebe.“
„Chceš pomoct?“ nabídl se aktivně, ale já jen zavrtěla hlavou. Popadla jsem ze stolu na verandě misku a rozběhla se dozadu do zahrady, kde rostlo u plotu maliní. Pomalu jsem otrhávala jeden plod za druhým a občas si nějaký strčila do pusy. Ráno jsem našla na stole vzkaz od mamky, že to musím natrhat plnou misku malin a kyblík jahod, protože hned po práci jedou na návštěvu ke známým a chtějí jim něco vzít. Představila jsem si malou Ivetku, která byla vždycky z našich jahod naprosto unesená a když jsem ji pustili mezi maliny, obrala nejméně dva keříky úplně dohola. Za chvíli už jsem měla misku plnou a s úlevou se vypletla ze šlahounů, které se na mne ze všech stran přichytávaly.
„Hotovo.“ oznámila jsem Davidovi, když jsem odložila misku plnou malin na stolek ve verandě a oprášila si šaty od pavučiny, která se na mne musela chytnout v té džungli šlahounů.
„Tak se se mnou pojď pohoupat.“ lákal mě k sobě, ale já momentálně zaregistrovala něco jiného.
„Kde jsou jahody?“ zeptala jsem se a málem jsem šla do kolen. Kyblík z umělé hmoty, který jsem před půl hodinkou natrhala skoro plný a pak ho postavila kousek od houpačky do stínu, zel nyní prázdnotou. Popošla jsem blíž a spatřila na dně pár jahůdek. Podívala jsem se vražedně na Davida, který seskočil z houpačky a popošel ke mně s nesmělým úsměvem.
„Jen jsem uzobával a najednou byl prázdný.“ pokrčil rameny. „Já za to nemůžu, že máte tak dobrý jahody. Takový slaďoučký, skoro jako ty.“
Schválně jsem přeslechla jeho kompliment a vrazila mu kyblík do ruky.
„A padej!“ doporučila jsem mu a postrčila ho směrem k záhonům, kde se naštěstí červenalo jahod ještě víc než dost.
„Ale pomůžeš mi!“ určil si podmínku a upřel na mne prosebný pohled.
„Sníst si je dokázal taky sám!“ upozornila jsem ho a založila si ruce v bok. „Tak jo.“ přikývla jsem ale nakonec odevzdaně a rozesmála se, protože jsem se nevydržela dál dívat na ten jeho výraz. David mne políbil lehounce na rty a pak mne k sobě pevně přivinul. Vychutnávala jsem si ty polibky s příchutí jahod, ale po chvíli jsem ho od sebe odstrčila.
„Nejdřív práce a potom zábava.“ vysvětlila jsem mu, proč jsem přestala spolupracovat a nasměrovala ho k jahodám.
Za chvíli už jsme se svorně krčily mezi keříky jahod a poctivě je obírali. David nadzvedával pečlivě každý list, ale otrhával opravdu jen ty nejčervenější plody. Každou chvíli však zmizela jedna jahoda místo v kyblíku v jeho puse.
„Telefon.“ upozornil mne najednou a kývl hlavou směrem k chatě, odkud se ozývala melodie mého vyzvánění. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se na verandu, kde jsem si mobil odložila na stolek.
„Prosím.“ vydechla jsem, i když jsem věděla, kdo volá. Na displayi se rozbrazilo Jirkovo jméno.
„No čau, to jsem já.“ ozvalo se na druhé straně nechápavě.
„To bude asi omyl.“ zavrtěla jsem hlavou a očima sledovala Davida, který nepokrytě poslouchal.
„Deniso!“ ozvalo se důrazně. „To jsem já, Jirka!“
„Ne, bohužel, Markéta tady žádná není.“ pokračovala jsem a modlila se, aby to konečně pochopil.
„Nemůžeš mluvit?“ zeptal se po chvíli ticha a já si oddychla.
„Ne!“ potvrdila jsem mu teď už jasně.
„Tak se pak, prosím tě, ozvi, jo?“
„Ano, v pořádku. Nashledanou.“ rozloučila jsem se s ním a položila telefon.
„Kdo to byl?“ zeptal se David zvědavě, když jsem se vrátila zpátky.
„Nějakej omyl.“ pokrčila jsem rameny. „Asi vytočil špatný číslo, sháněl nějakou Markétu.“
„Hm.“ přikývl David a začal mi vyprávět, jak se mu stalo něco obdobného, ale s tím rozdílem, že si to ta dívka na druhé straně zaboha nenechala vysvětlit a myslela si, že si z ní její přítel dělá legraci a jen předstírá, že se dovolala někam jinam.
Jedním uchem jsem poslouchala Davidovu příhodu, abych se nakonec povinně zasmála, ale v myšlenkách jsem byla momentálně hodně daleko.




„Obleč se a jdeme!“ vychrlila na mne Marcela, jakmile jsem otevřela dveře, aniž se obtěžovala pozdravit.
„Co šílíš?“ ohodnotila jsem její nadšení. „Kam zas?“
„Cvičit přece.“ upřesnila mi. „Vždyť jsme se jasně domluvily na pondělí.“
„Ty ses domluvila, zlato.“ uzemnila jsem ji. „Já na to nekývla.“
„Nekecej, vyhrab nějaký triko a kraťasy a vyrážíme.“ zatlačila mne do chodby. „Přece mě nenecháš ve štychu.“
„Jsem domluvené s Davidem, že přijdu do bazénu.“ zaúpěla jsem a vyrvala Marcele z ruky batoh, do kterého mi ta dobrá duše už stačila sbalit hřeben z toaletky.
„Stihneme obojí, bez obav.“ uklidnila mě. „Plavky mám s sebou.“ Na důkaz zalovila ve své tašce a vytáhla mi před oči pestrobarevnou podprsenku.
„To je sice hezký, ale mám tam být za hodinu.“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak to je úplně akorát.“ nedala se odradit. „Napoprvé budeme mít hodiny cvičení až nad hlavu.“
„Ty tam ale chceš jít úplně z jinýho důvodu, než je cvičení, ne?“ založila jsem ruce provokativně v bok.
„To sice taky.“ přikývla. „Ale hlavně musím zhubnout ten můj obrovský zadek.“
„A nezapomněla sis ho doma?“ zahleděla jsem se na ni pobaveně. „Nikde ho nevidím.“
„Tady!“ pleskla se několikrát přes zadek a demonstrativně ho na mne vystrčila. „A nezdržuj, nebo z toho nebude ani ta hodina.“
„Tak jo.“ vydechla jsem nakonec a naházela do batohu sytě žluté krátké triko pod prsa a černé legíny.
„Tak šup, šup…“ popoháněla mě Marcela neustále, když jsem v koupelně stahovala plavky ze šňůry, ale neopomněla se ještě zastavit v chodbě před zrcadlem a zkontrolovat bezvadnost svého make-upu.
„Seš krásná, neboj!“ vystrčila jsem jí ze dveří a zamknula.
„Jenom aby si to myslel i Jirka.“ zapochybovala a načechrala si dlouhé vlasy.
„Hmm..“ zabručela jsem neutrálně a rozběhla se dolů po schodech.


„Jdi první.“ postrčila mě Marcela ke dveřím, kde se skvěl nápis, který oznamoval, že právě zde, můžete své tělo dostat do přímo ideální formy.
„Proč já?“ ohradila jsem se. „Ty jsi sem chtěla jít!“
„Co když bude Jirka hned někde u dveří?“ ztlumila hlas a naléhavě se na mě podívala.
„No a co?“ pokrčila jsem rameny a sledovala jak si nervózně cupuje pramen vlasů. „Vždyť jsi sem chtěla stejně jenom kvůli němu.“
„Hmm.. To jo.“ připustila. „Ale stejně jdi první.“
„Ty seš fakt nemožná, jestli tam okamžitě nevlezeš, tak se otočím a jdu do bazénu, stejně se mi nechce cvičit!“ strčila jsem do ní, až poposkočila ke dveřím. „Dělej!“
Marcela položila ruku nesměle na kliku, načechrala si vlasy, nasadila co nejroztomilejší úsměv a s velkým nádechem stiskla kliku. V tom okamžiku se však dveře rozletěly a Marcela vpadla dovnitř jako velká voda.
„Jé, promiň.“ culil se za dveřmi docela pohledný kluk, který je tak razantně otevřel. „Nevěděl jsem, že tam stojíš. Stojíte.“ opravil se po chvíli, když si všiml, že postávám kousek opodál ještě já a zadržuju smích. V tu chvíli už jsem to nevydržela a vybuchla naplno.
„Tady je dneska nějak veselo.“ ozvalo ze zevnitř a zpoza rohu nakoukl Jirka.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ho a Marcela se na mě udiveně podívala. Ona se totiž v tu chvíli nezmohla ani na slovo.
„Kdopak to k nám jde?“ usmál se. „Snad ne cvičit?“
„Už je to tak.“ přikývla jsem. „Vyhecovala mě!“ ukázala jsem na Marcelu, která stála, ještě celá rudá, hned u dveří.
„Tak támhle máte šatnu a za chvíli ať jste na place. Udělám vám menší instruktáž.“ ukázal na dveře opodál. „I když ty jsi sem už jeden čas chodila, viď?“ obrátil se na Marcelu, která ihned horlivě přikývla a věnovala mu okouzlený pohled. Obrátila jsem oči v sloup a pomyslela si, že se chová jako puberťačka. Popadla jsem ji za paži a táhla jsem ji za sebou směrem k šatně.
„Je ještě hezčí než dřív..“ zašeptala, když dopadl na lavičku a zavřela oči. Vytrhla jsem ji z ruky batoh a vysypala na ni věci na převlečení.
„Nekecat a převlíkat!“
„No jo.“ zabrblala, ale rychle vyskočila na nohy a stáhla ze sebe letní šaty. Asi jí došlo, že čím rychleji bude převlečená, tím dřív zase uvidí Jirku.
„Ty se s ním znáš?“ zarazila se najednou, protože si uvědomila, že Jirka hned u dveří oslovil vlastně mě.
„David s ním kamarádí.“ pokrčila jsem rameny a upravila se triko.
Pak už jsem si jen utáhla tkaničku na botě, u zrcadla upravila vlasy a společně s Marcelou jsme vyšli zpátky do posilovny. Já se samozřejmě nechala vysrkat první.
„Tam čím začneme?“ usmál se Jirka, který na nás čekal kousek od dveří a mrknul na mě.
„Je to na tobě.“ pokrčila jsem rameny. „Hlavně ať pak ještě dojdu do bazénu.“
„Jdeš za Davidem?“ podíval se na mě zkoumavě až mi přeběhl mráz po zádech.
„Jo.“ přikývla jsem bezstarostně a pokoušela se nevnímat jeho upřený pohled, který se mi vpaloval do kůže.
„Tak začneme kolem.“ usmál se a ukázal na rotoped. „Sedni si.“ Poslušně jsem nasedla na kolo, počkala až mi Jirka nastaví zátěž a minuty a rozjela se.
„A co já?“ ozvala se Marcela, který sledovala každý Jirkův pohyb.
„Neboj, tady ten je taky funkční.“ ukázal na druhý rotoped a pobídl ji, ať na něj vyskočí. Marcela se samozřejmě neopomněla Jirky alespoň párkrát nenápadně dotknout a otřít se o něj, když na kolo nastupovala, ale k mému uspokojení vůbec nereagoval. Po chvíli jsem se musela v duchu okřiknout, proč jí to nepřeju, ale nemohla jsem si pomoct. Za prvé se chovala tak vyzývavě, až mi to lezlo na nervy a za druhé mi Jirka s těma jeho uhrančivýma očima nebyl úplně lhostejný, jak jsem si musela po chvíli přiznat. Dřela jsem na kole, až se ze mě pot lil a nenápadně pozorovala Jirku za barem. Marcela veškerou konverzaci už po chvíli vzdala, protože zjistila, že ji neposlouchám a také proto, že už nestačila s dechem a já tudíž měla klid na svoje myšlenky.
„Něco k pití?“ zeptal se Jirka, když zachytil můj pohled.
„Vodu.“ vydechla jsem a otřela si čelo. Chvíli jsme na sebe upřeně hleděli, ale byla jsem to já, kdo ucukl první.
„Já taky.“ hlásila hned Marcela.
„S bublinkama nebo bez?“ sklonil se Jirka k malé ledničce a vytáhl odtud dvě lahve.
„S..“ zasyčela jsem a na chvíli přestala šlapat.
„Bez.“ vydechla Marcela a následovala mého příkladu.
„Neulejvat se!“ vzhlédl k nám Jirka. „To pak nemá vůbec cenu.“
„Chceš nás zabít?“ postěžovala jsem si a chtivě se natáhla pro skleničku, kterou mi podával.
„Co mě nezabije, to mě posílí!“ zdeklamoval a přistoupil ke mně blíž. „Svezla se ti sponka.“ vysvětlil mi, když zvedl ruku a já cukla hlavou.
„Aha.“ usmála jsem se. „Myslela jsem, že mi chceš dát pohlavek za to ulejvání.“
„Neboj.“ uklidnil mě a něžně mi ji připevnil zpátky.
„Já chci taky pít!“ zaúpěla Marcela na druhém kole, když zjistila, že se k ní Jirka nehrne a zdržuje se se mnou.
„Vydrž.“ usmál se na ni povzbudivě a vrátil se zpátky k baru, kde předtím jednu sklenku odložil. Marcela ji od něj převzala se zářivým úsměvem a já s pobavením sledovala, jak mu málem padla kolem krku.
„Proč to pípá?“ zděsila jsem se po několika minutách usilovného šlapání a zadívala se na display rotopedu.
„Protože skončil program. Už máš najeto dvacet minut, který jsem ti nastavil.“ objasnil mi Jirka, který stál opodál a zaslechl mě. „Chvíli si vydechni a pak ti ukážu něco támhle.“ ukázal směrem do místnosti, kde bylo rozmístěno několik strojů, které mi silně připomínaly mučidla.
„Dobře.“ vydechla jsem vyčerpaně a slezla z kola.
„Jak seš na tom ty?“ dobelhala jsem se k Marcele.
„Už asi jenom minutu.“ zafuněla a přidala.
„Neblbni, strhneš se.“ varovala jsem ji, když jsem spatřila její mohutné úsilí.
„Možná si mě konečně všimne, když omdlím.“ ztlumila hlas a kývla hlavou směrem k Jirkovi.
„Fakt dobrej nápad.“ přikývla jsem a zaťukala si na čelo. Chtěla jsem pokračovat, ale na Marcelině rotopedu se ozval zvukový signál a přerušil mě. Zchváceně slezla, popadla skleničku z poličky a vylokla naráz skoro půlku.
„Tak jdeme cvičit?“ odpoutal se Jirka od nějakého kluka, kterému jistil před chvílí činku a popošel k nám. Všimla jsem si, jak se mu pod trikem s krátkým rukávem rýsují svaly.
„Tak ti ani nevím.“ zavrtěla jsem hlavou, ale Marcela s okamžitě chopila příležitosti a popadla ho podpaží.
„Je to na tobě.“ přikývla a vlekla ho do středu posilovny.
„Tak třeba tady.“ usadil ji Jirka na jeden ze strojů a ukázal jí, jak má stahovat kladku za hlavu.
„To je těžký.“ zaúpěla, když si to poprvé zkusila a vykulila oči. „To nemyslíš vážně?“
„Tak trochu ubereme, no.“ svolil po chvíli váhání a ubral jedno závaží. „Teď už tě to musí jít samo. Vždycky tak dvanáctkrát, chvíli pauzu a takhle tři série.“ poučil ji a mě odvedl o kousek dál. Posadil se na lavičku, popadl madlo a několikrát ho k sobě přitáhl. Se zalíbením jsem sledovala, jak mu pracují pod trikem svaly.
„Tak a teď ty.“ vstal náhle a popleskal dlaní na koženkovou lavičku. „Sedni si a jeď.“
„Ale..“ chtěla jsem namítnou, ale byla jsem přerušená.
„Můžeš mi jít pomoct, Jirko?“ zakřičel na něj zase ten kluk a já zmlkla.
„Jo, hned.“ odpověděl a mrknul na mě. „Tak cvič.“ Natáhla jsem se, ale Jirka mi najednou se smíchem zarazil.
„Počkej, musím ti ubrat.“ Zděšeně jsem pohlédla na všechno to závaží a vážně přikývla.
„Tak to by bylo asi dobrý.“ Počkala jsem až mi to upraví, poodejde k tomu klukovi a pak jsem začala s vervou cvičit. Po dokončení sérií jsme se vystřídaly s Marcelou, vyzkoušely ještě několik cviků a pak vyčerpaně vylezly celé propocené na židličky u baru.
„To už končíte?“ zeptal se udiveně Jirka, který za barem míchal zrovna nějaký nápoj.
„Musíme ještě do bazénu.“ chopila se slova Marcela a já k sobě raději přisunula skleničku s vodou.
„A jo vlastně, jste říkaly..“ přikývl a začal něco štrachat pod barem.
„Tak se jdeme převlíct.“ pobídla jsem Marcelu, když jsem dopila a seskočila ze židličky.
„Už?“ podivila se a visela pohledem na Jirkovi.
„Jo, už!“ vyhrkla jsem naštvaně. „Je nejvyšší čas!“
„Vždyť už jdu.“ podívala se na mě zmateně a já se v duchu zastyděla. Ona za ten můj zmatek přece nemůže. Vzhlédla jsem k Jirkovi, který se culil jako měsíček, ale jako obvykle jsem jeho pohled nevydržela. Naštvaně jsem popadla sponku, která mi už dávno spadla z vlasů úplně a vlítla do šatny.


„Kolik chceš?“ vytáhla jsem u baru peněženku, když jsme se převlékly, ale Jirka jen pokrčil rameny.
„Nic.“ odpověděl po chvíli.
„Jak to nic?“ nechápala jsem. „Kolik stojí hodina?“
„Dvacetpět, ale až pro příště, tohle ber jako seznamovací trénink.“ usmál se.
„Já taky?“ hodila po něm Marcela neodolatelný pohled.
„Obě.“ přikývl, ale očima visel stále na mě.
„Tak dík.“
„Nemáš zač.“ odpověděl. „A jestli chcete, aby to cvičení bylo znát, tak to chce chodit tak třikrát až čtyřikrát týdně na hodinu.“
„Tolik?“ zarazila jsem se.
„Nelíbí se ti tu?“ podíval se na mě zkoumavě.
„O to nejde.“ uklidnila jsem ho. „Prostředí i barman je fajn, ale nevím, jestli budu mít tolik času.“
„Zatím máte ještě prázdniny, ne?“ obrátil se konečně i k Marcele, která mu celou dobu visela na rtech.
„Jasně.“ přikývla s úsměvem. „Zítra jsme tu jako na koni.“
„Mluv za sebe.“ otočila jsem se s kyselým výrazem a popadla batoh, který jsem si položila na židličku. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“ rozloučil se Jirka a já radši co nejrychleji vypadla na chodbu.
„Kam ženeš?“ doběhla mě několika skoky Marcela.
„Do bazénu.“ odpověděla jsem lakonicky a vyběhla schody do patra. Koupily jsme si u okýnka vstupenky, vběhly do šaten, kde jsme se v cuku letu převlékly a vběhly ze sprch rovnou k bazénu.
„Ahoj.“ zamával na mně od kanceláře David, který si mne všiml jako první a já mu vběhla do náruče. V tu chvíli jsem zapomněla na Jirkův propalující pohled a nechala se pevně obejmout.
„Už jsem se tě nemohl dočkat.“ vlepil mi pusu. „Kde jsi byla?“
„S Marcelou ve fitu.“ odpověděla jsem a otočila se na kamarádku, která pomalu docházela k nám.
„To je Marcela a tohle David.“ představila jsem je. „Od vidění se znáte, ne?“
„Jasně.“ přikývl David. „Vždyť jste sem chodily většinou vždycky spolu. Nešlo vás přehlídnout.“
„O to taky šlo.“ usmála se Marcela. „Ale docela ti to trvalo.“
„Co jako?“ nepochopil narážku.
„Donutit tě, abys ji nepřehlížel.“ vysvětlila mu polopaticky.
„To jsem nikdy nedělal.“ zavrtěl vážně hlavou a objal mě kolem pasu. „Viď, že ne?“
„My jdeme radši plavat.“ neodpověděla jsem mu záměrně na otázku a vymanila se z jeho objetí.
„Budu dávat pozor, aby ses mi neutopila.“ slíbil mi a když jsme skočily s Marcelou do bazénu, postavil se ke schůdkům.
„Já ti tak závidím.“ vzdychla Marcela, když jsme odplavaly kousek od Davida a zařadily se do plavecké dráhy.
„Proč?“ zeptala jsem se udiveně a trošku zpomalila tempa. Voda byla příjemně teplá a po té dřině v posilovně jsem se cítila krásně uvolněná.
„Že máš Davida.“ odpověděla popravdě.
„Hmm.“ přikývla jsem a zahnala z hlavy myšlenku na Jirku. Prudce jsem zabrala, až jsem kolem sebe rozčeřila vodu a nechala Marcelu daleko za sebou. Na konci bazénu jsem se zadýchaně chytila kraje, ale než doplavala Marcela, znovu jsem se odrazila a ráznými tempy zdolávala metr po metru na druhou stranu. Doplavala jsem ke schůdkům, kde stál ještě pořád opřený David a sledoval dění v bazénu.
„Jdu na záchod.“ pošeptala mi Marcela, když doplavala a vyhoupla se ven z vody. Posadila jsem se na okraj a nohama čeřina hladinu.
„Byl tam Jirka?“ zeptal se David najednou a já k němu udiveně vzhlédla.
„Jo.“ odpověděla jsem. „Vždyť tam dělá, ne?“
„Občas tam za něj bývá Miloš.“ pokrčil rameny a začal mi plést copánek z mokrých vlasů.
„Zauzluješ mi je.“ zaprotestovala jsem po chvíli, ale David nerušeně pokračoval.
„Co říkal?“ zeptal se po chvíli.
„Co by?“ zasmála jsem se. „To má být výslech? Normálně jsme s Marcelou cvičily. Ukázal nám co a pak jsme dřely.“
„Ty přece hubnout nepotřebuješ.“ políbil mě na mokrou tvář.
„Ale neuškodí mi to.“ pokrčila jsem rameny. „A navíc to dělám hlavně kvůli Marcele. Jirka se jí docela dost líbí.“
„Tak to jo.“ zasmál se a já byla ráda, že jsem rozptýlila jeho pochybnosti. Po chvíli jsem hupla zpátky do vody a pořádně si protáhla tělo.


„Volume doprava!“ zamumlala Marcela s plnou pusou a rukou naznačila, co mám udělat s knoflíkem hlasitosti na věži. Vstala jsem z postele a popošla ke stolu, abych splnila její přání. Otočila jsem knoflíkem na maximum a pokojem se rozlehla naplno „Slepá“ od Lucie.
„Vole!“ rozkašlala se Marcela, protože jí zaskočil zbytek rohlíku, co si právě strčila do pusy a zaťukala si významně na čelo.
„Chtěla jsi přidat, ne?“ zeptala jsem se nevinně, ale pro jistotu jsem hudbu zase stáhla, protože jsem netoužila po dalším incidentu s milou paní sousedkou, která na nás při podobné akci nedávno vyběhla. Od mlácení koštětem do stropu už upustila, protože jsme ho nikdy nebraly na vědomí.
„..nikdo netuší, jak tě dlouho znám slepou, slepou, slepou..“ zanotovala jsem si polohlasně a dosedla zpátky na postel.
„Přidat sice jo, ale ne, aby nám vypadaly skleničky z obývací stěny.“ poznamenala a odložila prázdný talíř.
„Nemáš mít takhle nebezpečnou aparaturu.“ usadila jsem ji. „Kdybys měla to šumítko jako dřív, nemusela by sis dělat starosti, že se vytvoří tlaková vlna z reproduktorů a smete tě z povrchu zemského, když trochu přidáš na hlasitosti.“ osvětlila jsem jí nevýhody její zbrusu nové věže značky Panasonic, nad kterou jsme ještě nedávno slintaly před výlohou Elektry.
„Trochu, jo?“ zasmála se. „Mám takovej dojem, že víc už by to ani nešlo.“
„Náhodou jsem tam nechala ještě rezervu.“ vyvedla jsem ji z omylu a znovu se zvedla.
„Chceš to slyšet fakt naplno?“
„Hlavně to ne!“ zaúpěla a strhla mne za ruku zpátky. „Nechci ohluchnout.“
„Ty seš dneska nějaká měkká!“ zašklebila jsem se a vstala, abych se podívala z okna. „Tak už ses najedla? Vyrazíme někam?“ otočila jsem se k ní, když jsem usoudila, že počasí je stále špičkové kvality a modré nebe nekazí ani jeden mráček. „Je tam nádherně.“
„Hmm.“ přikývla a vyhrabala se na nohy, aby se přesvědčila pohledem z okna o nezávadnosti počasí osobně.
„Ale kam?“ zívla líně a já obrátila oči v sloup.
„Osobo, ty nemáš špetku fantazie!“ zavrtěla jsem hlavou. „My můžeme totiž kamkoliv!“
„No jo, ale kam?“
„Třeba..“ zamyslela jsem se na moment. „..třeba, … já nevím, ty vole, vymysli něco taky jednou ty!“ pokrčila jsem nakonec rameny a dopadla zmoženě na židli. „Když tady chcíp pes.“
„Tady teda ne!“ ohradila se Marcela a rozhlédla se po pokoji. „Co by tady dělal?!“
„Ty seš přece vůl.“ zasmála jsem se a hodila po ní batoh s plavkama, který měla připravený u dveří. „Přinejhorším na přehradu.“ usoudila jsem nakonec a pobídla jí, ať už vypadne z pokoje.


„Takovejch lidí!“ odfrkla si Marcela znechuceně, když jsme došly na přehradu a začaly se prodírat hordou lidé na naše oblíbené místo. „Sorry.“ otočila se nevzrušeně na kluka, který se rozvaloval na dece a jemuž přišlápla bolestivě ruku.
„Se tady plete a ještě řve.“ zavrtěla hlavou a obrátila oči v sloup.
„Myslím, že ho to mohlo docela bolet.“ usoudila jsem s pohledem na podpatky jejích letních střevíců. „Málem jsi mu udělala díru do ruky!“
„Tak se nemá plést!“ mávla rukou a dál se nad osudem nebožáka nezamýšlela.
„To je fakt.“ usoudila jsem nakonec a otočila se ještě jednou na toho chudáka, který si třel předloktí levé ruky s bolestivým výrazem na tváři.
„To snad není možný!“ vykřikla najednou Marcela znechuceně a napřáhla před sebe ruku s nataženým ukazováčkem. „Tady někdo leží.“
Podívala jsem se na náš oblíbený betonový plácek, na který ukazovala a zaregistrovala velkou kostkovanou deku, na níž bylo složené bílé tričko a pohozený jeden pár botasek.
„Tak ho trochu posunem, ne?“ navrhla jsem, když jsem po delším rozhlížení zjistila, že majitel se v blízkosti nenachází.
„Jo.“ přikývla Marcela a sklonila se k dece, aby ji chytila za dva cípy. Myslela jsem, že jí trochu poponeseme, ale ona byla jiného názoru. Prostě jen přehodila jednu stranu přes druhou a za chvíli byla deka složené do úhledného balíčku. Tričko a botasky zůstaly zabalené pěkně vevnitř.
Za chvíli už jsme měly na plácku rozložené svoje barevné osušky a shodily ze sebe letní šatičky. Rozložily jsme se s úsměvy filmových hvězd do pohodlných poloh a nastavily tváře sluníčku, které krásně připalovalo.
„Hele!“ ukázala jsem na hladinu. „Támhle někdo plave a vypadá to, že sem.“
Marcela zahmouřila oči, ale stejně jako mně se jí nepodařilo plavce identifikovat, protože jsme proti sobě měly sluníčko.
„To vypadá na majitele těch bot!“ uchichtla se a obrátila se rychle na břicho, aby jí nebylo vidět do tváře. Rychle jsem následovala jejího příkladu a zabořila hlavu do deky.
„Kde mám věci?“ ozvalo nad námi za chvíli hromovým hlasem, ale ani jedna jsme se neobtěžovaly ohlédnou a odpovědět. Marcela úspěšně předstírala spánek, ale já to nakonec nevydržela a otočila se. Snad proto, že mi byl ten hlas povědomý a taky proto, že jeho majitel nehodlal jen tak odejít a netrpělivě mi podupával u hlavy.
„To jsem si mohl myslet!“ zavrtěl hlavou, když jsem na něj zamžourala a snažila se zaostřit. Slunce mi píchalo do očí a dokud jsem si nezaclonila výhled rukou a neposadila se, totožnost našeho souseda mi zůstala utajená.
„Jé, ahoj Radku!“ pozdravila jsem s úsměvem, když jsem zjistila, kdo nade mnou stojí a zase se v klidu natáhla, protože jsem pochopila, že od něj nám, kvůli likvidaci deky, žádné nebezpečí nehrozí.
„Ahoj.“ odpověděl mi a rozhodil ruce. „Kde mám deku?“
„Támhle v křoví.“ ukázala mu Marcela prstem směr, kudy se má vydat, aby našel ztracenou deku a přidala k tomu neodolatelný úsměv. Když zjistila, kdo je majitelem, v klidu se posadila a přestala se maskovat.
„A můžu se zeptat, co tam dělá?“ založil si Radek ruce v bok a povytáhl tázavě obočí. Sehraně jsme se na sebe s Marcelou podívaly a obě najednou pokrčily rameny.
„Nevíš, Deniso?“ zeptala se mně Marcela vážně a já jen zavrtěla hlavou.
„Ne. A ty?“
„Taky ne.“ odpověděla po chvíli a nechápavě zavrtěla hlavou. „Fakt divný.“
V tu chvíli už jsem to nevydržela a při pohledu na Radkovo výraz, jsem se začala smát.
„Záchvat.“ vysvětlila mu Marcela vážným hlasem a přehodila mi přes hlavu ručník. „Ona se za chvíli uklidní!“
„Ty seš blbá!“ vyrazila jsem ze sebe mezi smíchem a hodila ji ručník obratem zpátky. Radek jen pokrčil nechápavě rameny a vydal se hledat ztracenou deku, kterou jsme mu tak úhledně zabalily.
Mezitím jsem se pohodlně uložila na záda, strčila si pod hlavu smotaný ručník a přivřela oči před sluncem. Paprsky mne příjemně hřály na těle a já doufala, že se alespoň pěkně opálím. Najednou mi něco zakrylo výhled na slunce a překryl mne stín. Otevřela jsem líně jedno oko a spatřila Radka s dekou složenou pod paží.
„Stojíš mi v slunci!“ upozornila jsem ho a rukou naznačila, aby se hnul o kus dál. Když vyhověl mému přání, zase jsem zavřela oči a vychutnávala si ten báječný pocit. Teploučko ze slunečních paprsků se mi rozlévalo celým tělem.
„No moment, co to má bejt?“ ohradila jsem se po chvíli, kdy jsem byla nucená se znovu probrat, protože se vedle mne na osušku s klidem něco natáhlo.
„Zabraly jste mi místo.“ objasnil mi Radek s úsměvem, proč leží skoro na mně a pokrčil rameny. „Nedá se nic dělat.“
„Tak na to zapomeň.“ odsunula jsem ho kousek stranou tím způsobem, že jsem ho dloubla do žeber, až poposkočil a posadila se.
„Ticho!“ okřikla nás Marcela a vylovila z batohu jablko. „Tady se nedá ani relaxovat.“
„Tak si ho vem k sobě a můžete relaxovat ve dvou.“ ušklíbla jsem se.
„Koukám, že je tady o mne velký zájem.“ rozhodil Radek nechápavě rukama. „Čekáte lepší společnost, nebo co?“
„Tak sorry.“ usmála jsem se na něj omluvně. „Trochu se smrskneme, aby sis mohl zase rozložit deku, jo?“
„Tady bych zůstat nemohl?“ zeptal se po chvíli ticha a ukázal na moji osušku.
„Ne.“ odpověděla jsem jasně a pobídla Marcelu, ať se nasune kousek blíž k okraji. Znechuceně posbírala svoje věci a přesunula osušku o několik milimetrů vpravo.
„Měla jsem na mysli větší kus.“ upozornila jsem ji.
„To bych ale měla nohy už na trávě.“ užasla, jakoby nemohla pochopit, že od ní něco takového můžu vůbec žádat.
„A to vadí?“ zeptala jsem se a obrátila oči v sloup.
„Lezou tam brouci.“ upřesnila mi, když po delším zkoumání objevila malého mravenečka.
„Ty lezou i na betonu, ty vole.“ vysvětlila jsem jí něžně a poponesla jí věci ještě o kousek. Marcela se po chvíli váhání posadila, ale nohy si pro jistotu do trávy nenatáhla. Co kdyby na ní něco vlezlo, že? Zakousla se do velkého jablka, až jí šťáva vytryskla na bradu a nepokrytě přitom pozorovala Radka. Po chvíli mi podala nakousané jablko, abych si taky urafla a otřela si upatlané ruce do jeho deky.
„Máš dobrou postavu.“ pronesla najednou z ničeho nic s pohledem upřeným na jeho hrudník a mně málem zaskočilo. Radek přijal kompliment se značnými rozpaky a ani se nezmohl na příhodnou odpověď.
„Co vlastně teď děláš?“ pokračovala kamarádka. „Ty jsi chodil na strojárnu nebo kam, viď?“
„Jo.“ odpověděl Radek jednoslabičně, ale Marcelu zřejmě neodradil.
„Máš vůbec nějakou holku?“ zeptala se náhle a Radek mírně zbledl. „Asi ne, co?“ pokračovala ta můra. „Čekáš pořád na Denisu…“
„Marcelo!“ okřikla jsem ji, abych přerušila její monolog, protože Radek se již přestal vyjadřovat a jenom mlčel.
„No co?“ pokrčila rameny. „Sem tak moc neřekla, ne?“
„Až dost.“ procedila jsem mezi zuby a bylo mi trapně i za Radka.
„Už budu muset domů.“ zvedl se najednou a začal si zbrkle nazouvat botasky. „Slíbil jsem tátovi, že mu pomůžu dneska vyklidit sklep.“
„Tak ahoj.“ rozloučila jsem se s ním, když popadl do ruky deku, kterou v rekordním čase složil a nechápavě sledovala, jak se zbrkle proplétá mezi lidmi, aby už byl pryč.
„To jsi přehnala.“ obvinila jsem Marcelu, která si mezitím přenesla osušku zpátky na beton a pohodlně se uložila.
„Proč?“ podívala se na mě nechápavě. „Vždyť je to pravda.“
„To ale neznamená, že…“ rozhorlila jsem se, ale nakonec jsem mávla jen rukou a zmlkla.
„Co?“ usmála se na mne.
„Ale nic.“ odpověděla jsem znechuceně a vytáhla opalovací krém, abych se namazala.
„Vždyť je to vůl!“
„Cože?“ užasla Marcela. „Já jsem se snad přeslechla!“
„Ani ne.“ objasnila jsem jí, ale dál jsem to nehodlala rozvádět. Kamarádka jen nechápavě zavrtěla hlavou a nasadila si sluneční brýle.
„Ale nevypadá špatně…“ začala po chvíli. Když se nedočkala žádné odpovědi, pokračovala dál v rozvíjení svého monologu. „Možná by nebylo marný ho zkusit. Jede po tobě docela těžce, stačilo by kejvnout a měla bys ho naservírovanýho doma…“
„Vole!“ přerušila jsem jí a hodila po ní zdrcující pohled. „Jestli se ti líbí, tak si po něm vyjeď sama!“
„Nemám zájem, brouku.“ objasnila mi. „Já jsem zahájila lov někde docela jinde, víš?“
„Hmm.“ zachmuřila jsem se a před očima mi vyvstala Jirkova tvář.
„Už je nalomenej.“ vysvětlila mi. „Stačí troška a bude můj.“
Zavřela jsem oči a kousla se bolestivě do spodního rtu, abych radši mlčela. Nevím proč, ale měla jsem najednou neodolatelnou chuť vpálit jí do očí pravdu. Že ona kývat může, jak chce, ale kdybych kývla já.. Jo, to by se děly věci.. Pak jsem ale jen polkla a přikývla.



„Za deset minut pod barákem.“ oznámil mi David, když jsem zvedla telefon a pozdravila ho.
„Cože?“ nepochopila jsem ihned, co po mně vlastně chce.
„Jdeme do kina.“ oznámil mi s klidem.
„To jsi mi to řekl teda brzo!“ zavrtěla jsem hlavou. „Nestíhám. Teď jsem vylezla ze sprchy a mám mokrý vlasy.“
„Tak za patnáct.“ přidal mi pět minut a já se jen zasmála.
„Ty asi nemáš představu, jak dlouho trvá taková příprava na rande.“ poučila jsem ho. „Musím si vyfénovat vlasy, učesat, netužit, namalovat se, obléci..“
„Tak se nevykecávej a začni.“ přerušil mne.
„A co vlastně dávají?“ zeptala jsem se zvědavě a jednou rukou si začala třít ručníkem vlasy, aby se trošku vysušily.
„Víš, že ani nevím?“ zamyslel se. „Jirka mi to říkal, ale nějak mi to vypadlo.“
„Jirka?“ vydechla jsem nechápavě.
„Přemluvil mne, abychom šli.“ vysvětlil mi. „Tak makej, jo? Zatím ahoj.“
„Ahoj.“ rozloučila jsem se a položila zamyšleně telefon na stůl. Po chvíli jsem si uvědomila, že nemám moc času a rozběhla se do koupelny, abych se trošku zcivilizovala. Rozčesat vlasy a rychle upravit trošku vlnu nad čelem. Koukla jsem do zrcadla a spokojeně se na sebe zašklebila. Vlasy byly ještě vlhké, ale aspoň se krásně leskly. Nanesla jsem na víčka opatrně jemné stíny a rychle přetáhla řasy černou mascarou. Oční linky jsem raději vypustila, protože jsem tušila, že bych si při tomhle spěchu a rozpoložení mohla vypíchnout snadno oko. Lehce jsem se navoněla a svůdně na sebe zamrkala do zrcadla. S výsledkem jsem mohla být maximálně spokojená. Dokonce i pupínek, který mi vyrašil dnes ráno na čele, se mi podařilo docela slušně zamaskovat.
Rychle jsem na sebe navlékla svoje nejoblíbenější šatičky, o kterých jednu mamka prohlásila, že na nich šetřili materiálem a vyklouzla jsem z bytu.
„Ahoj.“ pozdravila jsem Davida, který čekal v zaparkovaném autě u chodníku a nasedla k němu.
„Ahoj.“ odpověděl a naklonil se blíž, aby mne mohl políbit na přívítanou. Po mém jemném pobídnutí, že bychom měli už jet, sundal ruku z mého stehna, neochotně nastartoval a zařadil jedničku.
„Nechceš mi řadit?“ navrhl po chvíli a já se po něm nechápavě podívala.
„Abych pořád nemusel sundavat tu ruku.“ vysvětlil mi a stiskl mne jemně nad kolenem. „Budu ti říkat, jo?“
„Hmm.“ souhlasila jsem a položila ruku na řadičku.
„Dvojku.“ upozornil mne a sešlápl spojku. Zařadila jsem rychlost a usmála se na něj.
„Trojku.“ zmáčkl mi stehno a vyhrnul šaty o něco výš. Rychle jsem zakvedlala řadičkou a při zaskřípění nakrčila čelo.
„Očechtáš mi všechny zuby v převodovce.“ zaúpěl David a hraně se chytil za hlavu.
„No dovol.“ ohradila jsem se. „Neměl jsi zmáčklou spojku. Já za to rozhodně nemůžu.“
„Nestíhám, když mne takhle rozptyluješ.“ usmál se, jemně mne pohladil po stehně a ukázal na krajku spodních kalhotek.
„Tak nic, no.“ pokrčila jsem rameny a stáhla si šaty, co nejvíc to šlo, abych zakryla nohy.
„To už ale není tak hezkej pohled.“ zamračil se na mne a odbočil do vedlejší ulice, abychom mohli zaparkovat. O pomoc při řazení mne pro jistotu už nežádal.
David koupil u pokladny dva lístky a za chvíli už jsme seděli v kině. Zabořila jsem se co nejpohodlněji do sedadla a upřela oči na plátno, i když tam zatím běžely jen reklamy.
„Skočím ještě pro pití, jo?“ obrátil se na mne a položil si na sedačku bundu. „Hlídej ještě jedno místo.“
„Pro koho?“ zeptala jsem se, ale David už mne nevnímal, protože musel uhnout starší dvojici, která se drala na svá místa. Jen na mne mrkl a snažil se dostat zpátky do uličky, aby mohl skočit pro colu.
Zavřela jsem na chvíli oči a pokusila se potlačit zívnutí. Ani nevím proč, ale najednou mne přepadla šílená únava. Pokusila jsem se soustředit na ukázky, které běžely na plátně, ale marně.
„Nespi.“ vyrušil mne najednou něčí hlas a já překvapeně vzhlédla k postavě, která se nade mnou skláněla.
„Ahoj.“ vyhrkla jsem překotně, když jsem poznala Jirku a rychle si hrábla do vlasů, abych se trochu upravila.
„Čau.“ odpověděl a pobaveně mne pozoroval.
„Já nespím.“ bránila jsem se jeho nařčení.
„Tohle místo je moje?“ ukázal najednou na sedačku vedle mne a já si uvědomila, že celou dobu stojí.
„Hmm.“ přikývla jsem a vzala si kabelku, kterou jsem tam položila, aby nám to místo někdo nezasedl. „Nebo můžeš z druhý strany vedle Davida.“ navrhla jsem mu po chvíli ještě druhou alternativu.
„Zůstanu radši tady.“ usmál se a pohodlně se uvelebil. „Chceš?“ nabídl mi po chvíli šustění oříšky a strčil mi je až pod bradu. Strčila jsem ruku do pytlíku a jak jsem zalovila na dně, Jirka povolil a klesl hřbetem ruky na moje prsa. Rychle jsem vytáhla pár oříšků, abych přerušila elektrizující dotek.
„Už se to nese.“ vyrušil mne najednou ze zamyšlení David. Překvapeně jsem vzhlédla a nechala si vtisknout do dlaně kelímek s colou a na klín položit slané tyčinky.
„Čau.“ všiml si po chvíli Jirky a když mu kamarád pozdrav opětoval, zabořil se do sedadla.
„Doufám, že to bude za něco stát.“ podotkl Jirka, když se po plátně rozběhly titulky a natáhl si pohodlně nohy do uličky. Zkoumavě jsem si ho prohlédla z profilu a po chvíli jsem se musela donutit otočit hlavu zpět k filmu.
„Jak to, žes přišel sám?“ naklonil se k němu přes mne David a tázavě nadzvedl obočí. Nadechla jsem se a na chvíli zadržela dech v plicích, abych nepropásla jeho odpověď. Nechal doma svou holku?
„Lubošovi se nechtělo.“ pokrčil rameny a já si zhluboka vydechla. Holka se možná nekoná. Je pořád sám! Srdce mi poskočilo radostí, ale vzápětí jsem se musela v duchu okřiknout, co blázním. Za prvé, nic mi do něj není, za druhé, holku mít klidně může, že je jednou sám v kině neznamená, že je sám pořád. Fakt blbneš, Deniso! Zavrtěla jsem hlavou, abych se otřepala ze všech těch myšlenek a pokusila se soustředit znovu na plátno.
Najednou jsem ucítila na ruce jemný dotek a Jirka mi pod prsty opatrně vsunul svou dlaň. Zadržela jsem dech a přemýšlela, jestli mám uhnout. Otočila jsem hlavu směrem k Davidovi, ale ten sledoval spokojeně děj na pláně, úsměv od ucha k uchu. Celé kino se válelo smíchy, jen já, naprosto vážná, prožívala Jirkovy doteky. Přivřela jsem oči a nechala ho, aby mi hladil prst po prstu a nakonec sevřel v ruce celou mou dlaň. Naštěstí byla tma a na opěradle byla přehozená ještě jeho bunda, takže i kdyby se David podíval, nic by nezahlédl.
„To bylo dobrý, co?“ vytrhl mne najednou David z mých myšlenek a já prudce cukla rukou. Zadívala jsem se rychle na plátno, abych zjistila o co jde.
„Hm.“ přikývla jsem a povinně se zasmála. David se znovu soustředil na film a každou chvíli vybuchával v smích. Podívala jsem se opatrně na Jirku a položila ruku zpátky na opěrátko mezi našimi sedačkami. Něžně se usmál a vzal ji zpátky do dlaně. V tu chvíli jsem strnula, protože mi z druhé strany položil David ruku na stehno. Napnula jsem se jako struna a přemýšlela, jak vyklouznout z téhle situace. Jirka se podíval, proč jsem se napřímila na sedadle a s úšklebkem zpozoroval Davidovu ruku. Se zavrtěním hlavy si odfrknul a pevně mi stisknul ruku, aby ji ale vzápětí pustil. Cítila jsem ztrátu jeho tepla a doteku téměř jako fyzickou a v duchu se modlila, ať ji vrátí zpátky. Na druhou stranu jsem si ale nadávala a přesvědčovala se, abych se na něj pokusila zapomenout. Věnuj se Davidovi, kašli na Jirku, odříkávala jsem si, ale nějak to na mne nepůsobilo. Blbost, zavrtěla jsem hlavou nad maminčiným receptem, že když si něco přejeme, stane se to a zasmála se. Bohužel zrovna v nevhodnou dobu, protože jsem byla sama. Momentálně bylo celé hlediště zticha a smála jsem se jenom já.
Protrpěla jsem zbytek filmu a těšila se až z kina konečně vypadneme a Jirka mne nebude svojí blízkostí vyvádět z míry. Nedokázala jsem se vůbec soustředit na děj na plátně, takže jsem se jen přidávala k výbuchům smíchu ostatních lidé v sále a snažila se tvářit co nejpřirozeněji.
„Tak kam vyrazíme teď?“ zeptal se Jirka, když jsme vyšli před kino a David mne vlastnicky objal kolem ramen.
„Co třeba..“ zamyslel se David, ale nenechala jsem ho domluvit.
„Domů.“ navrhla jsem a pokusila se snést bez uhnutí Jirkův pronikavý pohled.
„Proč?“ vydechl David překvapeně.
„Bolí mě hlava.“ vymluvila jsem se na důkaz přiložila špičky prstů ke spánkům a zachmuřila čelo.
„Hodně?“ sklonil se ke mně David starostlivě a pohladil mne po čele.
„Hm.“ přikývla jsem a zachytila Jirkův pobavený pohled, kterým se mi snažil naznačit, že mne má prokouknutou.
„Tak to necháme na příště.“ pokrčil Jirka rameny. „Příležitostí bude ještě dost.“ dodal a když zachytil můj udivený pohled, samolibě se usmál.
Když jsme došli k autu a David odemkl, rychle jsem nasedla dovnitř. Nevěnovala jsem pro jistotu Jirkovi ani jeden pohled a sklonila se k rádiu, předstírajíc, že se snažím naladit nějakou slušnou stanici. Přitom byla hudba to poslední, co mne teď zajímalo. Po chvíli se rozlehla vozem melodie mojí oblíbené písně a já se pohodlně zapřela do sedačky. Po očku jsem vykoukla ven, kde se David bavil s Jirkou a bezděky je začala porovnávat. Po chvíli vzal David za kliku a zaplašil moje fantazie.
„Tak ahoj.“ nakoukl Jirka otevřeným okýnkem do auta, když David nastartoval a spočinul na mne dlouhým pohledem. Když jsme se setkali očima, ucukla jsem a zadívala se rychle ven předním oknem.
„Ahoj.“ rozloučili jsme se s ním dvojhlasně a já se modlila, aby už David zařadit a jel pryč. Moje přání bylo splněno během chvíle, ale ten vytoužený klid a úlevu mi to stejně nepřineslo.
Myšlenek na tohohle kluka s uhrančivým pohledem se jen tak asi zbavit nedokážu.



Do posilovny jsme s Marcelou začaly chodit pravidelně a já začala zjišťovat, že mne to baví čím dál víc. Pouze Jirkovo jakoby náhodné doteky mne přiváděly do rozpaků a nutily mne zamyslet se nad tím, jak to, že mu to nezarazím. Jen jsem se modlila, aby se toho, co se mezi námi vyvíjelo, nevšimla Marcela, která po něm stále toužila. Jirka se jí ale věnoval asi tolik jako všem ostatním, i když se všemožně snažila. Stále ho žádala nenápadně o pomoc, přivolávala ho k sobě kvůli každé blbosti a v každé pauze mezi cvičením se opřela o bar a házela po něm neodolatelné úsměvy, kterým on však statečně odolával. Vzala jsem s police sklenici, ve které jsem měla nalitou vodu a žíznivě se napila. Dnešní trénink mě vyčerpával víc než obvykle.
Zadívala jsem se na Jirku, který stál opřený o bar a pozoroval pobaveně Marcelu, která se snažila, i když z ní pot jenom lil, vypadat co nejpřitažlivěji a to i za cenu, že riskuje úplné znemožnění, protože make-up, který na sebe doma naplácala, nevypadal, že by to snesl bez újmy.
„Můžeš mi to sundat?“ požádala jsem ho o pomoc, když jsem chtěla začít sérii na nohy, protože na stroji byla nasunutá všechna závaží.
„Hned jsem u tebe.“ usmál se a podal Marcele, která se zrovna zvedla, sklenici vody.
„Kterej maniak tady cvičil?“ ukázala jsem na stroj, když se chopil prvního závaží, jakoby to bylo peříčko a v klidu ho sundal.
„Já.“ pokrčil rameny.
„Ani se neptám kolik to má kilo.“ zavrtěla jsem hlavou. „A děkuji za spolupráci.“ dodala jsem po chvíli s úsměvem.
„Nemáš zač.“ mrknul na mě a když jsem se sklonila, zachytil jemně do prstů pramen mých vlasů, aby mi ho vzápětí shrnul za ucho. Opětovala jsem mu nesměle úsměv a celým tělem mi proběhlo jemné mravenčení. Raději jsem si lehla a pokusila se soustředit na cvičení, což se mi však příliš nedařilo. Pokukovala jsem neustále k baru, kde stál, protože jsem na sobě cítila každou chvíli jeho pohled, ale když se naše oči setkaly, vždycky jsem ucukla.
„Končíme?“ objevila se najednou vedle mne Marcela a já s radostí přikývla. Popadla jsem se pohozený ručník a zapadla za kamarádkou do šatny. Padla jsem na lavičku a natáhla před sebe nohy.
„Já jsem tak líná.“ povzdechla jsem si. „Potřebovala bych, aby mě někdo převlíknul.“
„Mám skočit pro Davida?“ nabídla se Marcela aktivně. „Myslím, že by mu to nevadilo.“
„Než by ses pro něj dobelhala!“ mávla jsem znechuceně rukou. „To bych tu zatím bídně zhynula žízní.“
„Tak to máš teda smůlu, já tě převlíkat nebudu, tak makej!“ mrskla po mě tepláky, ze kterých se zrovna vysvlékla.
„Fuj!“ odhodila jsem je a vyskočila z lavičky. „Ty máš ale blbý nápady.“
„No dovol.“ ohradila se. „Jinak bys tu usnula.“
„To není špatnej nápad.“ uznala jsem. „Spát se mi docela chce.“
„Já ti dám spát.“ strčila mi před obličej hodinky. „Koukni se kolik je!“
„Sedm.“ pokrčila jsem rameny. „Nejvyšší čas jít do hajan.“ Marcela nechápavě obrátila oči v sloup a zaťukala si na čelo.
„Samozřejmě ne sama.“ uklidnila jsem ji. „Čeká na mne Davídek.“
„Dneska nemaká?“
„Dnes byl bazén pro veřejnost zavřený, brouku.“ vysvětlila jsem jí. „Byly tam plavecké závody a ty už co?“ položila jsem Marcele kontrolní otázku. „Skončily.“ dopověděla jsem po chvíli, když se k ničemu neměla.
„Hm.“ přikývla. „Takže můžu jít domů zase sama.“
„Bohužel.“ pokrčila jsem rameny. „Ale kousek tě doprovodím, máme sraz u něj v bytě až v půl osmé.“ uklidnila jsem ji a bleskurychle ze sebe stáhla propocené tričko.
„Tak dělej.“ popoháněla jsem nakonec já ji, která se věnovala již hodnou chvíli u zrcadla kontrole svého vzhledu a vypadalo to, že s tím jen tak hotová nebude.
„Panebože!“ zaúpěla najednou srdceryvně, až jsem nadskočila.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se s účastí v hlase a nechápavě si ji prohlížela, protože jsem v nejmenším netušila, co mohlo vyvolat takový výkřik.
„Pupínek.“ pronesla zdrceně a já jenom vyvalila oči.
„Cože?“
„Pupínek.“ zopakovala mi. „Tady, na bradě, vidíš?“ otočila se ke mně a zabodla si ukazovák kousek pod rty.
„Takovej malej.“ odfrkla jsem po chvilce tápání, kdy jsem se k ní musela naklonit, abych vůbec něco spatřila.
„Malej?“ zhrozila se a podívala se znovu do zrcadla. „Takovej pupen!“
V tu chvíli už jsem to nevydržela a do jejího bědování, že si zapomněla pudr a tudíž ho nemůže zamaskovat, jsem vybuchla v smích.
„Chceš poradit?“ zeptala jsem se už skoro vážně, když jsem se uklidnila a vstala z lavičky. Podívala se na mne s nadějí v očích.
„Chtělo by to helmu.“ vyprskla jsem a protože jsem se opět nevázaně řehtala, nestačila jsem uhnout před dobře mířenou ranou. Marcela mi vrazila takovou herdu do zad, že jsem skoro poztrácela dech.
„Deska jste v tý šatně měly nějak veselo, děvčata.“ zadíval se na nás Jirka zvědavě, když jsme vyšly ze dveří.
„Hm.“ přikývla jsem a měla co dělat, abych udržela při pohledu na Marcelu, která se filosoficky držela za bradu, smích. Pokoušela se to zamaskovat opravdu originálním způsobem.
„Tak co se tam dělo?“ zeptal se a naklonil se přes bar.
„Mám mu to říct?“ otočila jsem se na Marcelu, která se nenápadně sunula ke dveřím, ale
z jejího zuřivého pohledu, jsem pochopila, že nejspíš ne.
„My radši jdeme.“ usmála jsem se na něj tajemně a nechala ho schválně v nevědomosti. Beze slova jsem po chvíli zalovila v kapse a vysypala na pult hrst drobných, abych mohla beze slova následovat Marcelu. Ve dveřích jsem se ještě ohlídla a s uspokojením sledovala, jak nechápavě civí.
„Ahoj.“ zašvitořila jsem ještě a vychutnala si jeho překvapený výraz.
„Čau.“ vydechl a shrnul si všechny ty dvoukoruny do dlaně. Pohodila jsem hlavou, až se mi rozlétly vlasy po obličeji a ještě se na něj, než jsem zavřela dveře, zářivě usmála. Jindy to dělala Marcela, ale ta se cítila díky pupínku, který jsem jí teď v duchu tak trochu přála, indisponovaná a zmizela bez obvyklého úsměvu a pózy.



Vyběhla jsem schody a netrpělivě o opřela o Davidův zvonek. Zhluboka jsem se nadýchla, pokusila se přestat funět a prohrábla si vlasy, abych působila alespoň trošku upraveným dojmem.
„No konečně.“ otevřel David po chvíli a vtáhl mě do chodby.
„Náhodou je přesně půl.“ ohradila jsem se a upustila hned pod věšákem batoh, abych ho mohla obejmout.
„Neříkám konečně, že jsi přišla pozdě, ale konečně, že tady jsi. Už jsem se nemohl dočkat.“ vysvětlil mi s úsměvem a počkal, až si rozepnu střevíce. Rychle jsem se vyzula a následovala ho do obýváku.
„Chceš něco studeného k pití?“ nabídl mi. „Jsi nějaká zpocená.“
„Ty schody mi daly zabrat.“ přiznala jsem. „Brala jsem je po třech a taky je tam pěkný horko.“
Za chvíli se vrátil z kuchyně se sklenicí vychlazené coly a já se vycucla na jeden hlt skoro půlku. David se pobaveně usmál a sáhl po ovladači, aby zapnul televizi.
„Ne, ne…“ zadržela jsem ho. „Teď tady máš na práci něco úplně jinýho.“
„Není mi jasné, co přesně máš na mysli.“ podrbal se jakoby zamyšleně na hlavě. „Nádobí mám umytý.“
„Velmi vtipné.“ popleskala jsem ho něžně po tváři a sedla si mu na klín.
„Tak mám jít utřít prach?“ šaškoval dál, ale když jsem mu vysoukala triko z riflí a začala zápasit s páskem, přestal blbnout a vykasal mi šaty. Za chvíli mi je stáhl přes hlavu a odhodil do křesla.
„Už je mi to jasný.“ zamumlal a snažil se rozepnout sponu na mojí krajkové podprsence. Po chvíli se mu to podařilo a on osvobodil s něžným úsměvem z pevných košíčků moje prsa, která začal něžně laskat. Vzrušeně jsem se k němu přitiskla a prohnula se v zádech, abych k němu měla co nejblíž.
„Miluju tě.“ zašeptal a vzal mě do náručí, aby mne přenesl do ložnice na velké letiště. Položil mě něžně na postel, spustil stříbrné žaluzie a postavil se provokativně k posteli.
„Tak pojď.“ zašeptala jsem a natáhla k němu ruku. Pomalu se vysvlékl z riflí a skočil na postel, aby se mi mohl vzápětí věnovat.
Splynuli jsme v jeden celek a já měla pocit jako bych vystoupala až do nebe. Zatočila se mi hlava a já se pevně přitiskla k jeho zpocenému tělu. Vášnivě mě políbil na ústa a pohladil po tváři. Pak vzal do ruky pramen mých vlasů jako štěteček a začal mi jimi malovat po prsou.
„To lechtá…“ prohnula jsem se v zádech, ale ruku jsem mu neodstrčila, protože jsem nechtěla, aby přestal.
„A to je špatný?“ zeptal se.
„Ne.“ vydechla jsem a zavrtěla hlavou. „Je to příjemný.“
Ještě dlouho jsme pak leželi na letišti s fialovým přehozem a věnovali se jeden druhému. Cítila jsem se tak strašně šťastná jako ještě nikdy. Položila jsem si hlavu na Davidovo hrudník a poslouchala tlukotu jeho srdce. Na tváři jsem cítila jeho chloupky, které mě příjemně lechtaly a já si vychutnávala ten nádherný pocit. Najednou se David natáhl k toaletnímu stolku a něco odsud vylovil.
„Nastav ruku.“ požádal mne a když jsem mu ji podala, vzal ji do dlaně. V tu chvíli jsem ucítila na dlani chladný kov a sevřela jsem ruku.
„Klíč!“ vydechla jsem překvapeně, když jsem zjistila, co svírám. „To je od bytu?“
„Abys nemusela čekat na chodbě, když se někdy zdržím.“ pokrčil rameny a usmál se. „A taky bych chtěl, abys tu se mnou zůstávala přes noc.“
„Můžu už dneska?“ usmála jsem se.
„Musíš!“ objal mne David a prudce k sobě přivinul. „Dneska bych tě odejít nenechal.“
„Naši odjeli na návštěvu a budou tam i spát.“ prozradila jsem mu s úsměvem. „Takže můžu klidně zůstat.“


Otevřela jsem zalepené oči a udiveně se rozhlédla kolem sebe. V první chvíli jsem si nemohla uvědomit, kde jsem. Sáhla jsem vedle sebe a s uspokojením nahmatala Davida. Zabořila jsem se zpátky do květovaného polštáře, který krásně voněl a zaklonila hlavu, abych se protáhla. Mezi žaluziemi pronikaly sluneční paprsky a já si uvědomila, že už musí být celkem dost hodin. Natáhla jsem se přes Davida po telefonu, který jsem si večer položila na jeho noční stolek a zamžourala na čas.
„Vstávej, už je deset!“ zatřásla jsem s ním, když jsem si uvědomila, že jsme zaspali. Vlastně on, já nikam nechvátala.
„No a?“ zívnul a přehodil přes mne ruku. „Ještě spi.“
„Je deset.“ zopakovala jsem pro jistotu, ale očividně mu to vůbec nevadilo.
„Musíš do práce.“ nedala jsem se odradit jeho nevšímavostí vůči pokročilému času a znovu s ním zacloumala.
„Dneska se čistí bazén. Je zavřeno.“ vypadlo z něj po chvíli, proč nikam nechvátá, ale otevřel konečně oči.
„To nemůžeš říct hned?“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou a padla zpátky do peřin.
„To mělo být překvapení.“ usmál se. „Mám na tebe dneska celý den.“
„A noc?“ sklonila jsem se nad ním s otázkou.
„Tu v každém případě taky.“ přikývl vážně a přitáhl mě k sobě. Sčísla jsem mu rukou rozcuchané vlasy s čela a dala mu pusu na tvář porostlou jemným strniskem.
„A co budeme celý den dělat?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Mohli bychom se jít někam projít a pak zajedeme na oběd.“ navrhnul. „A po obědě se uvidí.“
„Výborně.“ usmála jsem se. „Teď vstanu a půjdu udělat něco k snídani, jo?“ David přikývl a pustil mne z objetí. Nejprve jsem vběhla do koupelny, abych se dala trochu dohromady a za chvíli už jsem tančila po malé, ale účelně zařízené kuchyni. V lednici jsem našla šunku, kterou jsem naaranžovala spolu se sýrem na talíř, který jsem vytáhla po krátkém tápání z horní skříňky a dala jsem vařit dvě vajíčka. Nakrájela jsem rajčata, krásně červenou papriku, kousek salátové okurky a po delší době jsem objevila dokonce i chleba. Když vešel do kuchyně David, zbývalo mi už zalít jenom čaj.
„Tak tebe bych tu chtěl mít pořád.“ usmál se, když uviděl, co jsem mu připravila. „Já vždycky popadnu jen kus chleba, hodím na něj pár koleček salámu a sním to vestoje u linky, abych nemusel mazat talíř.“
„Taky dobrý.“ pokrčila jsem rameny a sedla si na druhou židli. „Ode dneška se budeš mít o něco líp, no.“
„Tak to si nechám líbit.“ zasmál se a dal se jídla. Opatrně jsem vzala do obou rukou modrý hrneček a usrkla horký čaj. Přitom jsem přivřenýma očima skrz řasy pozorovala Davida a představovala si, jaké by to bylo být tady s ním pořád. Vlasy, které v koupelně jen narychlo pročesal, mu padaly neustále do čela a já s úsměvem pozorovala, jak se je snažil vždycky po chvíli odfouknout.
„Zvoní ti telefon.“ zvedl najednou hlavu od talíře a ukázal na dveře do ložnice. Chvíli jsem se zaposlouchala, protože jsem nic neslyšela, ale pak jsem zachytila moji melodii a zjistila, že má pravdu. Vyskočila jsem od stolu a hnala se do ložnice. Popadla jsem telefon, koukla na display a zavrtěla hlavou, protože volala Marcela.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ji a čekala, až se vyjádří, co potřebuje.
„Čauky.“ zašveholila vesele. „Co děláš? Vyrazíme někam?“
„Jsem u Davida.“ zklamala jsem ji a dosedla na postel.
„Takhle po ránu?“ protáhla nechápavě a já si dokázala živě představit, jak vykulila oči. „To se ti chce, takhle brzo vstávat?“
„Jenže já tady spala, brouku.“ sdělila jsem jí s důvěrným oslovením.
„Ty jedeš!“ uznala po chvíli. „A co na to vaši, že už dcerunka vylítla z hnízda?“
„Nejsou doma.“ prozradila jsem jí. „Spí u známých, ale o to nejde, stejně jim to dneska řeknu. David chce, abych tady s ním byla každý den.“
„Nestačím chápat.“ vydechla a zakroutila hlavou. „No nic, nebudu zdržovat, ale kdyby ti zbyla nějaká ta chvíle, tak se ozvi, budu se nudit doma.“
„Jasný.“ slíbila jsem jí a rozloučila se. Po chvíli jsem konečně položila telefon a chtěla vstát, abych se vrátila do kuchyně, ale David zrovna vešel do pokoje a skočil ke mně na postel. Povalil mě na záda a sedl si mi obkročmo na břicho.
„Kdo volal?“ zeptal se zvědavě a chytil mi ruce, protože jsem se ho pokusila zlechtat.
„Marcela.“ odpověděla jsem a snažila se mu vykroutit.
„O co ti jde?“ zeptal se po chvíli s úsměvem a úplně ignoroval moji snahu. Při pohledu na jeho vážný výraz jsem vybuchla smíchy a za chvíli už jsme se váleli po posteli oba. Během chvíle mě zbavil postupně všech kousků oblečení, které jsem na sebe před půlhodinkou navlékla a pošeptal mi zajímavý návrh. Já samozřejmě souhlasila a na procházku před obědem jsme úplně zapomněli.



„Myslíš, že mu to mám říct?“ zamumlala Marcela s plnou pusou a znovu hrábla do mísy s brambůrky.
„Co jako?“ nepochopila jsem. „A komu?“
„Jirkovi.“ vysvětlila mi a nacpala si do pusy další hrst. „Že s ním chci chodit.“
„Tak za prvý, s plnou pusou se nemluví!“ usměrnila jsem ji a setřela si z ruky mastný drobek, který na mne prskla. „A za druhý, mě se neptej!“
„A koho jinýho se mám ptát?“ zaprotestovala. „Jsi moje nejlepší kamarádka? Jsi! Tak mi koukej poradit.“
„Ani nevíš, jestli nemá holku.“ pokrčila jsem rameny. „Nech tomu volný průběh.“
„To může trvat věčnost.“ zaúpěla. „A holku určitě nemá!“
„To bych se teda divila.“ zavrtěla jsem hlavou. „Takovej pěknej kluk a sám?“ Zaťukala jsem si významně na čelo a otevřela lak na nehty. „Uvažuj!“
„Vždycky byl všude sám!“ odpověděla mi umíněně.
„Tak mu to řekni, když chceš.“ pokrčila jsem rameny a začala opatrně nanášet lak na levý palec.
„Fakt myslíš, že mám?“ vykulila na mne oči a já málem padla do mdlob.
„Panebože, kolik ti je?“
„Devatenáct. Skoro.“ zašeptala nechápavě.
„A chováš se jak zblázněná patnáctka.“ zavrtěla jsem hlavou a zavřela rázně lak. Vzala jsem ze stolu mobil, najela na Jirkovo číslo a vrazila jí ho do ruky.
„Zavolej mu.“ pobídla jsem jí. „Zavolej mu a zeptej se, jestli má zájem. Pozvi ho na rande, do kina, do bazénu, kamkoliv, ale už něco udělej, nebo se z tebe zblázním.“
„A co když řekne ne?“ upřela na mne oči. Chytla jsem se za hlavu a padla na postel v předstíraných mdlobách.
„A co když řekne jo.“ zaculila jsem se na ni.
„Tak to bych se pak asi zbláznila radostí.“ zašklebila se. Pokrčila jsem rameny a pohodlně se opřela.
„Je to na tobě.“
„Tak já teda volám, jo?“ ujistila se a zmáčkla vytáčení. „Nebo radši ne.“ vyhrkla najednou a rychle to položila.
„Zazvonilo to?“ zeptala jsem vyděšeně, protože mi došlo, že volala z mýho telefonu a Jirka tam teď bude mít moje číslo.
„Ne.“ zavrtěla hlavou.
„Ty seš fakt nemožná.“ začala jsem se najednou smát a praštila jí po hlavě polštářem. Chvíli jsme takhle blbnuly, vymýšlely si situace, ve kterých se mohla ocitnout, kdyby Jirka telefon zvedl a pak se v záchvatu smíchu skulily na zem.
„Už musím jít.“ zvedla se asi po půl hodině Marcela, ještě celá vychechtaná a posbírala si po pokoji všechny věci.
„Kdybys nebyla posera, tak jsi mohla mít dneska třeba rande.“ upozornila jsem ji ještě ve dveřích na její zbabělost, ale ona jen pokrčila rameny.
„Tak ahoj.“ rozloučila se a vlezla do výtahu.
„Čau.“ usmála jsem se a zabouchla jsem dveře. V duchu jsem ale byla ráda, že ten telefon položila. Co kdyby řekl jo? V duchu jsem se pokárala, že svojí nejlepší kamarádce nepřeju sbalit kluka, který se jí líbí, ale bohužel smůla byla v tom, že mě strašně přitahoval a asi bych nepřežila, kdyby začal chodit s Marcelou.
Stavěla jsem se v kuchyni pro rajče a zalezla zpátky do pokoje. Přeleštila jsem ho několikrát přes šaty a zakousla se do něj, až mi vytryskla šťáva na bradu. Rychle jsem polkla poslední kousek, na kterém jsem se málem udusila, protože mi zazvonil telefon a já zjistila, že volá Jirka. Chvíli jsem ho nerozhodně držela v ruce a pak jsem ho s odhodláním zvedla.
„Ahoj.“ pozdravila jsem a vyčkávala.
„Ahoj Deniso.“ ozval se. „Co jsi potřebovala? Já jsem si všimnul až teď, že mám nepřijatý hovor, měl jsem puštěnou věž na plný pecky a nějak jsem ho přeslechl. Musíš to nechat vyzvánět dýl.“
Vykulila jsem oči, protože on zřejmě vůbec nepochyboval o tom, že jsem mu volala proto, že jsem něco chtěla.
„Já..“ odmlčela jsem se. „To jsem nevolala já.“ pokračovala jsem po chvíli. „Marcela si mi hrála s telefonem, víš?“
„Hmm..“ protáhl zklamaně. „A já myslel, že jsi po mě zatoužila.“
„To spíš ona.“ zasmála jsem se.
„Tak to je ale špatný. Zase ta nepravá.“
„Jak nepravá?“ chytila jsem se a zjistila, že s ním pokouším flirtovat.
„Protože já myslel zrovna na tebe.“ zašeptal tím svým svůdným hlasem, až mi přeběhl mráz po zádech.
„Fakt?“ usmála jsem se.
„Já nelžu.“ odpověděl vážně. „A když něco chci, tak to řeknu. A já chci tebe.“
„Jenže..“ chtěla jsem něco namítnou, ale Jirka mne přerušil.
„A ty mě taky.“
„A co David?“ namítla jsem. „To nemůžu udělat.“
„Přemýšlej o tom, jo?“ navrhl mi. „Necháme tomu volný průběh.“
„Hmm.“ přitakala jsem zastřeným hlasem.
„Tak ahoj.“ rozloučil se.
„Ahoj.“ vydechla jsem a s tlukoucím srdcem položila telefon. Skrčila jsem nohy a přitáhla si je až pod bradu. V hlavě se mi honila spousta myšlenek a já si nedokázala vysvětlit, co blbnu. Mám super kluka, kterého miluju, se kterým je mi fajn a přesto… Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a vyskočila v postele. Protřepala jsem si vlasy, jako bych ze sebe chtěla něco setřást a přistoupila k oknu. Opřela jsem se čelem o sklo, jako vždycky, když jsem se chtěla uklidnit a soustředila se na břízu, jejíž větve se komíhaly ve větru. Vybavila jsem si Jirkovo něžné doteky a horkou dlaň, ve které svíral mé prsty v kině a zachvěla se.
„Proč?“ zašeptala jsem a složila hlavu do dlaní. „Proč se musí tohle stát zrovna mně?“



„Dneska je to tady docela dobrý, že jo?“ zamrkala na mne Marcela rozverně, když vyšla z kabinky dámského záchodu a pustila si vodu. Nechápavě jsem se na ní podívala.
„Myslíš konkrétně tady?“ povytáhla jsem tázavě obočí a rozhlédla se po umyvadlech a vydlaždičkovaných zdech. „Super!“
„Na diskárně, ty trdlo.“ osvětlila mi a začala si podupávat do rytmu nové písničky od Masterboye, kterou zrovna DJ založil do přehrávače.
„Hmm.“ přikývla jsem neutrálně, protože jsem si zrovna konturovací tužkou obkreslovala rty a nemohla jsem mluvit.
„Dost dobrej nápad vzít s sebou Jirku.“ mrkla na mne. „Tuším, že dneska konečně zabere.“
„Mně neděkuj.“ ušklíbla jsem se. „Ani jsem nevěděla, že jde s námi. David mi prostě jen oznámil, že jdeme večer na diskárnu a ať jdeš taky, že nás bude celá parta.“
„Když jemu to dneska tak strašně sluší!“ povzdechla si a zaculila se na sebe do zrcadla. „Že jo?“
„Hmm.“ zabručela jsem, když se už podruhé dožadovala odpovědi a zkontrolovala v zrcadle bezvadnost svého make-upu. Rozzářené oči jsem měla zvýrazněné tenkou linkou a husté řasy perfektně natočené a načerněné. Ještě přelíznout rty neslíbatelnou rtěnkou a dojem je dokonalý. Načechrala jsem si ještě vlasy, upravila elastickou mini a pobídla Marcelu k odchodu z umývárny.
„Co jste tam dělaly takovou dobu?“ podivil se David, když jsme se k nim vrátily a objal mne kolem pasu.
„Tomu bys nerozuměl.“ mrkla jsem na něj a pootočila se na Jirku. Zachytil můj letmý pohled a něžně se usmál, až ve mně zatrnulo.
„Je někde místo? Obhlídnuli jste to mezitím?“ zeptala se Marcela a nalepila se na Jirku, který se, proti jejímu očekávání, zatím vůbec o nic nepokusil.
„Mohli bychom se vmáčknout k Lubošovi, je vzadu s Markétou.“ ukázal David na sedačku
v rohu místnosti. Pokrčila jsem rameny a podívala se na Marcelu, co tomu říká. Nikdo nebyl v zásadě proti, takže jsme se sebrali a pokusili se probojovat davem k volnému stolku.
Zamyšleně jsem se posadila do rohu a pohodlně se opřela. Vůbec jsem neměla chuť zapojit se do konverzace, takže jsem si odbyla úvodní pozdrav, otázky typu - Jak se máš? – a raději se tvářila, že sleduji soustředěně taneční parket. Občas jsem zalétla pohledem k Jirkovi, vedle kterého seděla namáčknutá Marcela a co chvíli se k němu nakláněla, aby mu něco pošeptala. S radostí jsem musela uznat, že ho to vůbec nebere a k jejím jakoby náhodným dotekům zůstává imunní.
„Jé, tohle je nádhernej ploužák.“ vyjekla najednou Marcela a zaposlouchala se do prvních akordů písně. „Jdeme tancovat?“
„Smím prosit?“ vytrhl mne David z přemýšlení a vytáhla mne za ruku ze sedačky dřív, než jsem mu stačila odpovědět. Zařadili jsme se mezi tančící páry a já s napětím sledovala, jestli půjde i Jirka s Marcelou. Po očku jsem sledovala, jak do něj hučí a najednou se Jirka k mému překvapení zvedl a nechal se odvést na parket. Položil Marcele jemně ruce kolem pasu a začal se s ní pohupovat do rytmu kousek vedle nás.
Položila jsem si hlavu na Davidovo rameno a pozorovala Jirku. V bílém tričku s límečkem a upnutých riflích vypadal opravdu skvěle. Na krku se mu třpytil stříbrný řetízek s křížkem a nápadně kontrastoval s opálenou kůží. Pokoušela jsem se Davida natočit tak, aby k sobě byli s Marcelou zády a já viděla co nejlépe na jejího tanečníka. Po delší nenápadné manipulaci se mi to konečně podařilo a naše pohledy se setkaly. Zadívala jsem se na okamžik do jeho uhrančivých očí a pocítila tu známou slabost a nádhernou malátnost v celém těle. Vydržela jsem jeho zkoumavý úsměv a milý pohled, aniž bych sklopila oči a vyzývavě se na něj usmála. Byl to jen letmý kontakt, ale bylo v tom tolik citu a pochopení, až mne zamrazilo. Jeden pohled a já se tady málem složím. Najednou jsem si všimla, jak se mu Marcela probírá něžně ve vlasech a v tu chvíli jsem měla chuť vraždit. Žárlíš na někoho, kdo ti nepatří, Denisko, okřikla jsem se v duchu po chvíli a polkla hořkou slinu.
„Nespíš?“ vyrušil mne najednou z přemýšlení David a zvedl mi hlavu.
„Ne.“ vydechla jsem. „Vychutnávám si tanec.“ David se mojí odpovědi jen zasmál a něžně mne políbil na ústa. Jednou rukou sjel z pasu trošku níž a začal mi jemně hladit zadeček. Po chvíli se jeho ruka dostala až na okraj a začal mi lehce přejíždět ruko zezadu po stehně. V tu chvíli jsem zachytila Jirkův strnulý úsměv a nevěděla, co dělat. Fakt super nápad, jít na diskotéku s oběma najednou! I když je tady Jirka jakoby s Marcelou, nemůže to takhle fungovat. Napětí ve vzduchu mezi námi by se dalo krájet a já se jen modlila, aby se mého ztuhnutí nevšiml David. S úlevou jsem zjistila, že ploužák už se chýlí ke konci a s radostí vypadla po posledním taktu z parketu. S Davidem za ruku a s pohledem upřeným na Jirkova záda.
„Musím na záchod.“ zablekotala jsem, když jsme se posadili a zase se zvedla.
„Jdeš taky?“ podívala jsem se na Marcelu, ale k mojí úlevě zavrtěla záporně hlavou.
„Dojdu zatím pro pití.“ uslyšela jsem ještě za sebou, když jsem se začala probojovávat lidmi k chodbě, kde byly umístěné záchody a otočila se. Zahlédla jsem, jak Jirka vstal a následován Marceliným zklamaným pohledem chvátá k baru.
Vešla jsem do dveří označených panenkou a zůstala stát u zrcadla. Opřela jsem se rukama o kraj umyvadla a zadívala se na sebe. Musela jsem vypadat asi hodně nešťastně, protože dívka, která vyšla po chvíli z jedné kabinky, se mne ohleduplně zeptala, jestli mi není špatně. Zavrtěla jsem jen němě hlavou a zmohla se na chabý úsměv, který ji ale nejspíš asi moc nepřesvědčil, protože jen povytáhla obočí, ale raději mne nechala na pokoji.
„Deniso!“ zaslechla jsem tiché volání, když jsem vyšla zpátky na chodbu a udiveně se otočila. Vmáčknutý u výklenku na telefon stál Jirka a lákal mne k sobě. Opatrně jsem se rozhlédla, pak jsem vzdorně pohodila hlavou a rozběhla se k němu. Zatáhl mne do tmy a přisál svoje rty na moje. Zatrnulo mi až v konečcích prstů u nohou a i přes všechen strach, že by nás mohl někdo vidět, jsem se aktivně zapojila. Nechala jsem si jeho jazyk pronikat hluboko do úst a probírala jsem se mu přitom vlasy. Okolo nás duněla hlasitě hudba, ale mi jsme nevnímali nic než jeden druhého.
„Dost..“ zaúpěl Jirka po chvíli a prudce se odtáhl.
„Proč?“ vydechla jsem nechápavě a přejela si ukazováčkem přes rty.
„Tak se podívej, co se mnou děláš.“ zachraptěl a odkašlal se. Nechala jsem ho, aby si přitiskl mojí ruku na bouli na džínách a pokrčila rameny.
„Já za to nemůžu.“ zakňourala jsem a políbila ho na bradu.
„Ale můžeš, ty čarodějko.“ zasténal zastřeným hlasem, kdy jsem ho sevřela a prudce se nadechl. „Radši se vrať ke stolu, já to musím jít rozchodit na vzduch.“
„Dobře.“ přikývla jsem jako omámená, upravila si halenku a s úsměvem na tváři se vydala zpátky ke stolu.
„Kdes byla takovou dobu?“ přivítal mne David a zvedl se, abych mohla zapadnou zpátky do rohu.
„Byla tam hrozná fronta.“ odpověděla jsem tiše a napila se z jeho skleničky, protože moje už byla prázdná. Úplně mi vyschlo v ústech. Zamyšleně jsem se opřela a po chvíli přestala vnímat. Marcela se vytasila se svými oblíbenými vtipy a během chvíle se stala středem pozornosti.
Oči jsem pozvedla jenom v tom okamžiku, kdy se vrátil ke stolu Jirka se skleničkou pití a posadil se k Marcele. Vyslal ke mně nenápadný úsměv a i beze slov, jsem z jeho očí mohla vyčíst, co by mi tak strašně rád řekl. Něžně jsem ho pohladila očima a zase je raději sklopila zpátky na svoje ruce, které jsem měla složené v klíně. V hlavě jsem si promítala zpětně krásnou chvíli, kterou jsme prožili před chvílí na chodbě, ale teprve teď jsem si plně uvědomila, jak to bylo riskantní. Deniso, Deniso, pokárala jsem se v duchu a povinně se zasmála, protože Marcela právě dopověděla jeden ze svých vtipů. Pointa mi bohužel ušla, ale nebylo to zrovna to nejpodstatnější, co mi zrovna v tu chvíli vadilo.




„Vem auto a hned sem přijeď.“ vychrlila na mne Martina, když jsem zvedla telefon. „Musíme do nemocnice.“
„Co se ti stalo?“ vyděsila jsem se a sevřela telefon pevně v ruce.
„Mně nic.“ vydechla. „Tomášek spadl z prolejzačky a řve jako tur, že nemůže hejbat ručičkou.“
„Jsem tam za pět minut.“ vyhrkla jsem a položila telefon. Chvíli jsem zmateně pobíhala po bytě a hledala techničák od auta, ale nakonec jsem to vzdala a popadla v rychlosti jenom klíče, které visely naštěstí na věšáku. Když jsem přijela na sídliště a zastavila před panelákem, kde bydlela Martina, zjistila jsem, že ani nemusím parkovat, protože na mne s Tomáškem v náručí už čeká na lavičce.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ji a otevřela zadní dveře, aby mohli nastoupit. „Ahoj Tomášku.“ Sklonila jsem se k prckovi, který srdceryvně vzlykal. Setřela jsem mu obrovskou slzu, které se mu koulela po tváři a pohladilo ho po vlasech. „Tak strašně to přece nebolí, ne?“ zeptala jsem se ho.
„Bo-lííí.“ vydechl mezi vzlyky a prudce se nadechl. Raději jsem za nimi hned, jak se usadili v autě, zabouchla dveře a rychle se rozjela směrem k nemocnici.
„A kde se mu to stalo?“ zeptala jsem se, když jsem zastavila na červenou na křižovatce a podívala se do zrcátka na Martinu.
„Věšela jsem prádlo za barákem a on lezl po tý vysoký prolejzačce, jak je u kolotoče.“ objasnila mi. „No a najednou rána a ohromnej řev. Nějak mu sklouzla noha a on se pustil.“
„A praštil jsem se taky do pusy.“ vložil se do hovoru Tomášek, který už jen mírně vzlykal.
„Prokousnul si ret.“ zavrtěla Martina nechápavě hlavou a otřela mu tváře kapesníkem. „Ale hlavně se uhodil do ruky. Zkroutil si jí nějak pod sebe a teď s ní nemůže hejbat. Mám obavy, že bude zlomená.“
„To bude docela blbý, jestli mu dají sádru. V takovým horku.“ povzdechla jsem si a zajela na parkoviště u nemocnice, aniž jsem zastavila u vrátnice.
„Kampak?“ vyběhl za námi z budky vrátný, hned jak jsme vystoupili z auta.
„Na pohotovost.“ objasnila jsem mu a dál se s ním nezdržovala, protože Tomík už zase nabíral.
Martina se mu nechtěně, když ho brala do náručí, dotkla bolavé ruky a prcek začal řvát zase na plné kolo. Podržela jsem jim lítací dveře a dostrkala je ke dveřím, které byly označené velkou cedulí jako pohotovost. Rázně jsem zaklepala, protože kromě staršího pána, který tu klinbal na lavičce, byla čekárna prázdná.
Po chvíli vykoukla z ordinace sestřička a když uviděla plačícího Tomáška, vybídla Martinu, ať s ním jde hned dovnitř.
„Pan Karas počká.“ mávla rukou směrem k pánovi, který stejně nevnímal. „Je tady stejně každou chvíli.“
„Počkám tady.“ usmála jsem se povzbudivě na Martinu a posadila se koženkovou lavici.
„Tak copak se ti stalo?“ sklonila se sestřička k Tomáškovi, který však nehodlal za žádnou cenu konverzovat. K lidem bílých pláštích neměl od určité doby důvěru. Po tom, co strávil dva týdny minulý rok v nemocnici, jsem se mu ani nedivila.
„Spadl z prolejzačky.“ objasnila jí Martina a vešla do místnosti. Když se za nimi zavřely dveře, pohodlně jsem se opřela a přivřela oči. Pohrávala jsem si s klíčky od auta a netrpělivě podupávala.
„Už jsem na řadě?“ vyrušil mne po chvíli něčí hlas. Otevřela jsem oči a zjistila, že se pan Karas, jak ho oslovila sestra, zřejmě probral.
„Ještě ne.“ zavrtěla jsem hlavou.
„Ale vy jste až po mně!“ zašermoval výhružně ukazováčkem ve vzduchu.
„Klidně.“ pokrčila jsem rameny a zadívala se na hodinky.
„No proto.“ zamumlal a po chvíli znovu upadl do spánku. Pomyslela jsem si, co mu asi může být, když si usne na pohotovosti, ale dál jsem se mu už nevěnovala, protože se otevřely dveře a vyšla Martina s Tomáškem.
„Tak co?“ vyskočila jsem.
„Musíme do sádrovny.“ pokrčila rameny. „Je to zlomený.“
„Pak doktor mě fotil.“ pochlubil se Tomášek a usmál se přes slzičky, které se mu ještě třpytily v očích.
„No ty se teda máš!“ pochválila jsem ho, aby měl radost.
„Tudy, prosím.“ přerušila nás sestřička a chytila Martinu za loket, aby ji vmanévrovala do dalších dveří.
„Ještě chvíli.“ podívala se na mě ségra prosebně. „Nechvátáš někam?“
„Ne, v pohodě.“ mávla jsem rukou a usadila se zpátky na lavici. Přečetla jsem všechny plakáty, které tu byly vylepené, abych si ukrátila čas, ale Martina s Tomáškem pořád nešla.
Netrpělivě jsem se vrtěla, protože lavice byla značně nepohodlná, ale pořád ne a ne najít nějakou lepší pozici. Pan Karas už dávno zmizel v ordinaci, avšak nezapomněl na mne vrhnout ještě výhružný pohled, kterým mi nejspíš naznačoval, abych se ho neopovážila zkusit předběhnout.
„No konečně.“ vydechla jsem, když se konečně na chodbě objevila Martina s malým. Tomík měl na ruce čerstvý sádrový obvaz a v ruce malý obrázek, který mu prý dal ten hodný pán.
„Pěkný, viď?“ dožadoval se pochvaly a ukazoval mi ruku.
„Super.“ přikývla jsem a podívala se na Martinu. „Jak dlouho to bude mít?“
„Tři týdny.“ povzdechla si. „To bude hrozný.“
„Proč?“ zeptal se Tomášek bezelstně a nechápavě se podíval na maminku. „Tobě se nelíbí?“ dodal po chvíli a zvedl ruku zatěžkanou sádrovým obvazem.
„Uvidíme, jak dlouho se bude líbit tobě.“ zavrtěla Martina hlavou a postrčila Tomíka k východu.



„Támhleten velkej!“ ukázal Tomík na největší dort za zaskleněnou vitrínou v cukrárně, když se ho Martina zeptala, který kousek si dá za to, že byl tak statečný a v sádrovně už vůbec neplakal.
„No nazdar.“ vyprskla jsem smíchy, když jsem zjistila, kam ukazuje. „Tak to se můžeme na tu pohotovost za chvíli vrátit.“
„Co?“ otočil se na mne s vykulenýma očima.
„Vypumpovat ti žaludek.“ vysvětlila jsem mu. „Protože po takovým kusu by ti bylo určitě špatně.“
„Nebylo.“ zavrtěl hlavou.
„Fakt chceš ten velkej?“ sklonila se k němu Martina, když jsme se dostali na řadu.
„Jo.“ přikývl s očima přilepenýma na velké jahodě, která se skvěla uprostřed dortíku na kopečku šlehačky. Martina rezignovaně přikývla s spolu s jedním indiánkem pro mě a větrníkem pro sebe, ho tedy objednala.
Posadili jsme se ke na kovové židličky k umakartovému stolku s červenobíle kostkovaným ubrusem a pustili se s chutí do zákusků. Tomík byl po chvíli zapatlaný od šlehačky až za ušima, i když při jídle používal jen jednu ruku.
„Ještě chci limonádu.“ poručil si po chvíli a Martina se s povzdechem šla zařadit znovu na konec fronty. Strčila jsem si do pusy poslední kousek piškotu a otřela si prsty do kraje ubrousku, protože mi bylo jasné, že Tomík ho bude potřebovat víc.
Opřela jsem se pohodlně do židličky a zadívala se prosklenou výlohou ven na ulici. Chvíli jsem pozorovala náhodné chodce, až můj pohled přitáhl pár stojící na druhé straně před výkladem klenotnictví.
„To je Jirka.“ uvědomila jsem si po chvíli a ani jsem si nevšimla, že jsem to zamumlala polohlasně.
„Co jsi říkala?“ zeptala se mi Martina, která se právě vracela s kelímkem s limonádou a postavila ho před Tomáška.
„Ne, nic.“ zavrtěla jsem hlavou. „Asi trpím trošku samomluvou.“ zamumlala jsem po chvíli a vrátila se pohledem ke dvojici stojící venku. Martina dosedla na židličku a začala se naštěstí věnovat Tomáškovi, který si právě upustil kousek dortu do klína.
Zaostřila jsem a s napětím pozorovala, co se bude dít. Najednou se oba odlepili od výlohy a já si všimla, že ta dívka, mimochodem velmi hezká, rozesmátá od ucha k uchu, vrazila Jirkovi herdu do zad. Rozehnal se po ní, ale ona hbitě uskočila z jeho dosahu. Závistivě jsem sledovala jejich škádlení, až mi zmizeli z dohledu.
„Haló, spící panno!“ zamávala mi Martina najednou rukou před obličejem.
„Co je?“ probrala jsem se.
„No to by zajímalo spíš mně.“ zasmála se. „Co tam je tak zajímavýho?“ naklonila se přes mne a vykoukla ven. „Nic nevidím.“
„Nic.“ pokrčila jsem rameny. „Jen jsem se zamyslela.“
„Aha.“ přikývla jakoby chápavě a významně se ušklíbla. „Nečeká na tebe náhodou David?“
„Jo.“ přikývla jsem, aby mi už dala pokoj a smetla z ubrusu roztržitě drobky. „Tak už jdeme?“
„Jenom ho trošku zlidštím a padáme.“ usmála se a nemilosrdně začala dřít Tomíkovi tvář kapesníkem.
„Neulom mu hlavu.“ upozornila jsem ji a zvedla raději ze židle, protože Tomášek začal pofňukávat. Martina ho tedy nechala na pokoji a popadla ho za zdravou ruku. Naložila jsem je do auta a odvezla zpátky domů, aby si Tomík mohl lehnout a odpočinou si.
„Jdeš ještě nahoru na kafe?“ pozvala mne Martina, když jsem zastavila u kraje chodníku, ale odmítla jsem.
„Až příště.“ usmála jsem se a zamávala Tomáškovi, který se už hrnul k malému chlapečkovi, postávajícímu u vchodu.
„Koukej co mám!“ zakřičel na něj a zvedl ruku se sádrovým obvazem do výšky. „Dobrý, viď?“ Tomu jsme se museli společně s Martinou zasmát. Prcek se opatrně dotknul sádry a vážně přikývl.
„Kde jste to koupili?“ zeptal se po chvíli a já vybuchla smíchy.
„To není možný..“ zavrtěla jsem hlavou a otřela si slzy, které mi vytryskly z očí. „Radši už jedu. Čau!“
Vycouvala jsem opatrně z mezery mezi auty a zařadila se do pruhu. Po chvíli jsem si uvědomila podezřelé ticho a zapnula rychle rádio. Autem se rozlehla příjemná melodie a já si po chvíli začala broukat spolu s Ilonou Machálkovou, že jsem ženská.


„Ahoj Deniso.“ ozvalo se najednou vedle mne a já zvedla překvapeně hlavu. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem nic a nikoho neregistrovala.
„Čau.“ vydechla jsem, když jsem poznala Jirku.
„Myslel jsem, že jdeš cvičit a ty koukám míříš rovnou do bazénu.“ pousmál se.
„Slíbila jsem Davidovi, že přijdu hned po obědě.“ pokrčila jsem rameny. „A ty ještě ani nemáš otevřeno, ne?“
„Teď jsem dorazil.“ odpověděl. „Otevírám až za půl hodiny, ale klidně můžeš dál.“ Na chvíli jsem zaváhala a Jirka toho hned využil.
„Prosím.“ otevřel dveře a já vešla jako ve snách do posilovny. Opřela jsem se zády o židličku a vyčkávala. Jirka ke mně přistoupil a pohladil mne po tváři.
„Proč to děláš?!“ vybuchla jsem v tu chvíli prudce, až jsem se sama lekla.
„Proč?“ pousmál se. „Protože se mi strašně moc líbíš, ale to už jsem ti říkal.“ Na chvíli se odmlčel, pokusil se mne políbit, ale já ho odstrčila.
„Proč to děláš?“ zopakovala jsem a nadechla se. „Když máš holku.“ dodala jsem po chvíli.
„A na to jsi přišla jak?“ podíval se na mne tázavě.
„To je jedno.“ mávla jsem rukou a zvedla se, že jdu.
„Kampak?“ zachytil mne a přitáhl k sobě. Vzhlédla jsem k němu a zadívala se mu do očí. V tu chvíli sklonil hlavu a já ucítila na ústech jeho hebké rty. Přivřela jsem oči a vychutnávala jsem si ten pocit. Po celém těle mi naskočila husí kůže a pak jsem najednou po prudce ucukla.
„Nebyla náhodou taková menší, s dlouhýma rezavýma vlasama?“ zeptal se, když jsem se mu vymanila z náručí a začala si nervózně pohrávat s pramínkem vlasů, který jsem natáčela na prst.
„Jo.“ přikývla jsem a odstrčila ho. „Takže?“
„Takže to byla moje sestra.“ pokrčil rameny a usmál se. „Neviděla jsi nás náhodou včera? Byl jsem s ní vybírat dárek pro mámu, bude mít narozeniny.“
„Hmm.“ přisvědčila jsem po chvíli a vyhnula se jeho upřenému pohledu. „Už musím jít. David na mne čeká.“
„A proč to děláš ty, když máš kluka.“ zeptal se zřetelně s důrazem na každém slově.
„Já nic nedělám.“ vydechla jsem a na chvíli se zastavila mezi dveřmi, abych něco dodala. „Ahoj.“ rozloučila jsem se jenom nakonec a vyšla na chodbu. Zabouchla jsem za sebou dveře a rychle vyběhla schody do patra. Ten zbytek věty, co jsem už měla na jazyku jsem raději spolkla. Na odpočívadle jsem se na chvíli zastavila, opřela se o zábradlí a promítla si před očima znovu celou situaci.
„Protože jsem prostě blbá.“ usoudila jsem po chvíli polohlasně a vykročila do bazénu.


„Necákej na mě, nebo tam skočím a utopím tě!“ začal David povykovat na břehu bazénu, když se na něj snesla sprška vody.
„Proč?“ zeptala jsem se schválně s nevinným výrazem a zamrkala na něj. „Tobě se to snad nelíbí?“
„Vždyť už jsem celej mokrej!“ odlepil si od těla rozhořčeně tričko a zavrtěl hlavou. S úsměvem jsem sledovala, jak se ho pokouší vyždímat přímo na těle a občas udělala nějaké to tempo, abych nešla ke dnu.
„No a?“ podivila jsem se. „Já jsem taky mokrá a řvu tady snad kvůli tomu, nebo co?“
„To bude tím, že seš ve vodě a tím pádem máš být mokrá, ale já mám být na suchu, tudíž suchý, že?“ vysvětlil mi jasně s důrazem na každém slově.
„Logicky je to sice neotřesitelné, ale stejně..“ odmlčela jsem se a připravila se k výpadu. „Nevím, proč bys měl bejt suchej jenom kvůli tomu, že jsi na břehu.“ dodala jsem a mohutně ho zlila, což bylo velmi jednoduché, protože si zrovna sedl na bobek hned na kraj bazénu a naklonil se ke mně.
„No počkej!“ vyhrkl a skočil za mnou v tu chvíli do vody. Najednou mu vůbec nevadilo, že je oblečený a i když jsem se snažila dostat okamžitě z jeho dosahu, dostihl mne pár tempy a popadl kolem pasu.
„To si vypiješ!“ prohlásil sladce a pevně mne k sobě přitiskl.
„Důvod?“ zeptala jsem se. „Já jsem snad něco provedla?“
„Tak nevím, jestli tě mám napřed mučit a pak teprve utopit, nebo tě rovnou přidržet u dna?!“ zamyslel se schválně a podrbal se ve vlasech. „Co myslíš?“
„Žádný takový!“odsekla jsem a snažila se vyprostit z jeho sevření.
„O co se snažíš?“ zeptal se po chvíli pobaveně, rozesmátý mým mohutným úsilím osvobodit se z jeho pařátů a rozepnul mi pod vodou podprsenku.
„Co děláš?“ vyjekla jsem, pustila ho a rychle chytila oba konce, abych ji mohla zase zapnout.
„Nech to.“ políbil mne a rychle mi odtáhl ruce.
„Jsou tady lidi.“ upozornila jsem ho, když se mi pokusil sundat podprsenku úplně a mému zdráhání nevěnoval vůbec žádnou pozornost.
„Kde?“ otočil se nechápavě a já se musela zasmát.
„Všude.“
„Jestli myslíš toho pána támhle u vířivek, tak ten sem ani nedohlídne, protože normálně nosí pěkně silný brýle a ten kluk s tou holkou mají plný ruce práce sami se sebou.“ vysvětlil mi, když obhlídnul situaci a pokračoval nerušeně dál ve svojí činnosti.
„A ještě k tomu jsi v pracovní době opustil svoje stanoviště!“ zvedla jsem výhružně ukazováček.
„Tak se podívej na hodiny, brouku.“ kývl hlavou směrem ke kanceláři, kde byly na zdi velké nástěnné hodiny. „Už mi padla.“
„Tak dobře, no.“ pokrčila jsem tedy nakonec rameny a poddala se jeho rukám. „Dělej si se mnou, co chceš..“
„To taky budu.“ ujistil mne s úsměvem.


„Jsem úplně rozmočená.“ postěžovala jsem si a natáhla k Davidovi ruku s prsty, na kterých jsem měla krásné varhánky.
„Já za to nemůžu, že jsi měla skoro znásilnila ve vodě.“ pokrčil rameny a sklonil hlavu, protože jsem napřáhla.
„Já tebe jo?“ ušklíbla jsem se a vlepila mu jemně náznakem výchovný záhlavec.
„A já snad?“ povytáhl tázavě obočí a otočil se dozadu, aby mohl vycouvat z parkoviště.
„Jo.“ přikývla jsem a pohodlně se zabořila do sedačky. Ještě než David vyjel na silnici, věnovala jsem pohled sportovnímu areálu a na chvíli se zarazila, protože se mi zdálo, že se za okny posilovny něco mihlo. Soustředěně jsem zaostřila a v tu chvíli jsem zpozorovala, že tam někdo zatáhl žaluzie. Že by Jirka? Přivřela jsem oči a vybavila se jeho obličej.
„Proč to děláš?“ zazněla mi v mysli jeho otázka, která byla vlastně původně moje a na poslední chvíli uvědomila, že jsem ji zamumlala polohlasně.
„Co jsi říkala?“ zareagoval v tu chvíli David a podíval se na mne.
„Pěkná písnička.“ zaimprovizovala jsem a ukázala na rádio, které bylo naštěstí puštěné.
„Tobě se to líbí?“ podivil se a já si uvědomila, co to hraje.
„No.“ zaposlouchala jsem se a pokoušela se vymyslel, jak z toho vybruslím.
„Ta počáteční melodie byla pěkná..“ pokračovala jsem po chvíli. „Ale s něčím jsem si to spletla, teď už je to hrozný.“
„No proto.“ usmál se a přemáčkl stanici. „Tohle je lepší, ne?“ zeptal se, když se vozem rozlehla melodie z muzikálu Evita a já vděčně přikývla.


„Za patnáct minut u Golema. Stihneš to?“ vychrlil na mne Jirka bez pozdravu, když jsem zvedla telefon.
„No...“ zaváhala jsem na moment a prohrábla si zamyšleně dlouhé vlasy, které jsem měla ještě vlhké, protože jsem vylezla před půl hodinkou ze sprchy.
„Prosím.. Chci ti něco ukázat.“ zaprosil milým hlasem a kdyby stál přede mnou, určitě by na mne upřel ten jeho neodolatelný prosebný pohled.
„Tak jo.“ kývla jsem nakonec, i když jsem původně nechtěla a položila telefon. Na moment jsem se posadila na postel a zavřela oči. Proč to sakra dělám?? Vzala jsem do ruky mobil a začala vyťukávat zprávu. – Nejdu. Teď jsem zjistila, že…- Na chvíli jsem se zamyslela a zadívala se na display.
„Ale jdeš, Denisko..“ usmála jsem se na sebe do zrcadla a smazala rozepsanou textovku. „A ještě k tomu, celá žhavá, viď?“ vyplázla jsem na sebe jazyk a zaběhla do koupelny, abych se trochu upravila. Měla jsem nejvyšší čas vyjít, protože k soše Golema, která stála na rozestavěném sídlišti, jsem to měla docela daleko. V rychlosti jsem si pročesala vlasy, popadla do ruky krásně žlutou papriku, kterou jsem zahlédla předtím v kuchyni a vklouzla do střevíců.
„Dobrý den.“ pozdravila jsem s cukerínovým úsměvem sousedku, která vykoukla nenápadně ze dveří, když jsem se obouvala, aby zkontrolovala, jestli odcházím slušně oblečená a zamkla dveře.
„Kampak, Denisko? Na sluníčko, na sluníčko??“ usmála se na mne ta ježibaba a nepokrytě si mne prohlížela, aby mohla při nejbližší sousedské návštěvě poreferovat mamce, že nosím příliš krátké sukně. I když to už tady bylo, možná jí dnes zaujalo něco jiného.
„Na přehradu.“ usmála jsem se na ní a v duchu pěnila, proč zdržuje.
„A to je tam takové teplo?“ starala se dál. „Já ti nevím, takhle s holýma nohama, jestli by sis neměla vzít radši punčošky..“
„Dvacetosm stupňů ve stínu.“ vysvětlila jsem jí a obrátila oči v sloup. Punčošky!!!
„Hmm… Ale stejně..“
„Nashledanou!“ rozloučila jsem se s ní rychle a nedala jí raději příležitost rozvinout další téma. Popadla jsem papriku, kterou jsem si odložila na stojánek s květináčem, který jsme měly za dveřmi a rozběhla se dolů po schodech.
„To kapradí by chtělo asi zalít!“ volala za mnou ještě ta dobrá duše a vybelhala se ze dveří, aby promnula mezi dvěma prsty zkušeně zem v květináči. Raději jsem dělala, že neslyším a brala schody nejméně po dvou.
„Jako troud.“ zaslechla jsem ještě za sebou a rozrazila dveře. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vydala se směrem na rozestavěné sídliště. Za chvilku ze mne pot jen lil a já si musela s úsměvem vzpomenout na sousedku, která měla starosti, aby mne nezábly nohy. Fakt dobrý!
„No konečně.“ vydechl Jirka, když jsem dorazila k soše Golema, která byla to jediné, co tu bylo postavené. Sídliště se začalo s velkým elánem budovat asi před dvěma lety, ale od minulého jara se tu nic nehnulo.
„Náhodou mám ještě minutu!“ podívala jsem se na hodinky.
„Už jsem se nemohl dočkat.“ vysvětlil mi a vlepil mi na přivítanou pusu.
„Neblbni!“ okřikla jsem ho. „Někdo nás uvidí.“
„Nikdo tady není.“ ujistil mne a rozhlédl se kolem. „Co by tady kdo dělal?“
„Třeba to samý co my.“ ušklíbla jsem se.
„Za rohem mám auto. Pojedeme?“ usmál se na mne a pohladil mne něžně po tváři.
„Kam?“ zeptala jsem se a nechala se vzít za ruku.
„Uvidíš.“ pokrčil tajemně rameny a dovedl mne k autu. „Sedni si a prostě se nech unést, jo?“
„Docela riskantní, ne?“ zamračila jsem se. Ale kdo by odolal, že? Já teda rozhodně ne!
„Vůbec ne.“ usmál se a nastartoval. „Prostě mi jen věř.“
„Nevím, jestli je to dobrej nápad.“ zamumlala jsem, ale Jirka mne neslyšel, protože zrovna pustil rádio a vozem se rozlehla písnička od Janka Ledeckého. Pohodlně jsem se zabořila do sedačky a polohlasně si začala broukat písničku. „Pěkná, pěkná, pěkná..“
„Jsme tady.“ vyrušil mne Jirka z mých myšlenek a zabrzdil před maličkým stavením s namalovanými květy mezi okny v nějaké vesničce. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Jsou tady jen tři baráky a ve dvou nikdo nebydlí.“ vysvětlil mi.
„No a?“ nepochopila jsem.
„A od jednoho z těch dvou mám klíče, víš??“ usmál se a zacinkal mi před očima svazkem.
„Kecáš?“ vydechla jsem a vystoupila z auta, abych si prohlédla zblízka chaloupku, která jako by z oka vypadla domečkům z pohádek.
„Naši sem jezdí jen na víkend. Dřív tady bydlela babička.“ usmál se na mne a odemknul zrezivělou branku. Pomalu otevřel, ale přes všechnu opatrnost vrátka kovově zaskřípěla, až mi naskočila husí kůže.
„Pozor na hlavu.“ upozornil mne, když odemkl dveře a pobídnul mne, abych vešla dál. Prošla jsme nízkými dveřmi a zůstala stát v malé chodbičce, ze které vedly dvoje dveře.
„Kudy?“ zeptala jsem se a zadívala na obraz krajinky, který visel na stěně.
„Doleva.“ navigoval mne Jirka a zase za námi zamkl.
Vzala jsem opatrně za kliku a v tu chvíli se ocitla v malované světničce jako z pohádky. Pod maličkým oknem, které bylo zabedněné zeleně natřenou okenicí, stál starodávný gauč s vyřezávanými opěrkami na ruce a uprostřed místnosti velký oválný stůl, kolem něhož bylo rozestavěno pět židlí. Za skly malé kuchyňské linky byly vystavené buclaté hrníčky s namalovanými kvítky a stejné talíře visely na zdi nad kamny.
„Nádhera.“ vydechla jsem a opatrně pohladila vyřezávanou opěrku.
„Sedni si.“ pobídl mne Jirka a skočil na gauč, který pod tím náporem jemně zavrzal. Opatrně jsem se vedle něj posadila a nechala se obejmout kolem ramen. Najednou Jirkovi zazvonil telefon, který měl zavěšený na pásku. Znechuceně ho zvedl a se zachmuřeným výrazem poslouchal.
„Za patnáct minut jsem tam.“ řekl nakonec a já se na něj udiveně podívala.
„To snad ne!“ vydechla jsem, když položil telefon.
„Bohužel..“ pokrčil rameny a políbil mne. „Musím jet.“
„Tak nic, no.“ pokrčila jsem rameny a vstala z gauče. Rozhlédla jsem se ještě jednou po malé světničce a následovala Jirku ke dveřím.
„Příště to snad vyjde.“ usmál se, když zamkl vrátka a schoval klíč do kapsy.
„Možná..“ vydechla jsem a nastoupila do auta. „A možná taky ne.“ dodala jsem po chvíli a pohledem se rozloučila s pohádkovou chaloupkou.



„Mám úžasnej nápad!“ oznámila mi Marcela, když jsem ji pustila k nám do bytu a usadila se pohodlně u mne na posteli.
„No nazdar!“ povzdechla jsem si hraně a chytila se za hlavu. „Doufám, že ne jako vždycky.“
„No dovol.“ ohradila se dotčeně a mrskla po mně dobře cíleným hodem polštář. Obratem jsem jí ho vrátila a gestem jí naznačila, že jsem jedno velké ucho a s napětím poslouchám, co se v její hezké hlavince vylíhlo.
„Uděláme si dámskou jízdu.“ začala rozvíjet svůj geniální nápad.
„Ale…“
„Nepřerušuj!“ usadila mne, hned jak jsem otevřela ústa, takže jsem byla nucená hned zase zmlknout. „Říkala jsi, že David musel někam odjet, takže nám nic nebrání. Přece nebudeš tvrdnout v pátek večer doma.“
„Mám tvrdnout doma nebo na diskárně?“ zašklebila jsem se. „To už mne nějak nebere..“
„Kdo říká na diskárně?“ podivila se nad mojí nechápavostí a zavrtěla hlavou. „Vyrazíme k vám na zahradu a obsadíme chatu!“
„Cože?“ vydechla jsem.
„Uděláme si ohýnek, opečeme buřty, opijeme se a pak někdy k ránu zalehneme.“ osvětlila mi připravovanou akci. „Tenkrát to bylo fajn, ne?“ připomněla mi oslavu mých osmnáctých narozenin.
„Skoro.“ zašklebila jsem se, protože jsem si vzpomněla, jak jsem musela táhnout Marcelu, která nebyla schopná pohybu, do postele, hned potom, co se zbytek kamarádů rozprchl do noci. Že nezmizeli všichni, jsem zjistila až ráno, když jsem se zakopla o Honzu, který se válel na verandě.
„I když buřty nejsou zrovna moc dietní.“ broukla najednou Marcela, která se začala starat poslední dobou o svou štíhlou linii a já se musela rozesmát.
„Bez buřtů to neberu!“ vyprskla jsem a Marcela rezignovaně pokrčila rameny.
„Jednoho snad snesu.“ zachmuřila tvář. „A pak orveme jahody, maliny a rybízek..“ rozzářila se po chvíli a mlsně se olízla.
„Hlavně ne takovej nájezd jako minule!“ upozornila jsem ji na fakt, že nám posledně orvala snad úplně všechno.
„Uvidíme..“ pokrčila tajuplně rameny a zvedla se z postele. „Tak se sbal a za chvíli vyrážíme.“
„No jo, ale nemáme ty buřty!“ pleskla jsem se do čela.
„Neboj, vole.“ oslovila mne důvěrně. „Já už je koupila.“
„Koukám, že sis byla touhletou praštěnou akcí nějak jistá!“ zavrtěla jsem hlavou.
„Pobal nějaký brambůrky, tyčinky, chlast.. Prostě všechno, co najdeš v baráku a za dvacet minut na lavičce.“ cvrnkla mne do nosu a vznešeně vyplula na chodbu. „Zatím pa!“


„Víš proč nesmí prasata na nudapláž??“ položila mi Marcela, už docela vysmátá, zajímavou otázku.
„Ne.“ zavrtěla jsem hlavou a soustředěně otáčela klacek, na kterém se mi pekl už druhý buřtík.
„Protože žerou žaludy!“ zhroutila se kamarádka v záchvatu smíchu do trávy až jí vytryskly z očí slzy.
„Dost dobrý!“ ocenila jsem kvalitu vtipu mezi výbuchy smíchu a strčila přitom špekáček přímo do plamenů.
„Hoří ti buřt!“ upozornila mne Marcela po chvíli a já se mocným máváním pokoušela zachránit pochoutku. Stáhla jsem značně zčernalý buřtík vidličkou na papírový tácek a kriticky jsem si ho prohlížela ze všech stran.
„To je dobrý, já spálený ráda.“ uzmula mi ho Marcela pod rukou a s chutí se do něj pustila. Už asi hodinu si s dietou nedělala pražádné starosti a klidně se nacpávala jak buřty, tak i brambůrky. Vstala jsem znechuceně z kmenu břízy, který nám sloužil jako sedátka a napíchla na klacek další buřt, abych se konečně taky dostala k nějakému jídlu. Když jsem se vrátila k ohni, Marcela zrovna ofoukávala ten svůj, který jí nejspíš spadl v době mé nepřítomnosti na zem.
„Ještě jeden dobrej vtip!“ upozornila mne a zdvihla ukazováček.
„Povídej.“ pobídla jsem ji a pohodlně se uvelebila.
„Jde takhle slepej a jednovokej lesem k babičce a když tu náhle špičatá větev a ten jednovokej si vypíchne to zbývající voko, jo?“ začala Marcela a už se smála. „No a ten jednovokej, teď už bez oka, povídá: Tak jsme došli! A ten slepej: Jé, ahoj babi!“
„To bylo blbý!“ zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Kam na to chodíš?“
„Tak různě.“ pokrčila rameny a zvedla se, aby si došla nalít colu silně zředěnou červeným vínem, které přitáhla z domova.
„Víš proč nemůže mít letadlo děti?“ vrátila se ke mně po chvíli se stupidní otázkou.
„Protože má plechovej ocas.“ odpověděla jsem jí bez zaváhání a Marcela s výbuchem smíchu přikývla.
„Dobrý, ne?“ dožadovala se ocenění.
„Super.“ pochválila jsem ji a poprosila ji, ať si sedne, protože balancovala příliš blízko ohně.
„Klidně.“ odpověděla mi a způsobně se posadila na kmen, čímž mne trochu uklidnila.
„Mám nápad!“ vyhrkla najednou a zase vyskočila. „Zalováme, zavoláme…“ zapletl se jí na chvilku jazyk, než ze sebe dostala, co chtěla. „..Jirkovi!“
„Co?“ vydechla jsem a sáhla jí na čelo, jestli nemá úpal.
„Vždyť nesvítí slunce!“ bránila se mému nařčení a zaklonila hlavu, aby se podívala na nebe, čímž si ale silně narušila rovnováhu a kecla si na zadek do maminčina oblíbeného rododendronu.
„Tak třeba z ohně.“ pokrčila jsem rameny a zadívala se do plamenů.
„Svítíčko nesluní!“ vedla si dál, značně popleteně, svou a snažila se vyhrabat z kvetoucího keře.
„ V klidu, jo?“ upozornila jsem ji a vstala, abych ji pomohla zpátky na nohy. Uchopila jsem ji za lem vytahaného svetru a dotáhla ji zpátky na místo.
„Proč nesluní svítíčko?“ brblala si polohlasně dál a já jen zvedla oči v sloup k noční obloze.
„Je noc, ty vole!“ upozornila jsem ji jemně.
„Hmm..“ přikývla a soustředěně se na mne podívala. V to ji něco blesklo hlavou a začala se znovu hrabat na nohy. „Zavoláme Jirkovi.“ objasnila mi, protože si vzpomněla, co měla před chvíli v úmyslu a hrnula se do chaty, kde měla odložený mobil.
„Ne!“ zařvala jsem a rozběhla se za ní, abych jí ho vyškubla z ruky. Před chatou jsem se ale zamotala do šňůry na prádlo, kterou Marcela krátce po příchodu strhla a natáhla se jak široká, tak dlouhá na trávníku. Marcela nelenila, zaběhla do chaty a pro jistotu za sebou zamkla, protože jí bylo jasné, že bych jí nedovolila uskutečnit hovor, na který se chystala.
„Odemkni!“ zabušila jsem na dveře, ale neodpovídala, protože zrovna soustředěně vyhledávala v seznamu Jirkovo telefonní číslo.
„Už to vyzvání.“ upozornila mě hlasitě přes dveře.
„Ať to nevezme, ať to nevezme..“ opakovala jsem polohlasně pořád dokola jako zaklínadlo, ale Marcelin radostný výkřik ve mně zazdil všechny naděje.
„Ahoj Jirko!“ zakřičela do telefonu a já se rezignovaně posadila na zem za dveře a alespoň poslouchala.
„Přijeď za náma.. Co?.. Kam??.. No sem, na chatu k Denise.“ vysvětlovala mu netrpělivě do telefonu.
„Co, proč?? Jen tak, chceme tě tady!“ objasnila mu po chvíli ticha a já litovala, že nemůžu slyšet i jeho odpovědi.
„Nadrátovaná? Nééé.. Já jsem trapně střízlivá!“ ozvala se najednou a já se musela začít smát.
„Tak Denisu bys chtěl, jo??“ zaslechla jsem a vyskočila na nohy, protože Marcela popošla ke dveřím a odemkla je. „Deniso!“ zařvala aniž si oddálila sluchátko od úst. Jirkovi z toho musely nejspíš prsknout bubínky. Vyrvala jsem ji mobil z ruky a popošla kousek dál.
„Ahoj.“ pozdravila jsem a rychle pokračovala. „Nezlob se, že tě vzbudila, trochu to přehnala a teď neví, co kecá.“
„Ne, v pohodě.“ přerušil mne. „Já jsem stejně nespal.“
„Hmm..“ přikývla jsem a nevěděla, co říct.
„Co tam děláte?“ zeptal se pobaveně, protože nejspíš zaslechl Marcelu, která zrovna začala zpívat nějakou odrhovačku.
„A na přechodu pro chodce, tam drtí Tatra důchodce, černý brýle, bílá hůl, dědek blbec neuhnul..“ pěla s citem a hlavně zatraceně nahlas.
„Taková malá dámská jízda.“ prozradila jsem mu. „Marcely nápad a já na to skočila, protože jsem netušila, že se dokáže takhle zkárovat po jedný flašce vína, co si dotáhla s sebou.“
„Takže nejsem vítanej?“ zeptal se.
„Jestli chceš, aby se ti Marcela hned mezi vrátky pověsila na krk, tak klidně.“ pokrčila jsem rameny. „A to ti garantuju, že se jí pak už jen tak nezbavíš!“
„Tak si to užijte.“ popřál mi. „Kdybys potřebovala pomoct, třeba jí někam odnést, až padne do bezvědomí, tak zavolej.“
„To snad nebude zapotřebí.“ vyděsila jsem se. „Ale přesto dík za nabídku.“
„Tak ahoj.“ rozloučil se a já hned po tom, co jsem mu odpověděla, položila telefon.
„Tak jde?“ skočila mi Marcela na záda, když jsem se vrátila už bez mobila k ohni a vykulila na mne oči.
„Ne.“ zavtěla jsem hlavou. „Docela jsi ho tím zpěvem vyplašila.“
„Střeva tečou do kanálu, Tatra jede dááál!“ dopěla Marcela soustředěně zbytek sloky a zhluboka se napila, teď už neředěného vína.
„Víš co?“ zeptala se mi po chvíli ticha, ale já ji posunkem zarazila, protože jsem zaslechla podezdřelý šramot.
„Ticho!“ okřikla jsem ji, když nedala pokoj a zaposlouchala se. „Někdo tady je.“ oznámila jsem ji tiše a položila si ukazováček na rty, aby hlavně mlčela.
V tu chvíli se mi zdálo jakoby Marcela vystřízlivěla, protože se začala chovat docela rozumně a to jediným možným způsobem, že skutečně zavřela hubu. S napětím jsem špicovala uši a skutečně jsem zachytila něčí zrychlený dech. Vzala jsem do ruky největší poleno, které jsme měly připravené u ohně a druhou rukou posbírala svoje věci. Nenápadně jsem Marcele dala očima signál, že má zdrhat směrem k chatě a vyskočila na nohy. Rozeběhly jsme se jako o závod, ale já, ještě v panice, stačila zacílit na křoví, odkud se ozývalo šustění a dobře mířenou ranou trefit toho, kdo se tam schovával. Že to nebyl jen výplod mojí fantazie, nám bylo jasné, protože se odtud ozval bolestivý výkřik.
Zaběhly jsme do chaty a rychle za sebou zabouchly dveře. Srdce mi tlouklo až v krku a nohy se pode mnou podlamovaly. Marcela, která kupodivu, snad díky tomu strachu, opravdu vystřízlivěla, se rozklepaně posadila na kraj postele.
„Ty krávo, kdo to mohl bejt?“ vydechla vyplašeně a otřela si rukou čelo.
„Tak to netuším.“ pokrčila jsem rameny a odhrnula kraj záclony. „Ty vole, sleduj!“ upozornila jsem ji najednou na stín, který se mihl kolem plotu a zmizel vzadu v sadu.
„Třeba nějakej úchylák.“ pokrčila Marcela rameny a já se otřásla.
„Nejdeme radši spát?“ navrhla jsem po chvíli a byla vděčná, že Marcela přikývla. Stáhly jsme ze sebe svetry a tepláky a zachumlaly se do spacáků, které jsme si připravily, hned jak jsme přijely. Popřály jsme si dobrou noc a já už za chvíli poslouchala Marcelino pravidelné oddechování. Já osobně jsem nemohla zahmouřit ani oko a při každém zapraskání jsem s sebou mocně trhla. Usnula jsem snad až nad ránem, kdy vycházelo slunce, ale stejně jsem si moc neodpočinula, protože mne pronásledovaly podivné sny.


„Tak jak ses vyspinkala?“ hodila jsem po Marcele, která se zrovna protahovala, naducaný polštář. Přímý zásah do hlavy ji poslal zpět do vodorovné polohy a já musela vyprsknou smíchy. Vzhledem k tomu, že už venku svítilo slunce a nikde nebyly žádné podezdřelé stíny, jsme se odhodlaly vylézt, hned potom, co jsme se trochu zlidštily v koupelně, ven před chatu.
„Jdeme se tam podívat?“ ukázala jsem na křoví, kam jsem včera mrskla polínko. Marcela jen pokrčila rameny a neohroženě se vydala tím směrem.
„Sleduj!“ upozornila mne na špačka od cigarety, když rozhrnula okrasné křoví a já jen překvapením polkla. Teď jsme měly důkaz, že se nám to opravdu nezdálo a že jsme si nevybájily, ani ten výkřik plný bolesti.
„Takže tu fakt někdo byl.“ vydechla jsem a rozhlédla se kolem. „Kudy se sem mohl dostat?“
„Myslíš, že je takovej problém přelézt plot?“ zavrtěla Marcela hlavou a obešla záhon s okrasnými květinami. „Tady je to úplně ideální.“ ukázala na místo, kde byly u plotu navršené nějaké trámy. „Ani to neměl moc vysoko.“
„Radši jedeme.“ popadla jsem ji za loket, když neustále zkoumala stopu v hlíně, kterou objevila u nedopalku a odtáhla jsem ji do chaty, abychom si sbalily věci. Ještě jsem posbírala mastné tácky od buřtů, které jsme nechaly v noci rozházené u ohniště, prázdnou flašku od vína, pytlík s navlhlými brambůrky a několik krajíčků chleba, které jsme včera nestačily sníst.
Zamkla jsem chatu a popadla batoh, ve kterém jsem měla smotaný svetr a tepláky. Do ruky jsem vzala jen mobil a vystrčila Marcelu ze vrátek na prašnou cestu.
„Máš všechno?“ zeptala jsem se jí ještě pro jistotu, protože jsem neměla chuť vracet se a když kývla, strčila jsem klíče do kapsy a vydaly jsme se směrem k silnici.
„Koukej!“ dloubla mne náhle Marcela do boku až jsem se prohnula. Otočila jsem se na ni a zadívala se směrem, který mi určila kývnutím hlavy.
„To je Ja…“ chtěla jsem jí obeznámit se jménem našeho souseda, který ryl pilně záhon, ale nedořekla jsem, protože jsem pochopila, proč mne na něj upozornila. Nad levým okem se mu skvěla velké boule s krásně zbarvenou modřinou. „Janoušek..“ vydechla jsem po chvíli dodatečně a zastavila se.
„Ten rýč musí být ale nebezpečný nástroj, viď?“ pronesla Marcela co nejhlasitěji s důrazem na každém slově. „Podívej se jakou má ten ubohý pán velkou modřinu na čele!“ ukázala na něj prstem jako malé dítě a otevřela hraně údivem pusu. Soused očividně znervózněl, ale pokusil se nás nevšímat.
„Zrovna takovou bude mít asi ten úchylák, co nás včera sledoval.“ odpověděla jsem jí neméně hlasitě a všimla si, jak náš soused zrudnul. „Mám takový dojem, že jsem ho tím polenem praštila taky nad levé oko.“
„To je ale divná náhoda!“ zdůraznila Marcela poslední slovo a zavrtěla hlavou. „Zvláštní, viď?“ dožadovala se demonstrativně mého souhlasu, ale já se jen zašklebila, protože jsem si všimla, že celý rozhovor, schovaná za záclonou v okně, sleduje sousedova žena.
„Nebudeme toho hodného pána rušit a raději půjdeme domů.“ pronesla jsem jako vzorná školačka a rozverně poskočila po cestě.
„Pepo!?“ ozvalo se najednou z jejich chalupy výhružné zavolání a pan Janoušek po nás blýskl zle očima.
„Kde jsi přišel k té modřině?“ zaslechly jsme za sebou ještě otázku, kterou vyslovila manželka našeho úchyláka velmi ostrým hlasem a musely zadržet smích. „A nelži!“
Koktání pana Janouška, s nádhernou boulí, za kterou jsem se v duchu musela pochválit, jsme si již nevyslechly a raději se daly do mírného klusu.
„Ta mu dá cerest!“ zasmála se Marcela a přehodila si batoh na druhé rameno. „Možná bude mít ještě dneska moncla i nad pravým očíčkem.“
„Aspoň to bude mít souměrný.“ broukla jsem a zavrtěla nechápavě hlavou. „Řekla bys to do něj?“
„Ani ne.“ pokrčila Marcela rameny. „Vždycky se mi zdál takovej slušnej.“
„To mně taky.“ povzdechla jsem si a vybavila si našeho souseda, jak nám loni pomáhal stavět za chatou kolnu na dříví a nářadí. Je fakt, že se mnou neustále žertoval a když si myslel, že se nedívám, sledoval mne pohledem, ale tenkrát jsem tomu nepřikládala žádný význam. No co, pomyslela jsem si, všichni holt nemůžou být normální, no!



„Jsem doma!“ zakřičela jsem mezi dveřmi a začala se pomalu zouvat. Na rohožce stály malé botičky, tak jsem si myslela, že je u nás na návštěvě Tomík, ale po bytě bylo všude ticho. Nakoukla jsem do kuchyně, hned potom do svého pokoje, ale nikdo nikde. Pomalu jsem otevřela dveře do obýváku a rozhlédla se po pokoji.
„Čau.“ pozdravila jsem maminu, která seděla v křesle a studovala televizní program. „Že se ani neozveš.“ pokárala jsem ji.
„Baf!“ ozvalo se v tu chvíli a zpoza dveří mi skočil na záda Tomášek.
„Fuj, to jsem se lekla!“ vykřikla jsem, aby měl radost a přitiskla si ruku na srdce. „Z toho budu mít šok.“ Prcek se šťastně rozesmál a já ho popadla do náručí.
„Tak vy jste na mně byli domluvený!“ zahrozila jsem mamině prstem, ale Tomík mi prozradil, že to byl jeho nápad. Vzala jsem ho za ruku a prohlédla si zblízka jeho ušmudlanou sádru.
„Cos dělal, prosím tě?“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tunel.“ vysvětlil mi a když jsem se na něj nechápavě podívala, osvětlil mi celou situaci.
„V pískovišti v hradu. Kluci tam přinesli vodu, aby šlo líp stavět a já pak vrtal chodby.“
„Ideální.“ podotkla jsem. „Pak doktor tě zaručeně pochválí až tam přijdeš.“
„Maminka říká,“ pošeptal mi důvěrně, „že se mi do tý doby ta sádra rozpadne sama.“
„Tak to bych se ani nedivila.“ přikývla jsem vážně a posadila se na sedačku.
„Máš hlad?“ zeptala se mamina, když odložila časopis a zkoumavě se na mě podívala.
„Jo.“ vykřikl Tomík dřív než jsem se stačila vyjádřit. „Ale jenom na něco dobrýho.“
„A co by to mělo být, ty mlsoune?“ zeptala se ho.
„Třeba čokoláda.“ zaculil se a posadil se jí na klín. „Taková ta s oříškama.“
„Tomík ví naprosto přesně na co má hlad, viď?“ zasmála jsem se a zvedla se z křesla, protože jsem zaslechla zvonek. Došla jsem se ke dveřím, otevřela a zůstala stát překvapeně na prahu, protože na chodbě stál Radek s velkou kyticí.
„Ahoj.“ vydechla jsem překvapeně, když mi ji podal.
„Všechno nejlepší k narozeninám.“ usmál se a naklonil se, aby mě mohl políbit. Přivoněla jsem si k červeným karafiátům, vkusně zabaleným v celofánu a zakroutila nechápavě hlavou.
„Narozeniny mám přece až příští měsíc.“ podotkla jsem, i když jsem věděla, že to Radek ví naprosto přesně. Chodil je k nám slavit přece od malička.
„Já vím.“ pokrčil rameny a odmlčel se. „Já ale odjíždím o víkendu pryč a vrátím se až na konci září.“
„Pojď dál.“ uvědomila jsem si, že jsem ho nepozvala a nechala ho stát na chodbě. Přehodila jsem si kytici do druhé ruky a sklonila ji k zemi.
„Tak na chvilku.“ zaváhal Radek a sklonil se, aby si mohl rozvázat boty. Ustoupila jsem do chodby, aby mohl vejít a zavřela jsem za ním dveře. Zavedla jsem ho k sobě do pokoje a posadila ho ke stolu.
„Něco k pití?“ zeptala jsem se a když přikývl s úlevou jsem vyběhla z pokoje a zapadla do kuchyně. Nalila jsem mu limonádu a opřela se zády o kuchyňskou linku.
„Kdo to byl?“ nakoukla do kuchyně mamka, které bylo nejspíš divné, že jsem se nevrátila do obýváku.
„Radek mi přišel popřát k narozeninám.“ odpověděla jsem a rozhodila rukama.
„Dneska?“ zeptala se nechápavě a pro jistotu přistoupila ke kalendáři. „Není nějak mimo?“ dodala po chvíli, když zjistila, že se v datumu nespletla ona.
„Těžko říct.“ pokrčila jsem rameny a vydala se s naplněnou skleničkou zpátky do pokoje.
„Kam jedeš?“ zeptala jsem se Radka, když jsem před něj postavila sklenku a posadila jsem se na postel.
„Do Španělska na brigádu.“ usmál se. „Budu trhat na plantáži pomeranče.“
„Tak to ti docela závidím.“ povzdechla jsem si. „Rozhodně lepší než se otravovat denně osm hodin v kanceláři.“
„Takže nastupuješ přece jenom po prázdninách na úřad?“ pochopil moji narážku.
„Nic jinýho mi nezbývá, když nechci být na podpoře.“ pokrčila jsem rameny. „Nic lepšího se tu nevyskytuje.“
„Můžeš jet se mnou.“ usmál se. „Práce je tam prý až dost. Stačí říct.“
„Ne, díky.“ odmítla jsem. „To bych nevydržela, tři měsíce bez Davida.“
„Aha.“ kývl a zamyšleně se podrbal ve vlasech. „Radši půjdu.“
„Chvátáš?“ uvedla jsem se z postele, ale Radek pokrčil rameny.
„Asi jo.“ přikývl po chvíli a já se po něm nechápavě podívala.
„Nashledanou.“ zavolal na maminku, kterou zahlédl v kuchyni a otevřel dveře na chodbu.
„Měj se tady hezky.“ popřál mi ještě a vlepil mi neohrabanou pusu na tvář.
„Ahoj.“ vydechla jsem. „A přivez mi nějaký pomeranče!“ zavolala jsem za ním ještě, když začal sbíhat schody. Na jednu stranu mi ho bylo líto. Už ve školce jsme si přece slíbili, že se vezmeme, vzpomněla jsem si na dávný slib a s povzdechem zavřela dveře.



„Pojď dál.“ usmála jsem se, když jsem zjistila, že ten maniak, který tak zběsile vyklepával na naše dveře nějaké šílené rytmy, je Marcela a ustoupila do chodby, aby mohla projít.
„Čest práci.“ pozdravila mne, ale odpovědi se jí nedostalo. Pouze jsem si významně zaklepala na čelo a zavrtěla nechápavě hlavou.
„Vidíš to?“ sepnula jsem po chvíli teatrálně ruce a vzhlédla ke stropu. „Tak tohleto já mám za kamarádku. Za co mě trestáš?“
„No dovol.“ urazila se Marcela a strčila do mne až jsem popolítla ke dveřím do pokoje. „Radši skoč pro něco dobrýho, já se zatím usadím.“ oznámila mi klidně a rukama naznačila, kam jako mám už padat.
„Nic tady není.“ vysvětlila jsem jí a otevřela demonstrativně lednici dokořán. Když však Marcela hbitě přiskočila, rychle jsem ji zabouchla.
„Mně neoblafneš.“ zamávala mi výhružně ukazováčkem před nosem. „Zahlídla jsem něco jako plechovku s broskvemi.“
„To se ti jen něco zdálo.“ poplácala jsem ji chápavě po rameni. „Normální halucinace, to se někdy stává.“
„Já ti dám halucinace!“ odstrčila mne a vytáhla z útrob ledničky vítězně broskvový kompot.
„Tak jo, no.“ pokrčila jsem rameny a rezignovaně ji podala otvírák na konzervy.
Mezitím, co se dobývala do plechovky, jsem se posadila ke stolu a poslouchala její vyprávění. Najednou mi došlo, co mi vykládá.
„Jak do Řecka?“ zeptala jsem se jí nechápavě.
„Letadlem.“ odpověděla mi klidně, i když jí muselo být jasné, že na dopravní prostředek jsem se neptala. Nabodla na vidličku velkou půlku nádherně zbarvené broskve a nacpala mi ji do pusy, až jsem se málem zalkla.
„Naši chtějí, abych s nimi jela na dovolenou.“ pokrčila rameny a zalovila v kompotu.
Spolkla jsem poslední sousto a zavrtěla jsem hlavou. „To nemyslíš vážně?“
„Naprosto.“ přikývla. „Máma chce, abych jim věnovala alespoň dva týdny z posledních prázdnin, pak prý zanedlouho vylétnu z hnízda a oni zůstanou sami jako kůl v plotě.“ vysvětlila mi jasně.
„Dva týdny?“ obrátila jsem oči v sloup. „Co tady budu dělat?“
„Vždyť máš Davida.“ uklidnila mě. „Myslím, že opuštěné káčátko z tebe rozhodně nebude.“
„No jo, ale..“ ohradila jsem se a pak jsem zmlkla, protože mě Marcela přerušila.
„Co mám říkat já?“ nafoukla tváře. „Čtrnáct dní bez Jirky. Co když mi ho tady nějaká zatím sbalí?“
„Hmm.“ zahučela jsem neutrálně a vyhnula se jejímu pohledu.
„Budeš mi ho hlídat, jo?“ napadlo ji najednou a já se málem udávila na soustu, které jsem si právě strčila do pusy. Marcela mě praštila vší silou do zad a já se slzami v očích vykašlala broskev z plic. Prudce jsem vydechla a složila hlavu do dlaní, aby mi neviděla do obličeje. To jsi řekla tý pravý, pomyslela jsem si v duchu a snažila se tvářit co nejklidněji, i když Marcela začínala rozvíjet teorii, jak by se to dalo zařídit a div mi nerozepsala i plán, kdy budu chodit cvičit, aby byl Jirka pod kontrolou.
„Na druhou stranu se tam docela těším.“ pokrčila po chvíli rameny a zasnila se. „Moře, krásný pláže s bílým pískem, palmy..“
„Nádherně opálení kluci.“ dodala jsem, ale Marcela se jen zasmála.
„Na Jirku mít nebudou.“ zavrtěla po chvíli hlavou a já šla málem do kolen. Ta holka je fakt nepřesvědčitelná. I když proč ne? Ten Jirkovo propalující pohled nezamotal hlavu jenom jí.
„Doufám, že si aspoň všimne, že tu nejsem a začne se mu po mně stýskat.“ vydechla a přivřela oči.
„Hmm.“ přikývla jsem.
„Myslíš, že jo?“ zatřásla se mnou a podívala se na mne doširoka otevřenýma očima s nadějí. Neutrálně jsem pokrčila rameny, ale když jsem zjistila, že na mně visí pohledem, tak jsem přikývla. „Určitě.“
V tu chvíli jsem se cítila jako největší zrádce. Ale proč? Vždyť s ním nechodí a on ani nemá zájem, přesvědčovala jsem se v duchu a pokusila se vyhnat z hlavy pocit viny.
„Musím letět.“ uvědomila si asi po půl hodině Marcela, když se jí pohled zastavil na nástěnných hodinách a praštila se do čela. „Měla jsem ještě něco zařídit.“
Vyskočila jsem se židle a uvědomila si, že jsme celou dobu kecaly v kuchyni a ani jsme se neobtěžovaly dojít do pokojíku. Sklidila jsem ze stolu upatlanou plechovku od broskví, která zela prázdnotou a smetla z ubrusu s květinovým vzorem pomyslné drobky.
„Radek taky odjíždí.“ vzpomněla jsem si najednou a obeznámila jsem jí s celou situací.
„Přišel ti popřát k narozeninám, který máš až za měsíc?“ nechápala. „No to je teda odvaz.“
„To teda určitě.“ zavrtěla jsem hlavou. „Nejspíš chtěl využít situace.“ zamyslela jsem se. „Chtěl pusu na cestu a jen tak se mu to zdálo blbý.“ usoudila jsem nakonec.
„Vždyť tě balí od první třídy.“ obrátila Marcela oči ke stropu.
„Náhodou od školky.“ upozornila jsem ji se zdvihnutým ukazováčkem.
„Tak to je teda vůl.“ usoudila už ve dveřích a nazula si boty. „A hlavně dost pomalej.“
Pokrčila jsem neutrálně rameny a teatrálně si povzdechla. „Každý nemůže být bohužel tak krásný, inteligentní a navíc ještě rychlý jako ty, dušinko.“
„Ale tak pomalej a blbej taky, ne.“ odtušila. „Tak ahoj.“
„Čau.“ vyprskla jsem a se smíchem zavřela dveře. Ta Marcela je ale číslo!



Seděla jsem na bobku mezi záhony jahod a probírala se listovím, abych odhalila krásně zbarvené jahůdky a otrhala je, podle přesných instrukcí, do připravené misky. Minimálně každou třetí, vždy tu největší, jsem si mechanicky strčila do pusy, takže jsem se nemohla divit, že když mi přišla mamka mísu odebrat, zela ještě prázdnotou.
„Ty netrháš.“ upozornila mne na nedostatek plodů a ukázala na pár jahod, které se krčily na dně.
„Trhám.“ ujistila jsem ji a názorně předvedla jak.
„Tak to tady budeme hodně dlouho.“ obrátila oči v sloup, když jsem si narvala obrovskou jahodu do pusy a přeměnila se tak na moment na křečka.
„Už trhám.“ usmála jsem se a důkaz upustila do misky asi tři po sobě jdoucí jahůdky, které mi padly pod ruku. Čtvrtá putovala zase do pusinky. Mamka jen mávla rukou a vrátila se zpátky do skleníku, aby ošetřila nějakým prapodivným roztokem keříky rajčat.
Pustila jsem se s vervou do trhání, protože mne už brněly přesezené nohy a slunce nepříjemně pálilo do zad a za chvíli jsem se vynořila z bujného jahodí s plnou miskou.
Odložila jsem ji na stolek na verandě k natrhaným rajčatům a rozběhla se k vysoké bříze, na které jsem měla odmala připevněnou houpačku. Dosedla jsem na sedátko a pevně se chytila řetězů. Za chvíli už jsem lítala až mezi větve a prudce se zakláněla, abych neztratila švih. Vlasy za mnou vlály a na tváři jsem cítila po tom horku příjemný vánek. Po chvíli jsem se přestala odrážet a se zavřenýma očima nechala houpačku, aby se pomalu zastavila. Zadrhla jsem nohama o zem a zůstala bez hnutí sedět. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do slunce, až mi splynulo v barevné šmouhy a kruhy. Zavřela jsem oči, ale pořád jsem viděla ve tmě červená světla, která jakoby vybuchovala v roje barevných jisker. Protřela jsem si oči, abych se zbavila rudých kruhů a vyhnala z hlavy všechny myšlenky, které se mi tam náhle vyrojily.
I v pohledu do slunce jsem před sebou viděla tvář. Ale věděla jsem, že by bylo mnohem snadnější kdyby byla Davidova a ne Jirky.
„Deniso!“ vyrušilo mne z přemítání najednou maminčino volání a polekaně jsem seskočila z houpačky. Ještě, že nikdo neumí číst myšlenky, pomyslela jsem si a rozběhla se ke skleníku, abych se zeptala mamky, co potřebuje. Pomohla jsem jí zalít oba skleníky a za chvíli jsem již seděla u skalky a drolila v rukou hrudky hlíny, které se mi rozpadaly v prstech na prach.
„Stalo se něco?“ přistoupila ke mně po chvíli maminka a položila mi ruku na rameno.
„Ne, nic.“ vzhlédla jsem k ní udiveně a vyskočila na nohy. „Proč?“
„Jsi pořád taková zamyšlená.“ pokrčila rameny. „S Davidem všechno v pořádku?“
„Naprosto.“ přikývla jsem a odvrátila pohled. S Davidem jo, ale se mnou není všechno v pořádku! Chtělo se mi to zakřičet, ale jen jsem se kousla do rtů a spolkla to. Tohle si musím vyřešit sama.


„Rozejdeš se s ním?“ vydechl Jirka a pevně mě k sobě přivinul. Prudce jsem zvedla hlavu, abych mu viděla do očí a jemně ho odstrčila.
„Cože?“
„Rozejdeš se s ním?“ zopakoval mi doslova otázku a vzal mi za bradu, abych neuhnula pohledem.
„Já..“ zajíkla jsem se. „..nemůžu.“ vydechla jsem po chvíli. „Miluju ho a..“
„A mne máš jenom ráda?“ skočil mi do řeči.
„Ne.“ zavrtěla jsem hlavou. „Tebe..“
„Miluju a jeho mám ráda?“ přerušil mne znovu.
„Nevím.“ pokrčila jsem nakonec rameny a kapitulovala před jeho pohledem, který se mi propaloval kůží. „Fakt nevím..“
„Tak si to rozmysli.“ usmál se a jemně mne políbil.
„Tím chceš říct buď a nebo?“ strnula jsem. „Že si jako mám vybrat?“
„Nezdá se ti to snad?“ podíval se mi do očí a přejel mi ukazováčkem po horním rtu. Celá jsem se zachvěla a zkřížila před sebou ruce v obranném gestu.
„Chtěl jsi to takhle.. Věděl jsi to...“ zašeptala jsem. „Je to tvůj nejlepší kamarád.“
„Právě proto.“ přikývl a poodstoupil. Opřela jsem se o kmen stromu a vůbec nedbala na to, že se ušpiním, protože kůra byla ještě vlhká od ranního deště. Jirka mne vytáhl za město, kde jim patřila zahrada s velkým sadem, v kterém jsem se od rána procházeli, bez obav, že by nás někdo mohl vidět.
„Už mne to nebaví.“ oznámil mi po chvíli. „Schovávat se.“
Dosedla jsem na bobek a utrhla luční zvonek. Dělala jsem, že jsem tohle přiznání přeslechla, protože jsem v nejmenším netušila, co bych mu měla odpovědět. Přistoupil ke mně, nadzvedl ze země a prudce mě objal, až jsem překvapením upustila modrý zvoneček.
„Miluju tě.“ vydechl mi do úst při žhavém polibku a já cítila, jak se pode mnou podlamují nohy. Jemně mne položil do vysoké trávy a nepřestával mne líbat. Bloudil mi rukou po kopečcích ňader a já cítila příjemné mravenčení. Tiskla jsem se k němu, vzpínala se, když se nadzvedl, abych se nepřerušil dotek našich těl, ale v tom nejkrásnějším jsem to přerušila.
„Nemůžu.“ odstrčila jsem a posadila se, abych si zapnula knoflíčky na šatech. Upravila jsem si rozcuchané vlasy, složila hlavu do dlaní a prstem si přejela přes naběhlé rty. Teprve po chvíli jsem se podívala na Jirku, který seděl kousek vedle mne a nechápavě si mě prohlížel. V jeho uhrančivých očích bylo najednou něco, co jsem mohla identifikovat snad jedině jako bolest.
„Promiň.“ zašeptal najednou a já překvapeně nakrčila čelo. Omlouvat bych se měla spíš já.
„Za co?“ zeptala jsem se tiše.
„Chci tě, miluju tě, ale nemám právo si dávat žádný podmínky..“ pokrčil rameny. „Rozhodni se sama. I když se s ním nerozejdeš, já se tě nevzdám. Prostě nemůžu.“
Natáhl se a podal mi květ zvonku, který jsem předtím utrhla. Rozevřela jsem dlaň a nechala si na něj ten jemný kvítek položit. Romantika jako vyšitá, pomyslela jsem si. Ale jednu chybičku to má. Nemůžu vzít tohohle kluka za ruku a projít s ním celé město, aby všichni věděli, jak se milujeme, protože na mne někde v paneláku ve čtvrtém patře čeká úplně jiný kluk, který miluje mne. A já jeho. Nebo ne?


„Kdes byla, prosím tě?“ vyjela na mne Marcela, když jsem zvedla po druhém zazvonění telefon a ignorovala můj pozdrav.
„Vždyť jsem to zvedla hned.“ bránila jsem se.
„Nemyslím teď, ale ráno.“ vysvětlila mi. „Pokouším se tě dovolat už od devíti a marně.Mělas to vypnutý.“
„Byla jsem u nás na zahradě.“ zalhala jsem. „Nevšimla jsem si, že už mám jenom jednu čárku a nedala ho včera na nabíječku. Po půl hodině na zahradě zapípal a bylo po něm.“
V duchu jsem se musela usmát. Telefon byl vypnutý a pohozený celou dobu na sedačce Jirkova auta, aby nás v sadu nic nerušilo.
„Potřebuju si koupit nový plavky.“ přerušila moje vysvětlování. „Půjdeš se mnou?“
„Tak přijď k nám a vyrazíme.“ přikývla jsem, protože jsem stejně neměla co dělat. David byl od rána na nějakém školení plavčíků a Jirka už musel do posilovny.
„Za moment jsem u tebe. Tak čau.“ rozloučila se Marcela.
„Ahoj.“ odpověděla jsem a položila telefon. Pomalu jsem došla k posteli, kde jsem měla pohozený památník a otevřela ho přesně uprostřed. Špičkou prstu jsem pohladila kvítek lučního zvonku, který jsem si dala vylisovat na památku a po tváři se mi rozlil úsměv. Vzpomněla jsem si, jak mne Jirka lechtal stéblem nějaké trávy po krku a nakonec po celém těle a mimoděk se zachvěla. Rychle jsem zabouchla památník a strčila ho mezi ostatní knížky do police.
Zašla jsem do kuchyně a než jsem snědla rajče, které jsem objevila v ledničce, Marcela už bouřila na dveře. Vyklepávala opět nějaký nový rytmus a já se jen se zavrtěním hlavy vydala otevřít.
„Čau, pojď dál.“ pozvala jsem ji a uhnula od dveří, protože jinak by mne zalehla. Sklonila se totiž k noze, aby si rozepnula pásek na nových střevících a než se jí to podařilo, ztratila rovnováhu a rozplácla se u nás v chodbě.
„Idiotský boty.“ vyšuměla a trhla nešetrně za pásek, který nakonec povolil. Naštvaně mrskla se střevícem za dveře a vyhrabala se zpátky na nohy.
„Boty za to nemůžou.“ usmála jsem se líbezně. „Dřevák je spíš majitelka.“
„Ha. Ha. Vtipný.“ pronesla s vážnou tváří a přistoupila k zrcadlu, aby zkontrolovala, jestli při jejím držkopádu neutrpěl náhodou účes.
„Cos dělala na zahradě?“ zeptala se najednou a odvrátila se konečně od zrcadla. „Neříkej, že makala?!“ nakoukla za mnou do kuchyně a zvědavě nadzvedla obočí.
„Cože?“ otočila jsem se po ní nechápavě a pak mi to došlo. „Jo, na zahradě!“ ťukla jsem se do čela. „Máma přinesla včera večer nějaký sazenice, tak jsem je musela jet napíchat do skleníku, protože do odpoledne by prý nevydržely.“
„Maniak.“ zhodnotila moji časnou ranní aktivitu a chopila se utěrky, aby mi pomohla zlikvidovat horu nádobí, kterou jsem vršila na lince. Ne, že by byla tak aktivní, ale už se nejspíš viděla v obchoďáku v oddělení plavek.




„Tak který myslíš?“ dloubla do mne Marcela, když zjistila, že neobdivuju plavky, ale koukám, kde co lítá.
„Oboje ti slušely.“ pokrčila jsem rameny a podívala se na pult, kde ležely dva modely, které postoupily do finále. „V těch žlutých víc vynikne opálení.“ poradila jsem jí.
„No jo, ale v těch černých to vypadalo, že mám větší prsa.“ zafňukala. Chytila jsem se za hlavu a podívala se na prodavačku, která zadržovala smích. Ani jsem se jí nedivila, nakupování s Marcelou se podobalo komedii vždycky. Významně jsem si zaklepala na hodinky a strčila jí je před oči.
„Už jsme tady hodinu, drahoušku!“ prozradila jsem jí. „Tak už si vyber.“
„Tak který?“ udělala na mne prosebný kukuč. „I když tyhle taky nebyly špatný.“ sáhla najednou do hromady, kterou jsme už odsunuly a vytáhla světlounce modré s vysokými výkrojemi.
„Tyhle.“ vrazila jsem jí do ruky ty žluté a modré hodila zpátky na pult.
„Slečna už si vybrala, bude platit.“ oznámila jsem prodavačce s úsměvem a nedbala Marcelina brblání.
Když jsme konečně vypadly z obchodu, musela jsem si vydechnout. Zastavily jsme se u stánku se zmrzlinou, která se v slunci roztékala rychleji, než jsme stačily lízat a za chvíli byly upatlané až za ušima. Bavily jsme se celkem dobře celé odpoledne, až na chvíle, kdy Marcela zavedla řeč na Jirku a já v tu chvíli netušila, jak se mám tvářit. Nedokázala jsem ji povzbuzovat v naději, že už určitě konečně zabere na její vnadné úsměvy a raději jsem mlčela.
„Musíme ho dostat do bazénu.“ plánovala vesele. „Teď když mám ty nový plavky!“
„Jestli pomůžou.“ broukla jsem skepticky a vzápětí se zastyděla, protože si mne Marcela nechápavě přeměřila pohledem.
„Hezká jsem, milá jsem, inteligentní taky.“ vypočítávala na prstech. „Tak proč se nechytá?“ povzdechla si na konec. „Když ho miluju?“
Tak to já taky, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neřekla nic. Jen jsem pokrčila rameny a poslouchala dál Marcelin monolog.
„Já ho prostě musím dostat.“ dupla si najednou a já se na ni překvapeně podívala.
„Klid.“
„Nejradši bych se na tu dovolenou vykašlala.“ prozradila mi po chvíli. „A nebo ho vzala s sebou.“ zasnila se. „Procházeli bychom se spolu po plážích, blbnuli v moři, pořád se líbali a..“
„Tak na to rovnou zapomeň.“ přerušila jsem ji a vzpomněla si na vylisovaný zvonek. Jirka je můj! I když…
„Ty mi teda přeješ.“ usmála se kysele a vyrušila mne z mých myšlenek.
„Drž se reality.“ doporučila jsem jí a schválně odvrátila hlavu, abych se nemusela dívat na ten její nešťastný výraz. Stejně za to můžu já, pomyslela jsem si, kdybych nebyla, Jirka by s ní už určitě začal chodit. Tak proč to neskončíš, Deniso, zeptala jsem se jízlivě sama sebe v duchu. Stejně to nezvládáš!


Opatrně jsem se rozhlédla, jestli kolem někdo není a zaběhla do velkého seníku, který stál zapomenutý za městem u stavení, kde už dávno nikdo nebydlel. Zapřela jsem se do velkých dřevěných vrat, která se se skřípáním pomalu otevřela a po žebříku vylezla do patra, kde jsem se uvelebila na velké hromadě voňavého sena. Romantické místo, pomyslela jsem si a přivřela oči. Jirka má docela zajímavé nápady! I když, kde jinde se můžeme setkat, aby nás nikdo neviděl, že?
„Deniso?“ ozvalo se najednou zezdola nesmělé zavolání.
„Tady jsem.“ vyklonila jsem se z patra a vyzvala ho posunky, aby vylezl za mnou. „Ahoj.“
„Ahoj.“ zamrkal Jirka a za chvíli byl u mne. „Bál jsem se, že nepřijdeš.“ zamumlal mi do vlasů a políbil tak intenzivně, až mne zamrazilo.
„Já taky.“ vydechla jsem tiše a pevně se k němu přitiskla. „Vyrazila jsem na poslední chvíli.“
„Nestíhala jsi?“ zeptal se a pohladil mne po vlasech.
„Stíhala.“ pokrčila jsem rameny. „O to nešlo.“
„Snad to nechceš skončit?“ podíval se na mne zkoumavě.
„Asi by to bylo lepší.“ přikývla jsem. „Chtěla jsem zůstat doma, ale to bych se musela přivázat, protože..“
„Protože tě to sem táhlo stejně jako mě!“ dokončil Jirka za mne a jemně mě položil do sena. Jen jsem přikývla a poddala se jeho rukám.
„Miluju tě.“ zašeptal a vytáhl z hromady dlouhé stéblo, aby mne mohl lechtat pod krkem. Rozepnul mi dva horní knoflíčky a odhalil tak bělostnou krajku mojí podprsenky. Když pokračoval stéblem v úžlabině mých ňader, musela jsem se prohnout a přitisknout ho k sobě, protože jsem to nemohla vydržet. Nejdřív jsme se líbali jen tak něžně, měla jsem pocit, jako kdyby se mne dotýkal motýl, ale po chvíli se naše polibky staly vášnivějšími. Jirka drtil moje ústa v agresivním polibku a zatím mi rozepínal ostatní knoflíčky. Prohnula jsem se v kříži, aby ze mne mohl stáhnout halenku a zároveň nahmatat sponu na podprsence. Když se mu to konečně povedlo, odhodil ji kus od nás do sena a sám si na chvíli klekl, aby se mohl zbavit trika. Laskal mne tak intenzivně, že jsem pomalu nevěděla o světě. Poddávala jsem se jeho dotekům a nevnímala nic jiného než jeho rty a ruce bloudící po mém těle.
„Pst..“ zašeptal najednou a položil mi dlaň na ústa, aby ztlumil moje sténání. Kousla jsem se do rtů a naslouchala stejně jako on šramotu, který se ozýval zezdola.
„Tak ukaž.“ zaslechla jsem najednou dětský hlas a udiveně se podívala na Jirku.
„Nejdřív ty.“ přikázal druhý hlásek, který patřil holčičce. Opatrně jsme se s Jirkou posunuli a škvírou mezi prkny se zadívali dolů. Naproti sobě tam stáli chlapec s děvčátkem a vzájemně se okukovali. Pak najednou chlapec spustil kalhoty a vyhrnul si košilku. Musela jsem se kousnout do rtů, abych nevyprskla smíchy. Podívala jsem se na Jirku, ale ten momentálně zápasil se stejným problémem. Zakousl se do ukazováčku a snažil se být co nejtišeji.
„Hmm.“ přikývla holčička, když si ho důkladně prohlédla a nechala ho, aby si zase natáhl kalhoty. Když však přišla řada na ní a chlapeček se dožadoval podívání, vzala najednou nohy na ramena a pelášila pryč, jen se za ní zaprášilo.
„Teda Veruno!“ zakřičel chlapec a rozběhl se za ní. „To si odneseš!“
Počkala jsem až za nimi bouchla vrata a se smíchem se obrátila na záda. „Dobrý, ne?“
„Skvělý!“ vypravil ze sebe mezi dvěma záchvaty smíchu a lehnul si vedle mne. „Začínají celkem brzo, co?“
„Já si myslím, že v šesti letech je nejvyšší čas.“ zamyslela jsem se.
„Tak to jsem se jí mohl ukázat taky, aby věděla, do jakých rozměrů to může až narůst.“ zasmál se a přitiskl si mojí ruku na bouli v riflích.
„To by měla trauma do konce života.“ usadila jsem ho a natáhla se po halence, která ležela opodál, abych se zakryla.
„Ne, ne..“ vzal mi ji Jirka z ruky a hodil ji o kousek dál. „Žádný takový. Pokračujeme..“
„Počkej.“ zarazila jsem ho, protože mne něco napadlo. „Kde se tady mohli vzít, vždyť tady nikde není široko daleko žádný barák?!“
„Třeba jsou tady na výletě s rodiči a odběhli si.“ pokrčil rameny a dál se nerušeně věnoval mých prsům.
„Chceš tím říct, že tam venku může být horda lidí?“ posadila jsem se se zděšeným výrazem a povytáhla tázavě obočí.
„Právě proto teď nemůžeme vylézt.“ pokrčil rameny a překulil se se mnou na záda. Prudce vnikl jazykem do mých úst a já přestala protestovat. Přejížděl mi dlaněmi rytmicky po zádech a po zadečku a já měla pocit, jakoby se po mě procházelo celé mraveniště.
„Už dost.“ zasténala jsem po chvíli a odsunula jeho ruku, která se mi pokoušela stáhnout kalhotky.
„Proč?“ zdvihla ke mně hlavu a podíval se mne očima zastřenýma touhou.
„Protože.. Ach!“ vydechla jsem najednou prudce, protože Jirka neposlouchal, ale naopak se začal věnovat jiné činnosti. Políbil mě drsně na bříško a jazykem obkroužil pupík. Chtěl pokračovat i níž, ale zabořila jsem mu ruce do vlasů a donutila ho, aby zvedl hlavu.
„Ne.“ pronesla jsem důrazně a podívala se mu do očí. „Musím domů..“
„Ještě chvíli.“ zaprosil s úsměvem a udělal na mne psí oči. Jak ráda bych přikývla a nechala ho ať si se mnou dělá co chce, ale rozum mne varoval, abych to skončila dokud není pozdě.
„Ne.“ zopakovala jsem znovu pevně a dala mu krátkou pusu na rty. „Fakt musím.“
„Škoda.“ usmál se a vytáhl mi z vlasů stéblo. „Bylo to nádherný a mohlo to být ještě lepší.“
„Příště..“ zamrkala jsem se na něj, ale ihned se kousla do rtů. Přece jsem si říkala, že už žádné příště nebude! Jirka vstal a začal shánět po seníku kousky našeho oblečení, které ve víru vášně rozházel všude kolem. Pokusila jsem se co nejlépe upravit, vytřást z vlasů a z oblečení zbytky sena a pak jsem teprve následována Jirkou slezla po žebříku dolů.
„Počkej chvilku.“ zastavil mne, když jsem chtěla vzít za vrata a opatrně nakoukl ven. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že by tam mohl někdo být a klidně jsem vylezla.
„V pohodě.“ usmál se Jirka a políbil mne. „Můžeme jít.“
„Běž první.“ pohladila jsem ho po tváři. „Chvíli počkám a pak půjdu taky.Kdyby náhodou někde někdo.. Je ti to jasný?“
„Dobře.“ přikývl a ještě jednou si mne k sobě přitáhl. Přivřela jsem oči a vychutnala si poslední polibek.
„Ahoj.“ vydechla jsem, když mne pustil a vystrčila ho ze vrat.
„Ahoj.“
Zůstala jsem stát na místě a sledovala, jak se jeho postava pomalu vzdaluje. Přeběhl louku a ladně přeskočil strouhu, aby se dostal na kamenitou prašnou cestu, kde měl zaparkované auto, které tady odtud ovšem nebylo vidět. Zašla jsem zpátky do seníku a posadila se na malou hromádku sena, které spadalo nejspíš z hora a složila hlavu do dlaní. Ještě teď jsem cítila na těle Jirkovo doteky, které byly tak strašně příjemné, ale teď mi bylo, jako by mi tam vypálil svými dlaněmi nějaké znamení. Povzdechla jsem si a pomalu vstala ze země. Máš to těžký Deniso, pomyslela jsem si a vykročila svižně ze seníku.
„Ale musíš to zvládnout!“ dodala jsem po chvíli polohlasně a zadívala se do nebe. Ani slunce nepřestalo svítit, tak se toho zase tolik nestalo, ne?!


„Tak co, brouku? Jak se vede?“ mrkla jsem na Tomáška a rozcuchala mu jemné vlásky.
„Dobře.“ přikývl s plnou pusou čokolády, kterou jsem mu přinesla a tajemně se na mne usmál. „Hádej, co se stalo?“
„Tak to teda netuším.“ pokrčila jsem rameny a vzala mu z ruky opatlaný staniol.
„Budeme mít čápa!“ prohlásil vítězoslavně.
„Cože?“ užasla jsem nechápavě.
„Ale jdi ty, brepto...“ vložila se do rozhovoru Martina, která vyšla z koupelny z košíkem mokrého prádla. „Trochu jsi to popletl, ne?“
„Snad nečekáš mimino?“ vydechla jsem překvapeně a když Martina s úsměvem přikývla, zavrtěla jsem nechápavě hlavou. „To teda nevím, kdy jste to mohli provést, vždyť tady Michal věčně není.“ poukázala jsem na švagrovo zaměstnání. Pracoval jako architekt a momentálně dohlížel někde na stavbu velkého mostu.
„Ale občas přijede, nechá most mostem a pak..“
„..dělá čápy!“ dořekla jsem za sestru a schytala výchovný pohlavek.
„Žádný čápy.“ ohradila se. „Tomík to popletl, viď?“ mrkla na malého a pohladila se ještě po plochém břiše. „Michalku.“
„Jak víš, že to bude holka?“ zakřenila jsem se na ní a moje sestra jen potřásla hlavou.
„Vím, co dělám, ne?“
„Tak to potom jo.“ přikývla jsem souhlasně s vážným výrazem a sundala si z krku Tomíka, který na mne s rozběhem hupsnul. „Doufám, že to bude hodnější než tenhle rarášek.“ povzdechla jsem si a pokusila se zlochtat prcka, který se mi svíjel v náručí.
„Určitě!“ přikývla Martina a popadla košík prádla, který si odložila na stůl. „Snad..“ povzdechla si dodatečně ve dveřích, když ze sebe vyrazil Tomík pronikavý výkřik. Ten, kdo by ho neznal, by si mohl myslet, že jsem se ho zrovna pokusila zavraždit, ale Martině bylo jasné, že je to jen jeden z jeho bojovných pokřiků a proto za sebou zavřela v klidu balkónové dveře a začala věšet čerstvě vyprané ručníky.
„Budeme si stavět, jo?“ vyvlíkl se mi Tomík najednou z náručí a aniž čekal na odpověď, popadl kyblík kostek a vysypal ho na jednu velkou hromadu uprostřed pokoje. Dosedla jsem na koberec a namátkou vyhrábla pár kostek, z kterých jsem začala stavět věž.
„Ale ne.“ smetl ji Tom jedním pohybem z povrchu. „Stavíme hrad.“
„A hrad snad nemá věže?“ zeptala jsem se nechápavě a začala vršit kostky zpátky na sebe.
„Ale ne takhle divný.“ zchladil Tomík moje budovatelské nadšení a začal mi názorně vysvětlovat, jak má takový hrad vypadat.
Domů jsem odcházela za dvě hodiny sice unavená, ale do detailů poučená, jak se staví správný hrad.


Protřepala jsem si ještě mokré vlasy a seběhla schody od bazénu. V chodbě před posilovnou jsem se zastavila a podívala se na hodinky, protože Marcela, s kterou jsem se domluvila, tam ještě nestála.
„Ahoj.“ ozvalo se najednou od dveří a já se překvapeně otočila.
„Ahoj.“ vydechla jsem, když jsem poznala Jirku a popošla blíž k němu.
„Byla jsi v bazénu?“ zeptal se celkem zbytečně a zastrčil mi pramen mokrých vlasů, který mi padal do obličeje, za ucho. Lehce jsem přikývla a když se ke mně naklonil, nastavila jsem rty. Nejprve mne políbil jen tak krátce, sotva se svými hebkými rty dotkl těch mých, ale když viděl, že nikdo není v dohledu, tak mne pevně objal a začali jsme se líbat.
Najednou jsem uslyšela cvaknutí dveří a rychle od Jirky odskočila. Bohužel nejspíš příliš pozdě, protože když jsem se podívala ke vchodu a uviděla Marcelu, která stanula ve dveřích, bylo mi jasné, že to viděla. Zůstala stát napůl nakročená ve dveřích se zamrzlým úsměvem na tváři a sledovala nás dokořán rozšířenýma očima.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ji přiškrceným hlasem a udělala krok směrem k ní. V tu chvíli, kdy já jsem nakročila, ona couvla a zavrtěla nechápavě hlavou.
„Ty seš mrcha.“ procedila po chvíli nenávistně a zabouchla za sebou prudce dveře.
„Počkej!“ chtěla jsem se za ní rozběhnout, ale Jirka mne chytil za ruku.
„To nemá cenu.“ zavrtěl hlavou. „Teď si to stejně nenechá vysvětlit.“
„Vysvětlit?“podívala jsem se na něj nechápavě. „Já to nedokážu vysvětlit ani sama sobě natož jí. Jen jsem jí chtěla říct, že jsem to neplánovala, že se to prostě jen stalo.Prostě že..“
„Pojď dovnitř.“ přerušil mne a postrčil ke dveřím posilovny. „Je tam jenom Honza a ten už končí.“
„Ne.“ zavrtěla jsem hlavou. „Musím za ní.“
„Jak chceš.“ rozhodil rukama. „Ale říkám ti, že to nemá cenu.“
„Nechci, aby mě nenáviděla.“ podívala jsem se na něj vážně.
„To ale bude.“ pokrčil rameny. „Aspoň nějaký čas.“ dodal, když uviděl můj výraz. „Uháněla mě docela drastickým způsobem, pochybuju, že tohle jen tak přenese přes srdce.“
„Drastickým?“ zopakovala jsem po něm. „Těch pár jakoby nenápadných doteků a úsměvů ti připadá nějak šíleně hrozný, nebo co?“
„Kdyby to bylo jen tohle, tak ne.“ usmál se. „Ale když sem chodila hned ráno bez tebe…“
„Ráno?“ užasla jsem. „Chceš říct, že chodila ráno a pak ještě se mnou?“
„Začala s tím nedávno.“ odpověděl a vážně se na mne podíval. „Zavolala mne do šatny, že se jí zasekl zip v zadu na šatech, abych jí šel pomoct…“
„No a?“ skočila jsem mu do řeči.
„No a byla nahá.“ dopověděl. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a zvedla ze země batoh, který jsem upustila.
„Já radši jdu.“ usmála jsem se na něj nepřítomně a prudce rozrazila dveře aniž jsem mu odpověděla na pozdrav. Pomalu jsem sešla ze schodů a zastavila se před areálem. Přejela jsem si rukou přes čelo a zavřela na chvíli oči. Přemýšlela jsem co budu dělat a nechala vítr, ať mi rozfoukává vlasy. Ochlazoval moje rozpálené tváře a osoušel slzy, které mi začaly po chvíli kanout z očí. Pomalu jsem rozešla směrem k sídlišti a v duchu si nadávala, jak jsem něco takového mohla dopustit.



Zazvonila jsem na zvonek opatřený jmenovkou Dostálovi a netrpělivě začala přešlapovat za dveřmi. Po chvíli jsem uslyšela kroky, zašustění, jak se někdo podíval do kukátka, ale dveře se neotevřely, i když za nimi někdo zůstal stát.
„Otevři Marcelo.“ zaklepala jsem rázně a zakryla rukou kukátko, protože mi bylo jasné, že je to ona. Rodiče v tuhle dobu museli být v práci.
„Nechci s tebou mluvit, jasný?!“ odpověděla po chvíli nalomeným hlasem.
„Otevři.“ zopakovala jsem. „Nebudu ti to vysvětlovat skrz zavřený dveře.“
„Co mi chceš vysvětlovat?“ vykřikla a prudce otevřela. „Tohle snad ani vysvětlit nejde, ne? Prostě jsi udělala pěknej podraz.“
„Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala směrem do chodby. Neměla jsem nejmenší chuť dělat divadlo na chodbě. Marcela s našpulenými rty ustoupila kousek do chodby a když jsem vešla, zavřela za mnou dveře.
„Zůstaneme na chodbě?“ povytáhla jsem tázavě obočí, když se Marcela posadila na nízký botník.
„Stejně to nemáš na dlouho, ne?“pokrčila rameny a zabodla do mne pichlavý pohled. „Tak povídej.“
Lehce jsem si povzdechla a zhluboka nabrala do plic vzduch, který jsem po chvíli zase vyfoukla. Nevěděla jsem, kde začít a Marcelin upřený pohled mne přímo pálil na kůži. Založila jsem si ruce na prsou, opřela se o zeď, ale hned jsem se od ní zase odrazila a popošla směrem ke kamarádce. Nedokázala jsem vydržet stát na místě. Přisedla jsem k ní na bobek a zachytila se rukou rohu skříňky, na které seděla s výrazem sfingy.
„Já to neplánovala.“ odkašlala jsem si. „Fakt jsem nechtěla. Mám Davida, ale Jirka mne začal hrozně přitahovat a ty jeho pohledy.. Byla to chyba...“ na chvíli jsem se odmlčela a podívala se na ni.
„Nechtěla?“ zopakovala po mě a zakroutila hlavou. „To snad nemyslíš vážně?!“ rozkřikla se najednou. „Já k tobě chodila na rady, co mám dělat a ty ses s ním přitom slejzala!“
„Já jsem jen..“ vydechla jsem, ale pak jsem se zarazila. Vyskočila jsem ze země a postavila se před ní. „Prostě se to stalo.“ vydechla jsem.
„Víš co?“ zeptala se mne s nenávistným pohledem. Zakroutila jsem hlavou a vyčkávala. „Vypadni!“ doporučila mi a ukázala na dveře. „Jsi pěkná mrcha!“
„Hlavně, že ty seš svatá!“ oplatila jsem jí. „Jirka mi řekl, jak jsi za ním dolejzala.“ Marcela překvapeně zalapala po dechu.
„Zasekl se mi zip na šatech, můžeš mi pomoct?“ pokusila jsem se imitovat její hlas. „Trošku trapný, nemyslíš?“ ťala jsem ji. „Vhodný tak pro 15 letou puberťačku.“
„Možná jsem trapná, ale nikdy bych nepřebrala kamarádce kluka!“ rozkřikla se a vyskočila z botníku.
„Já ti ho nepřebrala.“ zavrtěla jsem hlavou a dostávala se do ráže. „Vždyť jsi s ním nikdy nechodila.“
„Byl to začátek!“ vykřikla a praštila pěstí do zdi se slzami v očích.
„Nebyl.“ usmála jsem se kysele. „Jirka neměl nikdy zájem. Jen jsi ze sebe dělala pitomou husu.
„Sama jsi mi radila, abych mu to řekla, abych ho někam pozvala.“ namítla po chvíli.
„Jo, radila.“ přikývla jsem. „Protože jsem chtěla, aby jste si to vyjasnili. Jirka z tebe byl už na prášky, jak ses na něj věšela.“
„To není pravda!“ zaječela na mne a chytila mne bolestivě za ruku. Po tvářích jí stékaly slzy a zanechávaly stopy na jejím make-upu.
„Víš co?“ zatřásla jsem s ní a odstrčila ji, protože mi zaryla nehty do paže. „Měj se jak chceš, já jdu.“
Vyběhla jsem z bytu a zabouchla za sebou prudce dveře. Přes slzy jsem ani neviděla na cestu, ale nakonec jsem se dostala ze třetího patra po schodech bez úhony. Na posledním odpočívadle jsem si osušila oči a setřela rozmazanou řasenku. Bohužel nebyla příliš voděodolná, i když podle výrobce by měla být. Přitiskla jsem prsty ke spánkům a přivřela oči. Šla jsem jí všechno vysvětlit, aby si o mně nemyslela to nejhorší a nakonec jsme se málem popraly. Upravila jsem si vlasy a s povzdechem vyšla z bytovky. V neděli odjíždí Marcela s rodiči na dovolenou a až se vrátí určitě se na to bude dívat jinak, uklidňovala jsem se v duchu, protože jsem přece jen nedokázala zahodit svoje pocity za hlavu. Věděla jsem, že jsem jí ublížila, ale na druhou stranu jsem myslela taky na sebe. Kamarádství, které trvá od základní školy, přece nemůže vzít za své kvůli jedné hlouposti.
Najednou mi blesklo hlavou podezření a já se zastavila. Ohlédla jsem se zpátky a přemýšlela, co mám udělat. Ublížila jsem jí natolik, aby se mi chtěla pomstít tím způsobem, že vezme teď telefon a zavolá Davidovi? Na jednu stranu jsem tomu docela věřila, ale na druhou jsem se přesvědčovala, že taková není. Vrátit se tam a omluvit se jí, aby mlčela, jsem rychle jako nápad zamítla, protože by to asi stejně nemělo cenu. Jestli to chce udělat, tak to udělá. Zhluboka jsem se nadechla a přidala do kroku. V tu chvíli jsem měla sto chutí zalézt do postele a nevystrčit už do konce světa ani nos.


Pomalu jsem vyšla po schodech a odemkla si dveře Davidova bytu. Zula jsem si v předsíni boty, posunula je špičkou nohy na stranu, aby nepřekážely a vešla do obýváku. Dopadla jsem na sedačku a pohodlně se zabořila do měkkých polštářů. Zaostřila jsem na čas, který blikal na videu a s klidem zavřela na chvíli oči. David tady nebude dřív než za čtvrt hodiny.
Snažila jsem se být v pohodě, ale přesto jsem si nervózně lámala klouby na rukou, aniž bych to vnímala. Po chvíli jsem vstala, protože mi ta nečinnost dráždila a začala se procházet po bytě. Všimla jsem si, že palma v rohu má suchou zem a zašla do kuchyně naplnit malou konvičku, abych jí mohla zalít.
„Ahoj.“ ozvalo se najednou od dveří a já s sebou trhla. Položila jsem rychle prázdnou konvičku, kterou jsem svírala ještě v ruce a odskočila od okna, z kterého jsem se celou dobu upřeně dívala, aniž bych si všimla čehokoliv, co se dělo před domem. David se mně přiblížil jedním skokem a objal mne zezadu pevně kolem pasu.
„Ahoj.“ odpověděla jsem mu tiše a nechala se políbit.
„Stalo se něco?“ zeptal se po chvíli, když jsem zůstala stát s pohledem upřeným z okna a nereagovala na jeho doteky. .
„Ne, nic.“ potřásla jsem hlavou a snažila se probrat. Rychle jsem nasadila úsměv a pokusila se vyhladit vrásky na čele. „Jak ses měl?“
„Jako v práci.“ odpověděl a pokrčil rameny. Posadili jsme se na sedačku a David pustil dálkovým ovládáním věž. Pokojem se rozlehla příjemná hudba a já se pokoušela zbavit všech myšlenek. Došla jsem do lednice pro colu, nalila nám oběma plné skleničky a sedla si zpátky k Davidovi. Začal mne hladit po odhalené noze, pak vzal do dlaní mojí ruku a jemně mi začal masíroval prst po prstu.
„Marcelu jsi neviděl?“ vyhrkla jsem se po chvíli a kousla se rychle do rtu, protože David se po mně nechápavě podíval.
„Já?“ protáhl udiveně. „Vždyť jste věčně spolu.“
„Skoro.“ usmála jsem se, ale v duchu jsem se cítila hrozně. „Snažila jsem se jí dovolat, ale má vypnutej telefon, tak jsem myslela, jestli nebyla v bazénu.“ zkusila jsem zainprovizovat.
„Marcelu jsem viděl v bazénu vždycky jen s tebou.“ odpověděl a očividně stále nechápal, na co se ho ptám. Jestli s ní mluvil, jsem se ho na rovinu zeptat neodvážila, ale podle jeho klidu, jsem si byla skoro jistá, že ne.
„No nic.“ mávla jsem rukou. „Ona se pak ozve.“
„Hmm.“ přikývl a naklonil se, aby mne k sobě přitáhl. Očividně se chtěl věnovat úplně něčemu jinému, než rozhovoru o Marcele. Lehce mne začal líbat na čelo, pak začal sjíždět po nose a po tvářích, nakonec se dostal až ke rtům a vášnivě mi vnikl jazykem do úst. Pevně jsem se k němu přitiskla a opětovala mu polibky. Cítila jsem jak mi jeho ruce putují po zádech a naskočila mi husí kůže. Za chvíli mne zbavil jak šatů, tak spodního prádla a sám, už jenom v riflích, mne popadl do náruče a přenesl na letiště, kde se věnoval každému kousku mého těla. Když do mne vnikl, zavřela jsem pevně oči, kousla se do rtů a snažila se vymazat z paměti všechno ostatní, co se dnes stalo.


Ležela jsem na posteli a snažila se začíst do nové knihy, kterou jsem si půjčila v knihovně. Nebylo to ale jednoduché. Mezi věty se mi míchaly moje vlastní myšlenky a asi po dvaceti minutách jsem zjistila, že z těch několika přečtených stránek nevím vůbec nic.
„Marcela dnes odjíždí s rodiči na dovolenou, ne?“ zeptala se mamka, která nakoukla do pokoje, když jsem právě třískla naštvaně s otevřenou knížkou na noční stolek.
„Hmm.“ zabručela jsem neochotně a zakousla se do velkého jablka, které po mně hodila.
„Myslela jsem, že jsi jí chtěla jít vyprovodit k autobusu.“ povytáhla tázavě obočí. „Už jsou čtyři hodiny.“
„Ona dojde.“ odfrkla jsem a odvrátila pohled, protože mamka se zatvářila víc než udiveně.
„To je mi jasný, že dojde, jede s rodiči, ale o to snad nejde, ne?“ potřásla hlavou. „Vy jste se pohádaly nebo co?“
„Trošku.“ připustila jsem a ušklíbla se.
„Myslím, že bys tam měla jít.“ založila ruce v bok. „Přece spolu kvůli nějaké hlouposti nepřestanete hned mluvit. A..“
„To nebyla hloupost.“ přerušila jsem ji a vyskočila z postele. „Nikam nejdu.“
„Jak chceš.“ pokrčila rameny a tiše za sebou zavřela dveře.
Dosedla jsem na židli k psacímu stolu a přemýšlela, jestli opravdu nemám jít. Pohrávala jsem si telefonem a najednou jsem si všimla, že mám přijatou zprávu. Když jsem zjistila, že je od Marcely, zatajila jsem dech.
„Možná jsi nechtěla, ale ublížila jsi mi.“ slabikovala jsem potichu. „Uvidíme se až za čtrnáct dní, možná se zatím něco změní. A je mi líto, že jsme se pohádaly kvůli klukovi, vždyť víš, co jsme si slíbily…“
Položila jsem telefon zpátky na stůl, pak jsem ho vzala s velkým nádechem znovu do ruky a vytočila Marcely číslo.
„Volaná stanice je nedostupná.“ ozvalo se po chvíli a já si uvědomila, že ho Marcela určitě nechala vypnutý doma.
„Sakra.“ zaklela jsem a praštila do stolu. Po chvíli jsem vyskočila, strhla riflovou bundu ze skříně z ramínka a vyběhla na chodbu.
„Kam jdeš?“ vylezla maminka z kuchyně, když jsem si nazouvala střevíce a leštila přitom utěrkou talíř, který právě svírala v ruce a nechápavě se na mne dívala.
„Na autobusák!“ křikla jsem na ní a rozběhla se po schodech dolů. V každém ohybu jsem se chytila zábradlí a poslední čtyři schody zdolala mohutným skokem.
„To je dneska mládež!“ zavrtěla hlavou sousedka, která v druhém patře myla schody, protože jsem jí málem skočila do kyblíku se saponátem.
„Spěchám.“ pokrčila jsem omluvně rameny a doplnila ještě pozdrav. Před domem jsem nasadila přiměřené tempo a rozběhla se směrem k autobusovému nádraží.
„Dělej, dělej..“ popoháněla jsem světla na křižovatce a hypnotizovala semafor, aby už naskočila zelená. Po chvíli jsem čekání jsem prorazila hlouček lidí a rychle přeběhla přes přechod. Začalo mě píchat v boku, ale snažila jsem se nezpomalit, protože mi chybělo už jen zahnout na konci ulice doprava a proběhnout malým parkem.
Doběhla jsem na nádraží a rozhlížela se, kde parkuje autobus, který má dopravit účastníky zájezdu do Řecka na letiště. Shrnula jsem si vlasy z čela a začala systematicky procházet mezi autobusy. Zkontrolovala jsem jich asi tak deset, když jsem si všimla u kraje nádraží skupiny lidí.
„Čekáte na zájezďák?“ zeptala jsem se mladší paní, která stála hned na kraji hloučku, když jsem tam doběhla.
„Kdepak, jen jsem byla vyprovodit kamarádku.“ zavrtěla hlavou. „Autobus už odjel.“
„Ne!“ vydechla jsem zklamaně a zavřela na chvíli oči.
„Taky bych se ráda někdy podívala do Řecka.“ usmála se na mne paní a zazdila ve mně poslední naději, že to mohl být třeba jiný autobus.
„Musí tam být krásně.“ pokračovala a očividně jí nevadilo, že ji nevnímám. „Ale já nikam nemůžu.“ posmutněla. „Doma mám dvouletou holčičku a čekám miminko.“ dodala po chvíli a pohladila se po trošku vystouplém bříšku. Když zjistila, že nejsem ta pravá, které by si mohla vylít své srdíčko, přistoupila k starší paní, která zůstala stát opodál také sama a bezprostředně se s ní začala vybavovat.
Hlouček lidí, kteří přišli doprovodit svoje blízké k autobusu, už se dávno rozešel, ale já jsem ještě nejméně pět minut stála nehybně na místě a nervózně si okusovala nehty na pravé ruce.
„Dopr…“ zaklela jsem po chvíli a razantně nakopla plechovku od piva, která se válela kousek od odpadkového koše. Vrazila jsem ruce do kapes a vydala se zamračeně zpátky domů. Na chvíli jsem se zastavila u výkladu Zlatnictví, kterou jsem si vždycky ráda prohlédla, když jsem šla kolem, ale dnes mne vůbec nezaujala.
„Deniso!“ zaslechla jsem najednou, jak na mne někdo naléhavě volá a ohlédla jsem se. Z auta, které jsem zaslechla před chvíli parkovat u chodníku, na mne mával Jirka a posunky mne zval k sobě.
„Chceš svézt?“ zeptal se, když jsem došla k autu.
„Radši ne.“ zavrtěla jsem hlavou, ale přesto jsem měla chuť vzít za kliku a schoulit se vedle něj na měkké sedačce.
„Co se stalo?“ zeptal se, když viděl, jak se tvářím.
„Chtěla jsem se usmířit s Marcelou, ale nestihla jsem jejich autobus.“ zamračila jsem se. „O blbejch pár minut.“
„Sedej!“ otevřel Jirka dveře u spolujezdce a vtáhl mne dovnitř. „Pokecáme, ať se trochu sebereš. Koukám, že tě to pěkně rozhodilo.“
„A ty se snad divíš?“ ušklíbla jsem se a pohodlně se usadila. „Po tý scéně, co jsme jí předvedli, jsem docela mimo.“
„Musíš to brát s rezervou.“ pokrčil rameny a zařadil se s vyhozeným blinkrem do jízdního pruhu.
„Ty seš se vším rychle hotovej.“ obrátila jsem oči v sloup a odstrčila ruku, kterou mi položil na nohu.
„Co děláš?“ zeptal se dotčeně a chopil se volantu zase oběma rukama.
„Nic.“ odpověděla jsem potichu a zavrtěla hlavou.
„Já jenom, že…“
„Panebože, David!“ vyhrkla jsem v tu chvíli a přerušila ho. Rychle jsem se skrčila a odvrátila hlavu na druhou stranu.
„Všimnul si nás?“ zeptala jsem se po chvíli celá bledá Jirky a zase se napřímila.
„Ne.“ zavrtěl hlavou. „Vlezl do toho obchoďáku a naštěstí už se neohlídl.“
„Uff..“ vydechla jsem si a otřela si pomyslný pot z čela.
„I kdyby nás viděl, svézt tě snad můžu, ne?“ potřásl Jirka nespokojeně hlavou.
„Obávám se, že ne.“ odpověděla jsem mu po pravdě. „Znáš Davida dýl než já a netušíš jak je žárlivej?“ podivila jsem se.
„Mně scény nedělal.“ usmál se.
„Mně taky ne.“ odpověděla jsem tiše. „Ale stejně...“
„Co?“
„Radši nic.“ povzdechla jsem si. „Hodíš mě domů?“
„Myslel jsem, že někam zajedeme.“ podíval se po mně udiveně, ale já jen zavrtěla hlavou a sledovala, jak kolem nás míjí stromy z rozlehlé aleje.
„Deniso?!“ zatřásl se mnou a já se po něm nechápavě podívala.
„Co je?“ zeptala jsem se, když si mě začal pobaveně prohlížet.
„Jsi doma.“ odpověděl s úsměvem.
„Aha.“ vzpamatovala jsem se a začala se soukat z auta. „Tak se měj.“
„Počkej!“ křikl za mnou, když jsem se rozběhla k paneláku, ale já se schválně neotočila. Vyběhla jsem schody a zastavila se hned za dveřmi ve vchodu. Nechápala jsem, jak jsem se mohla tak zamyslet, že jsem ani nevnímala, že jsme vjeli na sídliště. Jirka ještě chvíli postával u chodníku a já se modlila, ať už odjede. Začalo mi docházet, že to budu muset hodně rychle skončit, protože mám co ztratit.


„Ahoj prcku.“ pohladila jsem Tomáška po hlavě, když mi přišel otevřít dveře. Neopomněl se však nejprve zeptat, kdo je za nimi. Musela jsem se usmát, že mu to konečně Martina natloukla do hlavy.
„Ahoj!“ přivítal mě nadšeně. „Jdeš si se mnou hrát?“
„Kde máš maminku?“ zeptala jsem se, když jsem se zula a prošla chodbou až do kuchyně.
„Šla něco koupit.“ prozradil mi. „Ale já s ní nešel, protože dávali Toma a Jerryho, víš? Ale teď už skončil a já se tady nudím.“ rozhodil ručičkama a popadl mne kolem pasu.Vzala jsem ho do náruče a odnesla ho do jeho pokojíčku, kde to vypadalo jako po výbuchu.
„Cos tady vyváděl, prosím tě?“ zeptala jsem se, když jsem ho pohodila do hromady polštářů navršených v rohu místnosti.
„Hrál jsem si na mafii.“ nezklamal mne odpovědí.
„Velmi nápadité.“ podotkla jsem, když jsem si všimla svázaného medvídka.
„Ale samotnýho mě to moc nebavilo.“ usmál se. „Ještě, že jsi přišla.“
„Ale já jsem si přišla popovídat s tvojí maminkou.“ zaúpěla jsem, když mi vrazil do ruky samopal. „Potřebuju s ní něco nutně probrat. Chci poradit.“
„Já ti poradím.“ nabídl se nezištně. „Ale napřed tě zastřelím, jo? Musíš padnout, pak s sebou chvíli cukat a pak budeš mrtvá, jo?“ vysvětlil mi. „Tatínek to umí výborně.“
„A nechceš počkat na tatínka?“ chytila jsem se spásného nápadu.
„Nééé!“ protáhl. „Přijede až v sobotu. Tak padej! Ra-ta-ta-ta!“ napodobil zvuk svého samopalu. Nezbývalo mi nic jiného, než se svalit do polštářů a efektně s sebou zacukat podle jeho přání. Podle spokojeného výrazu, jsem si mohla být jistá, že se mi ti povedlo. Najednou jsem uslyšela klíč v zámku a vyskočila ze země.
„Né! Jsi mrtvá!“ zakřičel na mne Tomík a pověsil se mi zezadu kolem pasu, abych nemohla utéct z pokojíku.
„Pomoc…“ vydechla jsem hraně z posledních sil, otevřela dveře a padla na chodbě na břicho.
„Ahoj. Co to tady vyvádíte?“ zakroutila Martina hlavou, když mne uviděla rozpláclou na koberci s Tomáškem na zádech.
„Unesla mě mafie.“ postěžovala jsem si. „A teď mě mučí.“
„Aha.“ pronesla chápavě, položila tašku a sundala mi svého milého synka ze zad. „Je mi jasné, že se tady drobeček nudil a tys mu padla do rukou jako dlouho očekávaná oběť.“
„Umí umírat skoro líp než táta.“ skočil jí Tomík s úsměvem do řeči. „Pěkně s sebou cuká.“
„Trénuješ na Oskara?“ podívala se po mě Martina a postrčila mne do kuchyně. „Sedni a povídej, co tě sem přivádí.“
„Hmm.“ zabručela jsem a dopadla na židli. Rozběhla jsem se sem v prvním impulsu poradit se s Martinou, co mám dělat v kauze Jirka versus David. A taky jí povědět, jak nás Marcela načapala, ale už mě to nějak přešlo. „Jen jsem na vás přišla mrknout.“ pokrčila jsem po chvíli rameny. „Myslíš, že musím pokaždý něco chtít?“
„Většinou chceš.“ usadila mne a smetla ze stolu do dlaně drobky z bábovky, které tam zanechal Tomášek.
„Co dělá miminko?“ převedla jsem raději řeč někam jinam a podle toho, jak se Martina rozzářila, jsem usoudila, že jsem zvolila to správné téma.
„Už začíná kopat potvůrka.“ usmála se šťastně a pohladila se po břiše. „Musím ti něco ukázat!“ vyskočila najednou ze židle a rozběhla se do obýváku.
„Koukej!“ rozprostřela přede mne nádhernou dětskou soupravičku v růžové barvě. „Pro Michalku.“
„Nádhera.“ pochválila jsem ji a vzala malinké dupačky opatrně do ruky. „Jako na panenku.“
„Taky to bude panenka. Už se těším, jak jí budu kupovat šatičky a plést copánky. Tomuhle uličníkovi nevydrží nové tričko čisté ani pět minut.“ ukázala na Tomáška, který se právě natahovat na linku pro sklenici s pitím a samozřejmě se polil.
„Vždyť je to kluk. Co bys chtěla?“ zastala jsem se ho a stáhla mu triko s obrázkem přes hlavu. Martina jen mávla rukou, sbalila soupravičku a šla Tomáška převléct do pokojíčku.
„Já si přece nestěžuju.“ pokrčila rameny a rozdrbala mu vlasy. „Jsem ráda, že ho mám.“
Tak z téhle návštěvy jsem tentokrát odcházela se zvláštním pocitem, že já něco dělám špatně. Takhle spokojená asi nikdy nebudu. Možná bych mohla být, ale to by se nesměl objevit Jirka a poplést mi hlavu. Hodila jsem za hlavu všechny svoje zásady a začala jsem se chovat tak, jak bych u někoho jiného okamžitě odsoudila. Život holt není jednoduchý, no!


Natáhla jsem se a sundala z nejvyššího regálu v knihovně novou knihu od Joy Fieldingové. Zadívala jsem se na zadní stranu a po přečtení obsahu ji položila s uspokojením na svoji hromádku.
„Ahoj.“ vyrušil mne nějaký hlas, zrovna když jsem pročítala tituly knih Robina Cooka, které jsem vždy četla jedním dechem. Udiveně jsem se otočila a uviděla Pavlínu.
„Ahoj.“ odpověděla jsem a chtěla se dál věnovat vybírání knížek. Pavlína za mnou ale zůstala tiše stát a bylo vidět, že má nejspíš něco na srdci.
„Potřebuješ něco?“ pozvedla jsem tázavě obočí.
„To není kluk pro tebe.“ pronesla po chvíli do ticha.
„Cože?“ užasla jsem. „Je mi jasný, že mi Davida závidíš, brousila sis na něj zuby dávno, ale tohle trochu přeháníš,ne?“
„Myslím to vážně.“ odpověděla.
„Víš, co? Nepleť se mi do života a dej si odchod.“ doporučila jsem jí a odhodila vlasy z čela. „Myslíš, že ty bys byla vhodnější?“
„Kdokoliv jiný by byl vhodnější než ty.“ usykla nenávistně. „I já! Já bych ho totiž nepodváděla.“
„Nevím, co tím chceš říct.“ pronesla jsem s tak ledovým klidem, až jsem se sama divila.
„Viděla jsem tě s tím klukem v autě.“ zvýšila hlas.
„Nevím, o čem mluvíš.“ pokrčila jsem rameny. „V autě jsi mě mohla vidět se spoustou lidí. Třeba včera s tátou, přibližně před týdnem se švagrem. Vezl mne domů. Nebo s Jirkou, který mne vezl k Davidovi. Je to jeho nejlepší kámoš, šli jsme všichni do kina.“
„Ale..“ chtěla něco namítnou.
„Prostě se smiř s tím, že s Davidem chodím, že ho miluju, on miluje mne a hotovo.“ skočila jsem jí řeči a popadla svoji hromádku knížek. „Nikoho nepodvádím. Měj se. Čau.“
U pultu jsem se usmála na knihovnici, vytasila se s průkazkou a s netrpělivým podupáváním pozorovala, jak z každé knihy vyndavá lístek a pečlivě zapisuje do mojí výpůjční karty tituly.
„Díky.“ vyhrkla jsem, když dopsala poslední a naházela knížky do připravené igelitky. Pavlíně, která se přišourala zezadu jsem nevěnovala už ani pohled a vymázla z knihovny s tlukoucím srdcem. „Káča jedna.“ vydechla jsem polohlasně a strhla si na chodbě z nohou návleky. Prudce jsem se nadechla, pohodila hlavou, až se mi rozházely dlouhé vlasy po tváři a vyšla ven z budovy. Nechám si tak zkazit náladu!


„Dobrý den.“ pozdravila jsem slušně sousedku, která zvědavě vykoukla z bytu, když jsem se vracela domů a zapadla rychle do chodby. Tušila jsem, že pokud bych se zdržela déle než pár vteřin, následovala by palba otázek.
Zmoženě jsem dopadla na botník a skopla z nohou střevíce. Po chvíli jsem se líně zvedla a nakoukla do kuchyně. „Ahoj.“ pozdravila jsem překvapeně naše. „Myslela jsem, že tady nikdo není. Sedíte tu tak potichu.“
„Ahoj.“ odpověděla maminka a táta to zopakoval jen se malým zpožděním jako věrná ozvěna. „Pijeme kafe. U toho se nekecá.“ poučila mne.
„Tak to jo.“ usmála jsem se a vycouvala ze dveří. „Byla jsem v knihovně pro nový knížky, jestli budeš chtít něco půjčit, tak jsou na stole.“ křikla jsem na ni ještě a zapadla do pokojíčku. Moje první kroky vedly k věži a za chvíli se rozezněla místností rytmická hudba. Pohupovala jsem se do rytmu a sklízela si do skříní vyžehlené prádlo. Najednou jsem v hudbě zaslechla známou melodii, která tam očividně nepatřila. Chvilku mi trvalo než mi došlo, že mi zvoní mobil a pak jsem se na něj bez meškání vrhla.
„Ahoj.“ vydechla jsem šťastně do sluchátka, protože volal David.
„Ahoj. Co děláš?“
„Teď zrovna nic moc.“ rozhlédla jsem se kolem sebe. „Byla jsem v knihovně.“
„A co budeš dělat?“ položil mi další otázku.
„Tak to netuším.“ povzdechla jsem si. „Pokud ovšem nemáš čas...“
„Právě, že mám.“ skočil mi do řeči. „Viděl bych to na malý výlet.“
„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se zvědavě a rovnou popošla ke skříni, abych si vyndala plavky. V tomhle horku jsem automaticky předpokládala, že tam bude i voda.
„Nech se překvapit. Za chvíli čekám pod bytovkou, jo?“ Zatím pa.“
„Tak jo. Ahoj.“ odpověděla jsem a odložila telefon.
„Jdu ven.“ nakoukla jsem zpátky do kuchyně, když jsem si sbalila do batůžku ručník, plavky a odborně se nalíčila na rande. Samozřejmě neslíbatelnou rtěnkou.
„Vždyť jsi teď přišla.“ podivily se moji drazí rodiče dvojhlasně.
„A už zase jdu.“ zaculila jsem se. „Nedá se svítit. David volal a pozval mě na výlet. Něco takového se samozřejmě nedá odmítnout, to musíte pochopit.“
„Je mi jasné, že naše pozvání na zahradu, kde se budou sklízet jahody a maliny není tak lákavé, ale přesto ti musím připomenout, že by nás tvoje účast potěšila.“ usmál se na mne táta a položil do dřezu špinavý hrneček od kávy.
„Zní to dobře, ale bohužel už jsem zadaná.“ zamrkala jsem na něj. „A na jahody dneska ani nemám chuť.“
„Taky jsi snědla včera celou misku.“
„Ale byla malá!“ pozvedla jsem výhružně ukazovák.
„To určitě.“ usadil mne. „Takže nebudeš ani jahodový knedlíky k večeři, že?“
„Nechce se mi, ale holt se obětuju.“ pokrčila jsem rameny. „A vůbec.“ došlo mi najednou. „Já se tady vykecávám a David už je určitě před barákem. Tak ahoj.“
„Nepřeraž se.“ upozornila mne mamka, když jsem nazula v rychlosti střevíce a rozběhla se dolů po schodech.
„Neboj!“ zamávala jsem jí a doskočila posledních pár schodů. „Čau!“

„No to je dost.“ přivítal mne David hned, jak mi vtisknul pusu.
„No dovol.“ ohradila jsem se. „Byla jsem rychlá jako blesk.“
„Hm.. Namydlenej.“ přikývnul a hbitě uhnul před výchovným pohlavkem. Když se konečně rozjel, zabořila jsem se pohodlně do sedačky a zaposlouchala se do hudby, která se linula z rádia.
„To je kazeta?“ zeptala jsem se po chvíli, když se mezi písničkami neozval žádný moderátor ani trapná reklama.
„Jo, Jirka mi ji půjčil.“ přikývnul a najel na výpadovku z města.
„Tak kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se, abych zamluvila Jirku a zadívala se ven z okna. Stromy se kolem nás jen míhaly a David jen krčil rameny. Najednou jsem ztuhla, protože mi cesta začala připadat až moc známá. Prašná cesta, kolem ní vysázené jabloně, shluk kaštanů a pár domků u cesty. David zastavil před domečkem jako z pohádky a já ztuhla.
„Vystupujeme.“ popleskal mě po stehně a já jen tiše polkla.
„Co tady..“ chtěla jsem se zeptat, ale vyschlo mi v ústech. „Kde to jsme?“ zkusila jsem to znovu a přejela pohledem po záhonku růží před domečkem.
„Jirka nás pozval.“ objasnil mi a za ruku mne táhl brankou po cestičce někam za domek do zahrady.
„Ahoj.“ ozvalo se najednou za námi a Jirka se vynořil z dřevěné kůlny. „Připravil jsem oheň, ale teď se půjdeme spíš vykoupat, ne?“ navrhnul nám s úsměvem a vyklopil z náručí polínka.
„Jasně. Jsem zvědavej na ten super rybník, jak jsi ho vychvaloval.“ usmál se David. „Říkal
si super čistá voda jako v bazénu.“
„Taky, že jo.“ přikývnul.
„Skočím do auta pro batoh, mám tam sbalenou deku a něco na zub.“ mrknul na mne David a rozběhl se pryč. Zůstala jsem ztuhle stát vedle Jirky a přemýšlela, jak tohle dopadne.
„Můžeš mě oprášit?“ zeptal se náhle a jemně se dotkl mojí ruky. „V tý kůlně je to samá pavučina.Určitě je mám i ve vlasech.“
„Trošku.“ usmála jsem se a natáhla ruku. Jirka se sklonil a já se mu celá zmámená začala probírat hebkými vlasy. Cítila jsem jeho horký dech na svém krku a začala se mi pomalu podlamovat kolena.
„Dobrý.“ vydala jsem ze sebe po nekonečné chvíli zastřeným hlasem a pro jistotu ustoupila o kousek dál. Jen moment jsme si pak hleděli upřeně do očí a já už málem udělala krok a objala ho.
„Tak jdeme?“ vyrušil nás náhle David.
„Hm.“ přikývla jsem a nedokázala pochopit, že jsem ho vůbec neslyšela přicházet. Jirka však vypadal úplně stejně zmateně. Pomyslela jsem si, že v tom pěkně lítám a s roztřesenými koleny očekávala situace příští.



Rozprostřela jsem na trávě velkou kostkovanou deku a rozhlédla se kolem sebe. Jirka s Davidem se hned potom, co jsem řekla, že do vody teď nejdu, rozběhli směrem k rybníku a teď už jsem z nich viděla jen dva malé body v dálce. Pohodlně jsem se posadila a zaklonila hlavu do sluníčka. Už ani nevím, jak dlouho jsem tak vydržela, ale procitla jsem až, když na moje rozpálené tělo dopadlo pár kapiček chladné vody. Líně jsem otevřela oči, ale chvíli jsem neviděla nic jiného než velké duhové kruhy, které mi před nimi tančily.
„Kde je David?“ zeptala jsem se, když jsem zjistila, že se nade mnou sklání pouze Jirka.
„Plave ještě jednou na druhou stranu. Prý pro kondici.“ ušklíbl se. „To víš, plavčík, no. Nemoc z povolání.“
„Myslím, že to nebyl dobrý nápad.“ podotkla jsem po chvíli a utrhla dlouhé stéblo, které vykukovalo vedle deky.
„To plavání?“ podivil se.
„Ne, to pozvání.“ vyvedla jsem ho z omylu.
„Moc ti to sluší.“ začal stylem, já o voze, ty o koze. „Nejraději bych tě teď začal líbat od ..“
„Přestaň.“ okřikla jsem ho. Překvapeně zmlknul.
„Já myslel..“ chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.
„Jak si myslíš, že mi teď je? Fakt skvělý. Vždyť já se vlastně mám! Dva nádherný kluci, oba mě mají nejspíš rádi..“
„Jeden tě stoprocentně miluje.“ skočil mi do řeči.
„Ten druhej ale taky.“ zavrtěla jsem rezignovaně hlavou a se zavřenýma očima dopadla zpátky na deku. „Jsem ale jenom jedna, víš?“
Jirka zůstal sedět a s trošku smutným pohledem plným lásky si mne prohlížel. Cítila jsem ten jeho pohled až v konečcích prstů, ale oči jsem schválně neotevřela. Promítala jsem si v duchu všechny krásné chvíle, které jsem za tohle léto už prožila, ale bohužel se mi pletly dohromady vzpomínky, ve kterých se měnil druhý hlavní aktér. Jen já jsem stále zůstávala.
„Voda je skvělá!“ vyrušil mne z rozjímání Davidův hlas a snesla se na mne další sprška chladné vody. „Měla jsi jít plavat se mnou.“
„Hmm.“ zavrněla jsem a líně se protáhla. „Tady je taky hezky.“
„Ale se mnou by ti bylo líp.“ upozornil mne a zalehnul mne celou délkou svého těla.
„Studíš!“ vyjekla jsem a snažila se ho od sebe odstrčit.
„Vydrž a za chvíli budu hřát.“ ujistil mne s neodolatelným úsměvem. Mrkla jsem směrem k Jirkovi a zachytila jeho strnulý výraz. Co čekal? Že mne sem dostane s mým klukem a ten se mi ani nedotkne?
„Jsi těžkej!“
„To se ti jenom zdá.“ zavrtěl odmítavě hlavou a nejevil známky toho, že by slezl.
„Takhle se vůbec neopálím!“
„Vždyť už jsi dost.“ políbil mne a stáhl mi ramínko podprsenky, aby mi mohl odhalit ňadro.
„Možná ještě trošku prsa.“ usoudil po chvíli, zajel rukama pode mne a rozepnul sponu.
„Neblázni!“ snažila jsem se ho zadržet, ale přetahování o podprsenku jsem neměla šanci vyhrát.
„Vždyť tu nikdo není.“ rozhlídl se. „A Jirka to přežije, viď?“
„Hmm.“ zamumlal a raději se otočil na břicho, aby mohl zabořit tvář do deky.
„Tak se pěkně opaluj.“ doporučil mi David a slezl ze mne, aby se na mě taky konečně dostaly nějaké ty sluneční paprsky. Natáhl se pohodlně hned vedle mne, přivřel oči a vychutnával si taky to příjemné teplo.
Otočila jsem se na břicho, shrnula si vlasy ze zad, abych si nekazila stejnoměrné opálení a rukou se začala probírat stébly trávy. Každou sedmikrásku jsem pohladila prstem po žlutém středu a odhrnula od ní suchou trávu, aby jí nepřekážela na cestě ke sluníčku. Taková pomoc by se mi taky hodila! Mít tak někoho, kdo by mi odstraňoval to nepříjemné.. Ale co. Lidem se stávají horší věci. Já si za tohle můžu sama. Jirky jsem se neměla nikdy ani dotknout a nemuselo to takhle dopadnout. V tu chvíli jsem věděla, že jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se vyřešit svou situaci. Sice to bude bolet, ale takhle už to dál nejde. Podívala jsem se smutně po Jirkovi a zakroutila jsem hlavou. V tu chvíli pootevřel oči a naše pohledy se střetly. Možná pochopil, protože to bylo poprvé, co uhnul pohledem on.


„Dáš si ještě?“ sklonil se nade mnou David a shrnul nožem z klacku opečený buřt, rozevřený do krásné květiny.
„Už ne!“ zaúpěla jsem. „Ty mě chceš pak zabít a upéct, že mne takhle vykrmuješ, ne?“
„Původně jsme to plánovali, viď, Jirko?“ otočil se na kamaráda. „Ale ještě pořád jsi hrozně hubená.“
„Já tušila, že v tom něco bude! Že jste mě sem nevzali jen tak.“
„Ty jsi tady pro okrasu.“ zamumlal Jirka plnými ústy, protože si právě urafnul pořádný kus krásně spáleného buřta a hodil po mně významný pohled. Raději jsem to nekomentovala, zvedla se z lavičky, poodešla kousek k ohni, aby mi nebylo vidět do tváře a upřeně hleděla do tančících plamenů. Z ohně sálal velký žár, ale neuhnula jsem.
„Ty se chceš upálit?“ objal mne náhle zezadu David a odtáhl kousek od ohniště. Zavrtěla jsem hlavou a očima ještě sledovala poletující jiskry. Dosedli jsme zpátky na lavičku pod velký ořešák a já se mu schoulila do náruče. Bylo mi tak hezky a přitom zároveň při pohledu na Jirku, tak hrozně.
„Mohli bychom si zahrát flašku.“ zatočil David zkusmo na stole s prázdnou lahví od minerálku, kterou jsem právě dopila. „Na pravdu.“ Jirka překvapeně zvednul oči a setkal se s mým pohledem. Zavrtěla jsem lehce hlavou a udělala na něj výmluvný obličej.
„Ani se mi moc nechce.“ podíval se na Davida a pohodlně se natáhl na lavičce.
„Mě taky ne.“ pokrčila jsem rameny, když do mě David dloubnul.
„Vy jste tak líný.“ povzdechnul si a láhev zase postavil zpátky doprostřed stolu.
„Stejně bychom už měli raději jet domů.“ podívala jsem se na hodinky. „Odcházela jsem ve dvě. Naši budou mít strach, kde jsem. Neřekl jsi mi, že je to výlet až do noci.“
„Tak já jdu odnést věci do auta.“ zvednul se. „Ale asi by to tady chtělo trochu poklidit, než ujedeme.“
„Já zatím Jirkovi pomůžu.“ nabídla jsem se a začala sbírat ze stolu mastné papírové tácky. David za chvilku zmizel z dohledu a já se postavila k ohništi, abych přiložila použité papírové nádobí.
„Hrozně moc tě to dneska slušelo.“ vydechl mi najednou Jirka do vlasů a já se zachvěla pod tím něžným dotekem. Vtiskl mi polibek za krk a usmál se. „Jsem rád, že jsem s tebou mohl takhle strávit odpoledne, i když jsi tu byla s Davidem.“
„Bylo to moc hezký.“ odpověděla jsem tiše a pohladila ho po tváři. Chvíli jsme pak jen tak mlčeli, opírali se o sebe rameny a vychutnávali se vzájemnou blízkost. Připadalo mi to jako celá věčnost, než se ozvaly kroky a do zahrady vstoupil David. Udělala jsem prudký krok stranou od Jirky, ale podle pohledu, jakým si nás David měřil z pod zachmuřeného obočí pohledem, mi bylo jasné, že nás zahlédnul přitisknuté k sobě.
„Ukazoval jsem Denise hvězdy.“ snažil se z toho Jirka vybruslit. „Jo a ještě támhle je souhvězdí Velkého vozu.“ ukázal na oblohu a když jsem zmateně vzhlédla k nebi, přistoupil blíž, abych se podle jeho ruky nasměrovala.
„Já zapomněl, že jsi velký hvězdář.“ usmál se David, ale neznělo to moc upřímně. Spíš jsem v jeho hlase rozeznávala stopy pohrdání.
„Jedem?“ otočil se ke mně a podal mi svetřík, který jsem měla pohozený na lavičce. Přikývla jsem, rozloučila se s Jirkou a vydala se pomalu mezi jabloněmi k brance. Se zavrzáním se přede mnou otevřela a mně bylo, jako bych opouštěla něco hezkého. Počkala jsem, až David odemkne auto, zapadla do sedadla a Jirkovi, který stál mezi brankou, raději už nevěnovala ani jeden pohled.


Hověla jsem si na houpačkové lavičce pod velkou břízou a spokojeně loupala hrachové lusky, kterých jsem si natrhala před chvílí na záhonu plnou náruč. Vychutnávala jsem sladké kuličky hrášku a přivírala oči před sluníčkem, které pronikalo mezi větvemi. Najednou mne vyrušil bojový pokřik a na břicho mi mezi lusky přistál malý Tomík.
„Co ty tady, osobo?“ vykulila jsem na něj oči a můj milý synovec se rozesmál. „Kde máš zbytek?“ zeptala jsem se a opatrně ho ze sebe shodila.
„Maminka už jde.“ ukázal rukou někam za sebe. „Běžel jsem napřed.“
„Ahoj.“ vynořila se najednou mezi stromy Martina. „Co ty tady?“
„Čau.“ pozdravila jsem ji. „Asi jsme všichni měli stejný nápad jít orvat v tenhle krásný den našim rodičům zahradu, že?“
„Nejspíš.“ přikývla. „Koukám, že tys už s tím začala.“ ukázala na hromadu prázdných lusek pod houpačkou.
„Minimálně.“ ujistila jsem ji. „Chystám pokračování. Ale na vás asi nemám.“ podotkla jsem, když jsem si všimla tašky plné misek a kyblíčku na jahody.
„Mají toho tady zbytečně moc.“ pokrčila rameny a vydala se na plantáže. Seskočila jsem z houpačky a šla zkontrolovat, kam se vydal mezitím Tomášek, který podezdřele ztichnul. Objevila jsem ho mezi keři rybízu s pusou upatlanou od sladkých kuliček.
„Baf!“ popadla jsem ho zezadu kolem pasu až vyjeknul. „Kdopak mi to tady loupe perníček?“ pokračovala jsem zastřeným hlasem jako pravá baba jedová a pevně ho držela.
„To jenom větříček.“ zapištěl, když jsem ho polechtala pod žebry a začal se kroutit jako žížala.
„Já ti dám větříček!“ začala jsem se smát a pustila ho. „Že seš od toho rybízu špinavej až za ušima.“
„Já?“ otázal se nevinně sladkým hláskem.
„Ne, tvůj duch.“ potřásla jsem hlavou a přistrčila ho zpátky ke keři. „Já radši jdu.“
Rozhrnula jsem kvetoucí rododendrony, přeskočila záhon růží a nakoukla mezi šlahouny malin, kde jsem zahlédla něco modrého. Když jsem se dostala blíž, vyklubala se z toho Martina v modrých šatech. Nadzvedla jsem si vlasy z krku a spletla si z nich tlustý cop, protože jsem se začala nějak potit. Sluníčko pěkně připalovala a i v lehkých minišatech, na kterých bylo minimum látky, mi bylo pěkné horko.
„Jdeš mi pomoct trhat?“ zeptala se ta dobrá duše, když mne zaregistrovala.
„Jdu se rozloučit.“ vyvedla jsem ji z omylu. „Už musím jít.“
„Zase na rande?“ povytáhla tázavě obočí a strčila si do pusy velkou malinu.
„Neužírej a trhej do misky.“ usadila jsem ji a vyhnula se otázce. „Pa, pa.“
„Čau.“ mávla mi a pustila se pilně do dalšího trhání. Opatrně jsem se vypletla ze šlahounů, abych si nezatrhla šaty nebo kus kůže, jak se mi povedlo minule a vyhnula se úspěšně i větvi, do která jsem si zapletla nedávno vlasy. Hotová džungle! Dnes jsem se ale bez újmy dostala až na cestičku, rozloučila se s Tomáškem, který pokračoval nerušeně v plenění rybízových keřů a vyšla ze zahrady na prašnou cestu. Rázně jsem vykročila směrem k hlavní silnici, která mne dovede zpět do mého rodného města a v duchu se proklínala za nápad, vydat se dnes na zahradu pěšky. Opravdu krásná procházka! Slunce mne začalo pomalu rozpouštět a po zádech mi začaly stékat pramínky potu. Předem jsem se děsila, jestli takhle vypadá i můj obličej. Pokud make-up nevydržel, vypadám jako klaun!
„Ahoj.“ pozdravil mne najednou někdo ze zahrady, kterou jsem právě míjela.
„Ahoj.“ usmála jsem se, když jsem zjistila o koho jde. Moje dávná, dětská, prázdninová láska Lukáš. Dnes však o hodně hezčí, než jsem si ho pamatovala.
„Kam razíš?“ vyrušil mne z mého přemítání.
„Domů.“ odpověděla jsem. „A co ty tady? Naposled jsi tady byl už hodně dávno, co?“
„Babička už nemůže na nohy, tak se starám o zahradu já.“ prozradil mi.
„To máš ale dost daleko, ne?“ zarazila jsem se.
„Ani ne.“ usmál se. „Sehnal jsem tady dobrou práci a k ní i garsonku.“
„Takže ses přestěhoval?“ vyjevila jsem se.
„Jasně. Taková příležitost se nezahazuje. Mimochodem, od tý doby, co jsme spolu chodili, jsi jenom zkrásněla.“
„A taky trochu zhubla.“ usmála jsem se. „V osmi letech jsem byla pěkná baculka.“
„Ale náhodou roztomilá.“ polichotil mi. „A taky první holka, se kterou jsem se kamarádil a zjistil jsem, že nejen kluci lezou po stromech.“
„A trhají foliáky, když z nich padají, viď?“ usmála jsem se při vzpomínce, jak jsem na jejich zahradě sletěla z vysokého ořechu přímo do okurek a protrhla přitom folii, kterou byly přikryté.
„Nezajdeme někam?“ změnil náhle téma otázkou, která mi vyrazila dech. Potkat mne tohle před rokem, kdy jsem trávila většinu svého času vzdycháním, kdy konečně najdu kluka, padla bych radostí do mdlob. Můj kamarád z dětství totiž nejenže vyrostl a zmužněl, ale vyloupl se z něj hrozně hezký kluk.
„Dneska asi ne.“ musela jsem ho zklamat, protože na mne čekal David. Podívala jsem se lítostivě na hodinky, ale čas byl neúprosný. Při nejlepší vůli by se to nedalo stihnout obojí.
„Tak někdy jindy.“ usmál se a vytáhl mi z postranní kapsy batůžku mobil. „Tady máš moje číslo a můžeš kdykoliv zavolat… Až budeš mít čas samozřejmě.“ dodal a podal mi zpátky telefon, do kterého uložil svoje číslo.
„Jasný. Tak ahoj.“ rozloučila jsem se a stiskla nabízenou ruku.
„Ahoj a měj se.“ usmál se a zamířil zpátky do zahrady. Ještě jednou jsem se ohlédla a pak se raději rozběhla směrem k městu. Po chvíli jsem toho ale nechala, protože na běh v terénu jsem opravdu neměla vhodné boty. A svým pocitům bych asi stejně neutekla. Tak co!


„No konečně.“ přivítal mne David hned ve dveřích sladkou pusou. „Ahoj.“
„Ahoj.“ vydechla jsem, když mne pustil z objetí a skopla z nohou zaprášené střevíce.
„Pěkný horko, co?“ usmál se. „Máš úplně mokrý záda a vlasy na krku.“
„Taky jsem se málem upekla.“ vzdychla jsem a odlepila pramen vlasů z krku.
„Já jsem s tím ovšem počítal a už máš napuštěnou vanu.“ zamrkal. „Teda máme.“ opravil se po chvíli, když mne předběhl cestou do koupelny a stáhl si modré tričko.
„Ale?“ pozvedla jsem obočí a nechala ho pomoct mi sundat šaty přes hlavu. Když ze mne stáhl i kalhotky, vnořila jsem se do vody plné bublinek a pohodlně se natáhla. Ne však na dlouho, protože David se nerozmýšlel a skočil hned za mnou. Jeho ruce začaly ihned bloudit po mém těle a já jen slastně přivřela oči a nechala se laskat. Po chvíli si vzal houbu, nadzvedl mi nohu z vody a začal mi ji lehce třít. Následovala druhá, pak ruce, prsa, bříško a já cítila v těle příjemné mravenčení. Nakonec mne vyzdvihl z vany, zabalil do huňaté osušky a přenesl do ložnice. Hodil mne na letiště a skočil mi do náruče.
„Miluju tě.“ zašeptal mi do ucha a já slastně přivřela oči, protože mi začal okusovat lalůček.
„Já tebe taky.“ vydechla jsem mu do úst, když mě vášnivě políbil a převzala iniciativu, protože se překulil na záda a mě vyzdvihl na sebe….
„Nemáš hlad?“ zeptal se David, když už jsme jen leželi na posteli a odpočívali.
„Ani ne.“ zavrtěla jsem hlavou a posadila se. „Ty jo?“
„Teď mi zakručelo v břiše.“ zamračil se a vzal mi za ruku, aby si ji položil na břicho. Mimochodem báječně vytrénované a pevné. „Vyrazíme někam?“
„Jak chceš.“ pokrčila jsem rameny a vstala, abych se oblékla. „Tak vstávej.“
„Kam chceš jít?“ podrbal se ve vlasech a líně vstal z postele.
„Je to na tobě.“ usmála jsem se a hodila po něm tričko, které leželo na zemi v koupelně vedle mých šatů.
„Tak třeba do pizzerie.“ rozhodnul po chvíli a nasoukal se do riflových kraťasů, již značně rozdrbaných a vybledlých od sluníčka. Přesto mu ale strašně slušely. Když jsem se vrátila po chvíli z koupelny namalovaná a učesaná, vypadal už celkem použitelně a probraně.
„Tak jdem?“ usmál se na mne a hrnul se obouvat do chodby. „Mám hlad jako vlk.“
„Chudinko.“ podotkla jsem. „Abys neumřel po cestě.“
„I to je možný.“ připustil a zamknul dveře. „Tak chvátej.“

„Co si dáme?“ podíval se na mne David po chvíli nerozhodného listování v jídelním lístku. „Všechno vypadá docela dobře. Ale těžko zvládnu pizzu, těstoviny se žampiony a ještě navrch palačinku se šlehačkou a jahodama.“
„To bys musel mít jedině tasemnici.“ zasmála jsem se a zavřela jídelák. „Já zvládnu pouze salát. Nejspíš šopák.“
„Ty jíš taky jako vrabec.“ zavrtěl hlavou. „Ale já jako pořádnej chlap, musím uspokojit velký tělo.“
„Já myslela, že už ses uspokojil.“ zašeptala jsem a významně se na něj podívala.
„Doma naprosto.“ zamrkal.
„To jsem tě tak zmohla?“ zeptala jsem se s úsměvem, když se opřel pohodlně do křesla a zívnul.
„Hmm...“ zabručel. „Musím rychle doplnit nějakou energii pořádným kusem žvance.“
„Ty seš..“ usmála jsem se, ale nedopověděla, protože se k nám sklonila servírka s otázkou, co si budeme přát. David mi objednal salát a džus jako vždy a sobě naporoučel pizzu speciálního složení. Servírka jen zvedla udiveně obočí, ale poslušně si zapsala, co všechno má na pizze být. Nejspíš měla obavy, jak to tam kuchař všechno naskládá.
„To chceš sníst?“ vyjekla jsem, když dodal, že chce těsto největšího průměru. Jednou jsme si tu největší pizzu daly napůl s Marcelou, ale ani omylem se nám ji nepodařilo sníst celou.
„Říkal jsem, že mám hlad.“ zatvářil se dotčeně a já jen nechápavě zavrtěla hlavou.
„Ahoj.“ pozdravila jsem zaskočeně Jirku, který se náhle objevil ve dveřích a samozřejmě si k nám přisednul. Ten kluk je snad všude!
„Co ty tady?“ zeptal se ho David a přisunul k němu jídelní lístek. „Dáš si s námi něco?“
„Nějakou malou pizzu bych asi zvládnul.“ usmál se a ukázal na servírku, která šla kolem, čtyři vztyčené prsty. Nejspíš to nebylo poprvé, protože ihned pochopila.
„Prosím.“ položila před něj za chvilku sklenici pomerančového džusu, o který si ani nemusel říkat. „Pizza bude za chvilku.“
„Razíte někam večer?“ usmál se na mne náhle Jirka s konkrétní otázkou a přerušil všeobecnou konverzaci.
„Ještě nevím.“ pokrčila jsem rameny. „Zatím jsme se nedomlouvali, viď?“ podívala jsem se na Davida, který zápasil s pizzou, kterou mu před chvílí přinesli.
„Možná někam na disku.“ odpověděl s plnou pusou. „Anebo zůstaneme doma a zahrabeme se do postýlky.“
„Doufám, že ne.“ odfrkl si potichu Jirka.
„Co si říkal?“ zvedl David hlavu od talíře.
„Že bych taky šel.“ usmál se a já zadržela vyprsknutí. Šel by, ale určitě radši do postele než na diskotéku.
„Když vyrazíme, tak ti brnknu, jestli chceš.“ nabídl mu po chvíli váhání David a Jirka přikývl. Zabořila jsem se hlouběji do křesla a opřela se obličejem o dlaň, aby na mne nebylo tak vidět.
Každou chvíli jsem cítila Jirkův upřený pohled a polévalo mne střídavě horko a roztřásala zima. Fakt super pocity! Možná by byly zajímavé, ale určitě ne v téhle situaci.
„Chceš kousek?“ vyrušil mne najednou z úvah Davidův hlas. Překvapeně jsem zvedla hlavu a zaregistrovala, že ukazuje na pizzu. Zavrtěla jsem hlavou a s povděkem, že dále nenaléhá, upadla zpátky do svých představ. Pozorovala jsem ty dva, kteří se právě bavili o nějakém autě a prohlížela si detailně jejich tváře. Moje představy za chvíli překonaly hranice reálu a já si uvědomila, že se asi nedokážu rozhodnout. David je můj splněný sen a Jirka něco, s čím jsem nepočítala, ale čeho se nedokážu vzdát. Nedokázala jsem si vysvětlit, co mne na jeho tváři tak strašně přitahuje. Co mne rozechvívá už jen při pouhém pohledu na něj a proč se mi tak hluboko zaryl do srdce. Ach jo! …..


„Tak já jedu. Ahoj!“ zamávala jsem ještě na maminku, které se skláněla nad záhonem a popadla ze stolu na verandě klíčky od auta.
„Ahoj.“ odpověděla mi a věnovala se dál nerušeně jahodám.
Přeladila jsem si rádio na jinou frekvenci, protože z hudby, která ze ozvala po zapnutí z reproduktorů mi naskočila husí kůže a nastartovala jsem. Za doprovodu „Černé kočky“ od Enklávy jsem vyjela směrem k domovu. Broukala jsem si text písničky a snažila se místo myšlenek na Jirku soustředit na cestu. Vybavovala jsem si stále jeho hlas v telefonu, když mi asi před hodinou volal, že se se mnou chce sejít.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se, když jsem zaslechla v jeho hlase zvláštní podtón.
„Ne, nic.“ pokusil se mne uklidnit. Zatím, pomyslela jsem si vzpomněla jsem si na slib, který jsem si dala.
„Mám čas tak kolem čtvrtý hodiny.“ svolila jsem nakonec, i když nerada. Začínala jsem mít strach, že by nás mohl někdo vidět.
„Sejdeme se vzadu u řeky, jo?“ navrhl. „Ale zaparkuj u supermarketu a ten kousek dojdi.“
„Dobře.“ vydechla jsem.
„Chybíš mi.“ zašeptal do telefonu a mně přeběhl mráz po zádech.
„Ty mě taky.“ odpověděla jsem se slzami v očích, protože jsem věděla, že zrovna dnes mu to budu muset říct. Říct mu, že končíme, protože už to dál takhle nedokážu. Miluju Davida a tohle je jen hloupé poblouznění, které mi můžu vzít všechno…
Řidič přede mnou najednou začal brzdit a já se znovu soustředila na cestu a vypustila z hlavy všechny myšlenky. Zase bouračka, pomyslela jsem si, když jsem zahlédla policejní auto a několik aut, která stála opodál. Pomalu jsem objela na pokyn příslušníka v protisměru nabouranou škodovku, která překážela v provozu a chtěla zase zrychlit, když jsem si všimla modrého auta v příkopu. Zpomalila jsem a zadívala se na vrak. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, protože jsem v něm poznala Jirkovo Fiata. Instinktivně jsem dupla na brzdu a vyskočila z auta. Nechala jsem zapnuté rádio i klíčky v zapalování, protože v tu chvíli mne zajímalo jen jediné a to byl Jirka.
„Tady to nemůžete takhle nechat, slečno!“ zakřičel na mne mladý policista, který organizoval objíždění a ukazoval na auto, ale já ho nevnímala.
S rozšířenýma očima jsem hleděla na vrak. Dveře i kapota se válela opodál, sklo bylo roztříštěné snad všude a sedačka u řidič byla zamazaná krví.
„Kde je…?“ zašeptala jsem, když ke mně doběhl jeden z policistů a roztřeseným prstem ukázala na auto napasované ve stromě.
„Kdo?“ zeptal se, i když mu muselo být jasné, na co se ptám.
„Jirka.“ odpověděla jsem po chvíli zastřeným hlasem a po tvářích se mi koulely slzy. Při pohledu na vrak mi mohlo být jasné, že takový náraz nemohl přežít.
„Bohužel..“ zašeptal policista. „Je mi líto, ale..“ pokusil se mi vysvětlit, ale já ho to nenechala ani dopovědět větu. Prudce jsem ho odstrčila a svezla jsem se do s výbuchem pláče do trávy.
„To auto.“ ukázal na mého Peugeota, kterého jsem nechala stát uprostřed silnice. „Musíte ho dát na stranu.“
„Jsou tam klíčky.“ odpověděla jsem tiše a složila hlavu do dlaní. Bylo to to poslední, co mě teď zajímalo.
„Tady nemůžete sedět.“ vrátil se ke mně policista po chvíli a naléhavým hlasem se mi snažil vysvětlit, že mně odveze do nemocnice, kde mi dají něco pro uklidnění.
„Ne!“ odmítla jsem rázně. „Chci domů.“
„Dobře.“ přikývl. „Odvezu vás, v tomhle stavu nemůžete řídit.“ Pokusila jsem se vstát, ale podlomily se mi nohy. Přes slzy jsem neviděla na cestu, tak jsem se jen prostě jako hadrová panenka poddala jeho rukám a nechala se odvést.
„Jak se to stalo?“ zeptala jsem se ještě a zastavila.
„Ta škodovka jela v protisměru a začala předjíždět.“ podíval se na mne vážně. „Ten řidič si ho vůbec nevšiml. Mohla to být čelní srážka, ale on to strhnul.“ ukázal na Fiata. „Bohužel do stromu.“
„Nebyla to jeho vina?“ podívala jsem se na něho rozšířenýma očima, které se mi začaly opět plnit slzami.
„Ne.“ vydechl a podepřel mne, protože jsem se málem sesypala. Ještě jednou jsem se ohlédla a pak se mi před očima rozprostřela milosrdná tma.


Seděla jsem na zemi ve svém pokoji, hlavu položenou na předloktí na posteli, o kterou jsem byla opřená a otřásala jsem se tichými vzlyky. Slzy už mi dávno došly, ale já nebyla schopná ani vstát. Ani jsem si nepamatovala, jak jsem se dostala domů. Matně jsem si vzpomínala na to, že mi policista nabídl odvoz, ale pak už na nic. Popadla jsem promočený polštář a přitiskla si ho na tvář, protože se mi znovu vybavil modrý Fiat s vylomenou sedačkou od krve a otřásla se pláčem. Zadusila jsem v polštáři zoufaly vzlyk a zvedla jsem hlavu.
„Já ho milovala…“ zašeptala jsem do prázdného pokoje a schoulila se v náručí se zmuchlaným polštářem na podlahu. „Milovala jsem ho!“
V tu chvíli mi zazvonil telefon a já se apaticky posadila. Ani jsem si nevzpomínala, že jsem si ho brala z auta. Vzala jsem ho do ruky a přes slzy se podívala na display. David. Nadechla jsem se, abych zadržela pláč, ale nakonec jsem ho stejně nezvedla a položila ho zpátky na postel.
„Teď ne..“ zašeptala jsem a nechala ho vyzvánět. Po delší době konečně ztichl a já se od něj odtrhla. Uvědomila jsem si, že jsem ho celou dobu upřeně pozorovala. Po chvíli zazvonil znovu, ale já jsem ho vytrvale ignorovala. Asi za půl hodiny opět zazvonil a já zjistila, že volá Martina.
„No.“ ozvala jsem se po chvíli přemýšlení, jestli ho mám zvednout.
„Co děláš?“ zeptala se. „Teď mi volal David, že mu nebereš telefony.“
„Jirka se zabil.“ odpověděl jsem celkem nelogicky a Martina se zarazila.
„Jirka?“ zeptala se opatrně.
„Hm.“ přisvědčila jsem tiše hlasem prosáknutým slzami.
„To je mi líto.“ zašeptala, i když nejspíš asi netušila proč mne to tak sebralo. Ani ona nevěděla o mém úletu. Můj vztah s Jirkou jsem těžce střežila a nesvěřila se nikomu. Věděla jen to, že je to celkem fajn kluk z posilovny, protože jsem o něm občas vyprávěla.
„Ale proč nezvedáš Davidovi telefony?“ zeptala se po chvíli nechápavě.
„Já ho měla ráda.“ zašeptala jsem a ignorovala její otázku.
„Za chvíli jsem u tebe.“ pronesla Martina rázně, ale já jen zavrtěla hlavou.
„Nechoď.“ odpověděla jsem unaveným hlasem. „neotevřu ti.“
„Deniso..“ chtěla něco namítnout, ale já ji přerušila.
„Ahoj.“ vydechla jsem, nečekala na odpověď a položila telefon. Opřela jsem se o postel a přivřela oči. Přivolávala jsem k sobě zpátky obraz rozesmátého Jirky, jeho první nesmělé doteky, úsměvy a upřené pohledy. Vzpomínala jsem, jak mi poprvé řekl, že mne chce. Bránila jsem se tomu, opravdu jsem se bránila, ale nedokázala jsem to. Snažila jsem se myslet na to, že ubližuju Davidovi, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to nad moje síly. Přitahoval mne k sobě jako magnet železné piliny. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout, ale ani jsem se nedokázala rozejít s Davidem.
„Proč, sakra?“ rozkřikla jsem se a švihla s proplakaným polštářkem o zem. „Chtěla jsem to dneska skončit, fakt chtěla, ale ne takhle. Vždyť já se tak strašně těšila, jak se mu rozzáří oči až mne uvidí, jak mne obejme a políbí…“ Vstala jsem a popošla k oknu. Odhrnula jsem záclonu a opřela se čelem o sklo. Příjemně chladilo.
„Už mne nikdy nepolíbí..“ zašeptala jsem a dýchla na okno. Políbila jsem zamlžené kolečko a upřeně sledovala, jak otisk mých rtů pomalu mizí. Pak jsem zašla ke knihovničce a vytáhla z ní památník. Otevřela jsem ho přesně uprostřed a opatrně jen do dvou prstů uchopila vylisovaný luční zvonek. Pozvedla jsem ho k nosu, ale jeho vůni už jsem nemohla zachytit. Zavřela jsem oči a přejížděla si uschlým kvítkem přes víčka, která jsem měla napuchlá od dlouhého pláče. Nakonec jsem sevřela zvonek v dlani a rozdrolila ho na malé kousky. Po tvářích mi stékaly slzy a já se nechápavě zadívala na nataženou dlaň. Neměla jsem odvahu fouknout a zbavit se tak něžně modrého zvonečku, který mi tolik připomínal. Nasypala jsem opatrně prach zpátky na bílou stránku památníku a prudce ho zabouchla. Tak takhle vypadá konec.. Chtělo se mi umřít..


Ze zamyšlení mne vytrhlo rázné zaklepání a když jsem nereagovala, ozvalo se posléze i netrpělivé drnčení zvonku.
„Nejsem doma.“ zabručela jsem a natáčela si nervózně na prst pramen vlasů. Když jsem ale zjistila, že ten, kdo je na chodbě nehodlá nejspíš jen tak odejít, ale naopak asi po chvíli vyrazí dveře, jak jsem usoudila podle zesilujícího klepání, vstala jsem a vydala se do chodby.
Podívala jsem se do kukátka a zadržela dech, protože za dveřmi stál David.
„Otevři, Deniso!“ zavolala a znovu naléhavě zaklepal. Opatrně jsem se odsunula po špičkách od dveří a posadila se na botník. Složila jsem hlavu do dlaní a zavřela oči. Pak jsem se nejednou prudce zvedla a otevřela dokořán.
„Ahoj.“ vydechl překvapeně David, který už to chtěl nejspíš vzdát a pokusil se mne obejmout. Ustoupila jsem o krok dozadu a zkřížila si na prsou ruce v obranném gestu.
„Jestli jdeš dál, tak pojď.“ pozvala jsem ho. Chvíli jsem se dívala, jak si rozvazuje boty, pak jsem se otočila a zašla zpátky do pokoje. Zaujala jsem neměnnou pozici, ve které jsem strávila asi tak poslední dvě hodiny a když David vešel do pokoje, tázavě jsem se na něj zadívala.
„Co chceš?“ odvrátila jsem od něj po chvíli pohled a otřela si dlaní tváře.
„Ty už to víš?“ zeptal se.
„Co?“ vydechla jsem bezvýrazně.
„O Jirkovi.“ upřesnil mi a já jen kývla.
„Jela jsem kolem.“ dodala jsem po chvíli a spatřila v Davidových očích bolest. Uvědomila jsem si, že nejsem asi jediná koho jeho smrt zasáhla.
„Pane Bože..“ hlesl a sedl si vedle mne. Objal mě kolem ramen a schoval si mou tvář na prsou. „Muselo to být hrozný..“
„Nech mě!“ vytrhla jsem se mu najednou, když mě začal hladit po vlasech.
„Proč?“ nechápal a já v tu chvíli sebrala všechnu sílu a vmetla mu to do tváře.
„Podváděla jsem tě s ním!“ vykřikla jsem a vytrhla se mu. Popošla jsem ke stolu a opřela se o něj zády. Zkoumavě se na mě podíval a pak jen pokýval hlavou.
„Já vím.“ řekl po chvíli zřetelně a já s sebou trhla.
„Věděls to?“ zeptala jsem se nechápavě a shrnula si vlasy z tváře. Znovu přikývl, vstal a popošel ke mně.
„Miluju tě.“ usmál se smutně a setřel mi z tváře slzu.
„Ale..“ chtěla jsem něco namítnout, ale David mne umlčel.
„Prostě tě miluju.“ zopakoval mi. „Tak na to všechno zapomeň a začneme znova.“
Zabořila jsem mu hlavu na prsa a zhluboka se nadechla. Nasála jsem vůni jeho deodorantu a přivřela oči, z kterých mi vytryskly další slzy. Pevně jsem se k němu přitiskla a když jsem po delší době zdvihla hlavu, zjistila jsem, že jsem mu promáčela slzami celé tričko.
„Promiň.“ zamumlala jsem a nebylo to jenom za černý flek, který jsem mu udělala na látce od řasenky. Byla to omluva za všechno. Za všechno, co jsem mu kdy provedla…
„Hlavu vzhůru, Deniso!“ zašeptala jsem po chvíli polohlasně rozpraskanými rty a utřela si mokré tváře.
„Co jsi říkala?“ podíval se na mne David zkoumavě a zvedl mi hlavu, aby se mi mohl podívat do očí.
„Nic..“ zašeptala jsem a pokusila se na něj usmát. Se slzami v očích, ale přesto… „Všechno bude dobrý, viď?“
„Určitě!“ odpověděl mi rozhodným hlasem a setřel mi z řas slzy. „Neplakej…“